Jako vůl na porážku…

440 zobrazení
TiskTisk

Ano, tak to bylo mnohokrát v životě. Pravděpodobně se jim to stalo u STB  i zábavou. Nebo se snad pletu. Nikam jsem si nechodil stěžovat. Proto jsem byl vybrán, protože Holy Spirit – věděl, že se tak budu chovat. A  nebylo skutečně komu.  A kdybych šel třeba na odběr krve, jak mi jednou někdo řekl, když jsem mu to vyprávěl, tak by si zařídili ,že to je v pořádku. Všechno mohli dělat. A kdo by jim nevyhověl zvlášť , když šlo o Němce, Rusa, Úkáčko, Cikána, nebo Žida( zvolit si mohli podle potřeby), nebo bůhví jakého přivandrovalce. Naplavenina, tomu říkali odborně. Vždy měli na výběr  Zavírali koho chtěli ,nebo momentálně zavřít potřebovali a zdrogovat mohli koho chtěli, nebo potřebovali. Prostě byli skutečnou zločineckou organizací. A poskoků našli vždy dost. Problém je jenom jeden. Ti nejlepší poskoci, udavači a jejich nejobětavější spolupracovníci nejsou v Seznamech. Vím to, hledal jsem je tam. Ani jeden z těch, kteří na mně osobně pracovali a v průběhu dalšího psaní uvedu fakta a souvislosti, tam není! Seznamy byli pro ně důležité, ale měli ještě metody práci bez záznamů, jak jsem psal minule. Dělali si totiž co chtěli a s kým chtěli. Prý existoval nějaký „zákaz“ pro jejich působení ve stranických a státních strukturách nebo u funkcionářů společenských organizací. Dokonce se psalo, po revoluci, že si to vymohl Husák, díky svým zkušenostem, kdy jako vysoký funkcionář KSČ skončil ve vězení a byl odsouzen nejprve k trestu smrti a trest mu byl změněn na doživotí. No , možné je ,že to skutečně chtěl. Řekl to, nebo možná k tomu přijali i nějaké usnesení v politbyru. Ale nemohli to realizovat. To určitě ne.

Po volbách v roce 1990 se sešla skupina lidí v bytě Pavla Čírtka, tehdy pracovníka ÚV KSČ skupina lidí. Jedním z účastníků byl i Jiří Svoboda pozdější předseda KSČM a smyslem , myslím bylo, nás dva seznámit. Neznal jsem ho, tak jako skoro nikoho z umělecké scény v té době.Já byl v té době první tajemník ÚV KSČS – Strany levice, jak zněl v té době oficiální název schválený na 18. sjezdu v prosinci 1989, jako start ke změně strany ve stranu sociálně demokratického typu a změně  názvu strany. Večírek skončil a šli jsme dolů. Bylo tam dost lidí .Ani si pořádně nepamatuji, kdo všechno tam byl. A když jsme scházeli roztaženi sšeřelým schodištěm Smíchovského domu, nějaký opilec začal vykřikovat cituji “ Na svatýho Petra ,Pavla voběsíme Vaška Havla“. To mne dost vytočilo a skončil jsem s nimi. Určitě jsme se ještě viděli. Byly sjezdy ten rok na podzim, takže nějaká komunikace asi existovala. Ale já jsem s nimi skončil. V tomto případě, ale nešlo onomu neznámému opilci o V.Havla , protože to jsem byl já!  Ano ,dva lidé měli v té době Lucernu. Václav Havel svoji na Václavském náměstí, kterou vzápětí restituoval a já měl tu pomyslnou Meier – Mohorita – světlonoš Lucernu. A pro Rudé příslušníky STB Jiráskovu Lucernu a Proti všem.

Ano byl jsem Proti všem. Proti nim jsem byl zcela jistě. Rudým STB a KGB. Proti jejich zkorumpovanému sovětskému komunistickému režimu se, kterým se snažili ovládnout svět. To měli pravdu. Na 100%. A oni si se mnou jako se sólistou, jak mne trefně nazval Michal Kraus a neposluchou, jak mi nazval Milan Flanderka dělali co chtěli. Bohužel po revoluci to bylo ještě horší než před tím.

Někdy v roce 1994-5 zaranžovali Sisákovi lidé moje náhodné a zcela pro mne nečekané setkání v jedné kanceláři v budově Společnosti přátel Ruska a zemí bývalého Sovětského svazu v ul. Zátiší s plk. Vykypělem bývalým náčelníkem II. správy STB FMV a plk. Pohořalem, pravou rukou ministra obrany M. Vacka. A vyprávěli mi jak se pustili do podnikání s výrobou a prodejem „Křišťálových lustrů“ ? Oba jsem osobně neznal , jen plk. Pohořal byl na jednání SSM a ČSLA před Listopadem a po revoluci jsem ho vídal, když doprovázel ministra obrany Vacka. M.

Přibližně ve stejné době jsem dostal pokyn od S. Zajícové  dostavit se  do kanceláře Strany demokratické levice v Žitné ulici, Praha 2 a tam stál a čekal za vchodovými dveřmi skrytý Miroslav Štěpán se svým bodyguardem. Od listopadu 1989 jsem ho neviděl a potom už také ne. Nic jsem neřekl a on taky ne. A šel jsem nahoru do kanceláře.

Někdy v té době, kdy miliardář Petr Sisák vyslal svoji pravou ruku Pavla Jirouška do Zbrojovky Brno, zakoupil  pěkně velkého Kladrubského kočárového koně a ustájil ho ve stájích Equis Kinský u Chlumce nad Cidlinou. Kde vedoucím stájí byl skvělý člověk jménem  Půlpán. Sisákův místní člověk mi nabídl, že bych mohl na koni jezdit. Sám jezdil a říkal, že to je prima zábava. No, proč ne. Proč bych nezkusil něco nového. Koně jsou nádherná zvířata, mám je rád a tak jsem se na to dal. Jezdil jsem všude po okolí, až přišli s tím, že je to už nevyhovující jezdit venku a tak jsem jezdil vevnitř – v hale? Ani nevím a spíš nepamatuji jak se tomu koňácky správně říká. Jezdil jsem dokola a dokola a snažil se zlepšit a nabýt jistoty. A jednoho dne jsem tam přišel , jako vůl na porážku. Před objektem stájí čekali zase dva pánové, z neznámého důvodu mi informovali že jsou z Jablonce a šli se mnou dovnitř. Tam nějaké děvče přivedlo koně, před mýma očima mu povolila sedlo a řekla že začneme trénovat parkur, jako vůl jdoucí na porážku jsem neodporoval… Na koni mi řekla, že parkur musím trénovat bez nohou ve třmenech a já ji poslechl , jako vůl jdoucí na porážku… Ujel jsem pár metrů a při jednom výskoku na velkém kočárovém koni jsem vylétl a zlámal si  na dvakrát ruku a pohmoždil kyčel a snad i udeřil do hlavy. Na oddělení traumatologie v nemocnici v Hradci Králové řekli, že mi budou operovat, že je to lepší než nosit sádru a  já neodporoval. Po operaci mi řekli, že operace trvala nezvykle dlouho a že prý jsem jim tam zkolaboval. Bylo mi to všechno jedno. Jako už mnohokrát předtím…

Krátce poté jsem v Brně na parkovišti u nákupního centra náhodou  potkal bývalého federálního ministra vnitra F. Kincla.

Krátce poté jsem náhodou potkal Rudolfa Hegenbarta. Mluvil jsem s ním všehovšudy jednou v životě. Když přišel po zasedání ÚV KSČ na kterém mi zvolili tajemníkem, do mé kanceláře. Tehdy byla dvě zasedání za sebou. Na prvním mne chtěli vyhnat a vykřikovali tam šílené věci na moji adresu ( ministr obrany Václavík, president akademie věd Říman a někteří „zástupci“ dělníků a rolníků a nikdo tam se mnou nemluvil). To bylo po  nezdařeném 17.listopadu kdy jsem dal jasně najevo, že nikdo nikoho bít nebude v zájmu svých vyšumělých politických a osobních zájmů. A hned nato bylo  druhé zasedání , kde mi zvolili tajemníkem ÚV KSČ! Hoffmanova člověka Urbánka generálním tajemníkem ,hradeckého Lišku tajemníkem( nechal se zvolit a nikdy do Prahy z Hradce nepřijel!) a mé kritiky z řad dělníků a rolníků zvolili do předsednictva. 25.Listopadu 1989 si vzpomněli , že jsou „dělnická a rolnická strana a zvolili do předsednictva dělníky a rolníky! To si mysleli že jim to někdo sežere? To si mysleli, že lidé je za to začnou milovat. Bylo mi zle! Ale zápas neskončil. Dovede to pochopit ,kdo vám vládnul? Já jsem neměl slov. Prostě, kdyby nešlo o bezpečnost, životy a zdraví lidí a budoucnost země, tak bych řekl kabaret, co největší velikáni předlistopadové politiky předváděli. A tady se s těmito lidmi spojili nové moci a dokonce se oslavuje jejich význam a pozitivní přístup, důvtip a politický rozhled. Nic z toho jsem nikde za dobu působení mezi nimi nepotkal a ani neviděl. Prostě cítili, že se blíží konec jejich snu a stylu života a zkoušeli všechno možné jak z toho ven.

Podrobnosti  přijdou , to si nenechám ujít! Třeba jak mi volal Václav Neckář, že ho požádali, aby ozvučil Václavák pro demonstranty a já mu řekl ať to udělá!

S Rudolfem Hegenbartem jsem nikdy nehovořil. Měl jsem čest jenom poznat jeho pravou ruku, tehdy nově jmenovaného náčelníka tzv. 5. správy Federálního ministerstva vnitra – Ochrany ústavních činitelů. Někdy v roce 1989 – myslím na jaře – v Berlíně v NDR na nějaké světové mírové akci, kde se Jakeš zúčastnil kvůli Erichovi ( jak mu stále říkal, přítel Erich) soudruha náčelníka honili po hotelu jeho podřízení a říkali mi v běhu, že snad nechal otevřený trezor a se zbraní někde běhá v deliriu. Tak vypadala perestrojka po česku.

Rudolf Hegenbart, abych se vrátil k tomu o čem jsem začal. Sekretářka mi řekla,  někdy bezprostředně po tom komickém zasedání ÚV KSČ v listopadu 1989, je tu R. Hegenbart a chce s tebou mluvit. Řekl jsem dobře. Vešel a zůstal stát u dveří. Šel jsem k němu a povídá mi ,že je nemocný a jede domů. Řekl jsem dobře a on odešel. Vůbec mi nešlo do hlavy proč šel za mnou. Nebyl jsem ani jeho nadřízený ani kamarád a tak jsem vrtěl hlavou a šel zpátky ke stolu. Po chvíli říká sekretářka, je tu ten a ten. Bohužel jsem zapomněl jeho jméno. Byl to pracovník ideologického oddělení nebo z Hegenbartova oddělení. Jeho podobu , ale mám pořád před sebou. Říkám ano ,ať jde dál. Neměl jsem důvod před někým se schovávat. Nedělal jsem to ani předtím ani potom ( pokud jsem nebyl v „jiném stavu“). Stál u dveří a říká “ Československá lidová armáda připravila v Ostravě kompletní náhradní vysílání Televize a Rozhlasu a to v Praze vypnou „. A abych prý vydal pokyn , že to spustí. Vyhodil jsem ho z kanceláře. Tak se chovali velikáni komunistické politiky.

Víte, tehdy bylo hodně aspirantů na funkci generálního tajemníka a  presidenta. Natolik byli chytří, aby věděli, že po tom jejich zpackaném proti Gorbačovském 17.listopadu musí tyto funkce urvat. Myslel si na to Štrougal, Kapek, Štěpán, Adamec ( ten vytrval nejdéle v této naději – o tom, ale příště) i Hegenbart.  Jednotni byli v tom, že Husák a Jakeš musí pryč. Ale v totalitě urvat funkci a prosadit se mezi pěti ,vyžaduje čas a ten vůbec neměli.  O ten jsem je připravil  17.Listopadu kdy jsem se zúčastnil demonstrace na Albertově a šel jsem až na Vyšehrad s demonstranty a když jsem se po tom hned zapojil i do dalších akcí. Já jsem se o žádnou funkci nehlásil jako celý svůj předcházející politický život.  Tak začali improvizovat a chybovat. A to mi umožnilo dokončit slíbené na nádraží v Bubnech a ukončit totalitu v ČSSR a být u konce Sovětského svazu  i v roce 1991 i když i to chtěli pokazit.

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *