Předehra k Finále 1982 – 1986

966 zobrazení
TiskTisk

Na konci studií se začalo řešit kam ,kdo půjde pracovat. V mém případě se mluvilo o tom, že bych mohl zůstat na škole a učit. To bylo něco co by se mi líbilo.Mezinárodní vztahy ,Dějiny,Světová ekonimika, to byla témata, která bych učil rád a samozřejmě i je dál studoval a dostal se tak od těch aparátnických gangů. Tak jsme to skoro denně probírali. Mimopražští nechtěli do Prahy a to byla největší starost. Obráceně to nehrozilo. To se v té době nedělalo. Mně oznámili, že na Českém ústředním vyboru SSM je vytvořeno další místo tajemníka, tedy dva a to v souvislosti s vyrovnáváním se Slovenskem. Tam totiž fungoval samostatný Ústřední vybor s aparátem, tak jak tomu bylo i u KSČ respektive KSS. V České republice pracovalo jen několik málo pracovníků na Českém ÚV SSM a práci za ně odváděl Federální ústřední výbor  SSM. Nabídli mi, abych pracoval jako tajemník pro ideologii a já jsem to odmítl. Stále jsem se držel svého, když už tam musím být. A žádal jsem o práci s vysokoškoláky a tak jsem se stal, kromě tajemníka ČÚV SSM i  předsedou Českého vysokoškolského ústředí. To byl takový drobný výdobitek po roce 1968. Vysokoškoláci měli svoji jakousi relativní samostatnost uvnitř jednotné mládežnické organizace. Svoje orgány – Československé ústředí vysokoškoláků, které bylo presidentem Mezinárodního svazu studentstva, v té době představované M. Štěpánem a samostatné České a samostatné Slovenské ústředí vysokoškoláků. Já jsem se stal tedy předsedou toho českého a kromě toho jsem dostal na starost od tehdejšího mého – znova – šéfa M.Šloufa, středoškolské organizace a postupně i další pracující mládež i zemědělskou mládež. Nejvíce jsem se ,ale věnoval právě vysokoškolákům. Scházeli jsme se  a vymýšleli spoustu věcí. Organizovali oslavy 17.listopadu Mezinárodního dne studentstva a přitom významně spolupracovali se Svazem protifašistických bojovníku a jeho členy – studenty z roku 1939. Mezi vzpomínky  ,které samozřejmě rozvedu v případných pamětech, patří spolupráce s Ministerstvem školství. Především velmi úzká a osobní spolupráce s tehdejším prvním náměstkem ministra školství Prof.Václavem Císařem. Byl to pro mne, ale hlavně studenty v té době úžasný pomocník. S jakýmkoliv nápadem se kterým přišli studenti za mnou a já po prodiskutování s nimi za ním, se zabýval. Bylo toho spousta, ale určitě stojí za to uvést dva příkladné případy. Prvním bylo ubytování studentů. V té době , začátkem 80.let žili studenti a studentky na kolejích odděleně. Tedy byli studentské koleje pro studentky a koleje pro studenty. Zahájili jsme kampaň mezi všemi s kterými o tom bylo možné a nutné mluvit – rektory, prorektory, děkany a kvestory vysokých škol studenty a ministerstvem školství a stav změnili. Nejslavnějším výrokem k tomu se stal výrok akademika a rektora z VŠST Liberec  J.Čirliče. který prohlásil,na poradě rektorů, že bude lepší když budou studenti souložit večer a v noci a přes den budou chodit na přednášky.  A tak se zavedlo společné ubytování právě jako výsledek nápadu studentů.

S druhým nápadem, kterým byla zásadní změna udělat z nepřímých dotací pro studenty ,dotace přímé to dopadlo hůře. Vsechno jsme spočítali. Dotace na stravování, bydlení a na studentské stipendia, včetně prospěchových jsme dali do jednoho balíku a počítali a počítali, až jsme dopěli k tomu, že by každý student mohl dostávat určitou částku, která by se ještě upravovala podle studijních výsledků – tedy podle principu odměny za dobře vykonanou práci. A sám by si hospodařil se svými penězmi. To by ,ale samozřejmě ohrozilo jejich závislost na škole, jejím stravovacím a ubytovacím systému. Tedy infrastrukturu jednotlivých škol a dotklo by se to i tehdy přísně plánovaných a dodržovaných plánů pracovníků a to nejen v resortu Ministerstva školství, ale i krajů a okresů. Tam by .ale nikdy nedovolili Komunistické orgány zkracovat pracovní stavy, jen kvůli nějakému pitomému svázáckému nápadu.  Ale návrh jsme dodělali a přednesli a výsledkem bylo jeho zcela nestandardní  zařazení do programu sekretariátu ÚV KSČ. A bylo spoustu nade mnou výše postavených  funkcionářů, kteří mohli a měli jít ten návrh obhajovat, ale poslali tam mne. Čekal jsem chvilku před zasedací místností v prvním patře domu na nábř. Ludvíka Svobody. V tom domě kde jsem ukončil 41 let trvající vedoucí úlohu KSČ a totalitní režim. A v souladu se zákonem o majetku KSČ schválenem ve Federálním shromáždění v roce 1990 ji předal státu. Tehdy jsem tam byl asi podruhé nebo potřetí. Nechodil jsem tam. Nebyl důvod. A zavolali mě. Sedělo tam asi 20 mužů, myslím ani jedna žena a v čele seděl G.Husák. Někdo řekl a máme tady návrh na to a to. A nikdo myslím ani nic moc k tomu neříkal. A G. Husák na závěr řekl že to nejde, protože studenti ty peníze „propijí“. Začal jsem přesto, že diskuse byla ukončena, oponovat, že to tedy propijí a ti co to propijí prostě nedostudují, protože vůbec asi není jisté co z nich bude když propijí výplatu. A to už mne vedli ven, ještě jsem několikrát řekl tak to propijí a už jsem byl venku. A proč toto píšu? No to je zcela jasné, že ten systém nemohl dělat vůbec nic co se dotklo pracovních míst. Tedy jestli jste proklamovali absolutní zaměstnanost, garantovanou zákony a v době válečného komunismu po Únoru 1948 – rozvoje těžkého průmyslu a tvořili pracovní místa a víc a víc a rozšiřovali hornictví, hutníctví a těžké strojírenství až dokonce museli přijíždět organizovaně ze zahraničí další pracovníci – z Polska, Kuby a dokonce z Vietnamu a Mongolska! – tak jste nemohli přejít na žádné ,ale skutečně žádné podstatné změny v hospodařství. A trh byl výrazně omezen hranicemi s ploty. Nemohli  přestat kopat uhlí, protože by  museli propustit horníky, a přestat vyrábět ocel a propusti hutníky a přestat vyrábět tanky, lokomotivy, vagóny,kolejnice a propustit strojaře, etc. protože vždy by se tyto změny dotkly pracovních sil. A ještě k tomu se jednalo o skupiny nejlépe placených pracovníků. Nemohli je propusit a poslat třeba do skladu za třetinový plat. A to třeba tisíce a desetitisíce lidí?  To komunisté, kteří garantovali práci pro všechny nemohli dopustit. Proto se vyváželi tyto produkty – uhlí ocel železo těžké strojírenství – tanky, děla, lokomotivy, vagóny, dráty atp. do tehdy jejich spřátelených zemí – také Sovětských vazalů – Iráku, Sýrie a Libye. A oni za to , ještě ani pořádně neplatili a dluhy narůstaly, protože něměli čím platit. A tak byly pouze dvě cesty. Válka nebo konec komunismu. Žádná třetí cesta nebyla možná. Proto byla také proti Gorbačovská akce a protiperestrojkový pokus o převrat v Praze v Listopadu 1989 organizován právě Pražskou a Ostravskou komunistickou a STB partou s patronací KGB.Nazvu je hornicko- hutnicko- strojařskou partou, kteří věděli dobře, že systém může pokračovat jen tak jak je pouze  s drobnými kosmetickými úpravami . A že žádné „hluboké strukturální změny ekonomiky“ jak se uvádělo v komunistických dokumentech a četli to L.Štrougal i M.Jakeš a další, žádné perestrojky, prostě nejsou možné. Tam nebylo úniku. Buď totalita nebo demokracie a tržní hospodářství. Jiná cesta není.Kopat a kopat uhlí a tavit a tavit a válcovat a válcovat a odlévat a odlévat. A výsledek – hormadu železa  vyvézt do Sovětského svazu a Sýrie a Iráku a Lybie. A to na dluh ještě na dluh!!!

A důkaz proč byl 17.Listopad organizován  jako komunistický prototalitní a protilidový a proti demokratický převrat? Kdyby ti ,kteří ho organizovali skutečně chtěli pomoci změnit režim, jak čtu různé báchorky, tak by propustili pár tisíc horníků a hutníku a strojařů a viděli by jste ten hukot. To by byla akce hodná „podzemí“ nebo velkých politiků typu Machiavelliho. To by se změnil režim hned.Toho ani jeden z nich, ale nebyl schopen. Tak zneužít výročí studentů a studenty  a svazáky a svalit to na Mohoritu, tak to jim šlo. To byli velký frajeři.  A velikáni polistopadového režimu je v tom podporavali . A Rudou Moskvu poslouchají společně dodnes. A ne snad? To už přece musí dnes vidět každý na vlastní oči a slyšet na vlastní uši. Proč to můžu tvrdit a psát – poznal jsem je všechny a pěkně se to uleželo a příště to popíšu zcela přesně.

V Moskvě došli tak daleko ,že zvolili „náhodou“ šéfem moskevské organizace Komsomolu Smirnova. Poslali ho do Prahy v roce 1988 a mně  volal pražský předseda SSM. J.Piskač ( manžel Š. Štrougalové) že přijdou. Bez formalit a hned – jsem řekl ,vzpomínaje na Mišina a Borcova( znáte Bránu Borců na Strahově u Sokolů tam jsem se učil 1968/69 u VS, jak jsem psal a zastřelil se tam,  v Augustu narozený gen.Janko ( jako můj otec a gen.Bunzák) ,za války  absolvent učiliště v TaMbově ( TM) – zastřelil – li se on sám a já tomu nevěřím).

A rusky Smirnov znamená česky POZOR ,ale POZOR rusky znamená HANBA. A taky, že ano! Byl jsem hanba. Smirnov do mne hustil, že nějdříve je třeba dělat ekonomické reformy a pak politické. A já obráceně, nejdříve politické a pak ekonomické. Kritizoval Gorbačova! Dovedete si vůbec představit co se tam dělo, že mohl komsomolec z Moskvy- města, vycestovat do zahraničí a tam kritizovat generálního tajemníka Komunistické strany? Pro mne znalce tamních poměrů ,ale i znalce  vysílání „Rádia Jerevan“  – ukázka –  : Dotaz : může mladší soudruh kritizovat staršího soudruha? Odpověd : ano, může , ale škoda mladého soudruha………. to ukazovalo zase a zase, co se tam odehrává. Ano a tomu chtěli v Praze soudruzi s předsednictva se svými nohsledy z STB a tehdy už znormalizované ČSLA zabránit. Proto ta provokace 17.Listopadu 1989 a zneužití studentů. A jsem hrdý, že jsem jim zabránil změny zastavit a šel si za svým a splnil dětskou přísahu z nádraží Bubny a vojenský úkol na kterém pečlivě a trpělivě pracovali američtí a bílí ruští a naši vojáci od revoluce v roce 1917. A ukončil impérium SSSR .A Rudí  mi to nikdy neodpustili a likvidovali mne i po Listopadu, pod dohledem  demokratického státu.

Ale zpátky k tématu. I na Českém ústředním výboru SSM,  jsem byl pod neustálou kontrolou pražské party. Vůbec totiž nechápali, proč došlo k navýšení počtu tajemníků a nevěděli kdo to zařídil. M.Šlouf jako předseda, samozřejmě dělal, spolu s ostatními pražskými, Kapkovými hochy, že to udělali oni. Abych byl vděčný ( proboha za co?) A to nebyla pravda. Byl to Holy Spirit. A oni zkoumali kdo to byl a posílali si vzkazy jako s těmi děvčaty s myslím, předminulého dílu – vzpomínáte. Moje sestra až J.Bohdalová? US Marine? Černý kůň – Mustang, Kotva etc? Vynikal v tom pracovník oddělení vysokých škol a můj dlouholetý spolupracovník L.Žák. Neplést s Žákem z II. správy STB Federálního ministerstva vnitra. To byla shoda jmen. I když se spolu scházeli oba Žáci , později v budově ÚV SSM u tajemníka L.Ledla ( zapsaného ve svazcích STB II.správy, ale soudem očištěneho) Jednou jsem je tam potkal ,když se loučili na chodbě. L.Žák jednou na zasedání Českého vysokoškolského ústředí přišel se skvělým vtipem. Večer jsme seděli, bavili se (určitě tam byli i spolupracovníci STB z krajů – o jednom to vím zcela jistě ale myslím,že všichni) a já hrál na kytaru a zpíval, neboť jsem byl vycvičen z táborů a znal jsem možná ,tipuji, přes stovku lidových, národních ,ale i trampských i ruských italských, španělských a dokonce jednu ukrajinskou a bulharskou píseň. Žák přišel se skvělým vtipem do přestávky mého „koncertování“. Vyprávěným pak mnohokrát při různých příležitostech. Vyprávím Žákův vtip : Američané vycvičili agenta, co nejlépe to šlo. Posadili ho do letadla a vysadili nad územím Sovětského svazu. Přišel do hospody dal si nalít vodku, začal s místními zpívat , tancovat, veselit se. A oni ty nejsi náš. Zpíváš jako my, mluvíš jako my, tancuješ jako my, kleješ jako my, hraješ jako my, ale nejsi náš. A on proč ne – A oni protože jsi ČERNOCH!!!! A ,aby se to nepletlo, mezi Žákův pěvecký repertoár patřily dvě písně, které zpíval zcela pravidelně při různých příležitostech v dalších letech až do posledních chvil ,kdy jsme se vídali, když seděl vedle mne nebo v mé blízkosti. Jedna byla „Koze, koze švarce fógl co ty tady deláš? Tedy Kose, kose černý ptáku co ty tady děláš? Ano ,zpíval to v takové té sudetoněmecké češtině. Aby byla legrace. Určitě víte , že Kos je černý pták s velkým žlutým zobákem – nosem…A finále bylo vždy s písní Tanenbaum ó Tanenbaum. Také německá. Tanenbaum se jmenoval, kromě jiného,  tajemník krajského výboru KSČ z Karlových Varů, umučený při výslechu STB v 50. letech. Ale také se tak jmenoval původním jménem – TanenbauM (TM) –  ze slovenské  židovské rodiny, generál ČSLA , Alexander TiMko ( TM ) s amputovanýmí nohami z války . který působil do roku 1978 jako vedoucí kanceláře odboje na Ministerstvu národní obrany.

Mezi největší hit v té době patřil Pavel Minařík. Agent , který se vrátil zpět . M.Šlouf přišel s nápadem, že by mohl být členem našeho Českého ústředního výboru SSM. Nechápal jsem proč, ale on a jejich parta si to přáli ( tak jako ho dostali  v roce 1989 do ÚV KSČ , ale o tom proč toto udělali ,až na to přijde řada). A tak to udělal. V té době jsem pracoval zcela autonomě a  neměl vlastně chuť, tam příliš dál pracovat. Tak mi to bylo vlastně jedno. Nadšení M.Šloufa pro tyto služby v zahraničí bylo tak velké, že mi jednou při nějaké příležitosti ( zase k ránu) řekl, že můj tchán asi není nic moc ,když slouží „jenom“ na ambasádě v Afghanistánu. To už jsem neměl slov . Říkal, že kdyby něco znamenal tak by sloužil v Paříži ! Vůbec jsem se ho nikdy neptal na jeho názor. A on mi z ničeho nic přednesl takové drzé  stanovisko.Nebavil jsem se s ním o tom . Ale nemohl jsem si na to nevzpomenout, když jsem šel v prosinci 1988 od Zdi Johna Lennona na Petříně, v den lidských práv 10.prosince nebo tak nějak okolo tohoto data, pokud si dobře vzpomínám , na Pražský Hrad na večeři s francouzským presidentem  F. Mitterandem. V jednom salonku mi tam  M.Štěpán  spolu s ministrem vnitra F.Kinclem ( Praha -Ostrava) vyhrožovali s tím,  co na takové akce chodím . A pak, jsem si na to vzpomněl i později. Když jsem žvýkal žvýkačku při projevu téhož francouzského prezidenta ve Federálním shromáždění v roce 1990 a kolegové poslanci P.Dostál J.Ruml a další exkomunisté – chartisté, tam běhali s peticí za mé odvolání kvůli žvýkaní – to, ale snad nešlo?  Tak možná mě mohli postavit do rohu jednacího sálu na zbytek volebního období. Na hanbu . A večer proběhla dokonce na Staroměstském náměstí demonstrace proti mému žvýkaní žvýkačky v parlamentu, organizovaná Chartisty – exkomunisty spolu s  komunisty – jejich do listopadu žalářníky!!! Co na to můžete říct!? Myslíte, že je ještě země kde se demonstrovalo na náměstí, že poslanec žvýkal žvýkačku?

Každý přece ví, že v Británii a Francii byly určité kruhy, které si nepřály rozpad SSSR. Jim to vyhovovalo. Oni také byli dlouho koloniálními mocnostmi jako Sovětský svaz a v tom si asi rozumněli. A samozřejmě, že konec SSSR přinesl i konec spousty  nekontrolovaných činností určitých státních služeb a odvětví a oborů a i určité chvilkové oslabení jejich zbrojního průmyslu.. A tak to nebylo přijato některými lidmi s žádnou radostí. A jasně, že hrátky se Sověty využívali právě tyto země pro svoje – už vyčichlé – ale stále atraktivní a oprašované soupeření se Spojenými státy. Politici konec komunismu  vítali . A skutečně demokratičtí vůdci a znalci poměrů věděli, že konec SSSR přinese problémy ,ale z dlouhodobého hlediska to je pro státy v něm okupované  i pro ostatní svět jediná mírová a ekonomicky výhodná cesta. Byli na Západě ale i takoví lidé, kteří si mysleli, že s demokratickým Východem bude jen a jen víc problémů než s tvrdou komunistickou totalitou. Ano i na Západě bylo spousta vlivných lidí, kteří si na soužití – studenou válku se SSSR tak zvykli, že jim ani nepřipadalo nutné ho ukončit.

Moje choutky na odchod z ČÚV SSM výrazně zmrazil Federální ministr obrany Armádní generál Martin Dzúr, sídlem na Valech ( Valy( Valley) – Mezihoří – Mežgorje a bytem v  Koulové ulice v Dejvicích – vzpomínáte – je to důležité  –  moje přítelkyně „Meyer“ 21.srpna 1968 ve stejném domě, předtím ElChe – lC -spiknutí – International hotel) . Byl jsem opět poslán na nějakou schůzí, v roce 1984.  ( M. Dzúr zemřel v 11.ledna 1985 a byl jako můj otec v Československé zahraniční armádě L.Svobody od 1943 a narodil se přesně o jeden měsíc dříve než můj otec( 12.08.1919) , 12.07.1919 v LM Liptovském Mikuláši – to byla zase moje matka LM – Ludmila Mohoritová). Na tuto akci  jsem  vůbec nepatřil, neboť nade mnou bylo funkčně asi 6-7 funkcionářů, kteří se měli takové akce správně zúčastnit – říká se tomu dnes podle protokolu. Přišel jsem tam a uvedli mne do zasedačky, kde seděl jen ministr Dzúr. Jeho pobočník, mladý generál asi stejně velký jako já ale o trochu starší, stál u dveří a když jsem vešel pronesl větu “ To by byl voják“ a ministr obrany se na mne podíval a pokynul ,ať si sednu vedle něj a povídal “ to by němal takú zasratú flákáreň, ako má v tom SZM“ A bylo to jasné. Čekat a čekat, nic nedělat a čekat. A tak jsem učinil.

Generál M.Dzúr zemřel 11. ledna 1985,

11.března 1985 byl zvolen genrálním tajemníkem KSSS M.S.Gorbačov

a já byl povýšen 10.dubna 1985, do první důstojnické hodnosti podporučíka, jako můj otec v roce 1944 před výsadkem se skupinou Bělavský – ARAP na nacisty okupované území a přistál s padákem v Makově – Čadca.  ( a co jsou Flanders Field  – 11.11. výročí WWI. a makové květy British and Canadiens Legion – BCL – VSL – Vasil…)

A 6 let poté – 21. srpna 1991 – v den 23 výročí okupace Československa,  a v den konce nepovedeného komunistického puče vicepresidenta G.Janajeva a jeho junty ( mimo jiné i maršála Jazova, který mi pak kapituloval do mých rukou v Kremlu v roce 1998)  jsem byl stejně jako M.S.Gorbačov na Krymu. S Borcovem – Ano brána borců – Strahov  a já tam pracoval 1968/69 v ućňáku přímo na stadiónu u  Vojenských Staveb, sídlo Revoluční 3, Praha 1,učňák v ul. Mezihoří – Mežgorije( dříve Volové), Valley – Valy – MNO. A gen. Janko sebevražda (nebo vražda?) Strahov . A Strahov je přece   SOKOL – SKL – pozpátku LSK –  LX – El Che….

A co tomu předcházelo? V létě 1984, jsem absolvoval pětitýdenní vojenské cvičení. Na vojenské správě ,když jsem se vzpíral nadrotmistrini podobné mojí argentinské lásce Alicia, protože se mi tam moc nechtělo ( a komu v těch časech se chtělo?) mi řekla, to jste celý vy , funkcionáří, sloužit nechcete. Vy ,ale musíte to cvičení aboslvovat, aby jste mohl být povýšen na důstojníka. Tak jsem šel na cvičení do Karlových Varů na politické oddělení Tankové divize k plk.Čechovi. Byl to skvělý člověk. Seděli jsme, povídali. Nic jiného nebylo na práci. Až přišel poslední večer před koncem cvičení. Na chodbě jsem potkal důstojníka v maskáčích ( probíhalo cvičení Štít ) a on mi říkal jestli mluvím rusky. Řekl jsem ano a on říkal , pojdte se mnou. Šel jsem s ním do sklepení, hluboko v podzemí, kde měli obrovský stůl s mapami a povídali si , kromě jiného i o atomových zbraních na našem území. Byli to jen vojáci z povolání a jeden četař absolvent. Ten když mne viděl vykulil oči a říká co tady děláš? A já, že mi tam vzal ten a ten. A on jen vrtěl nevěřícně  hlavou.Tak jsme tam stáli spolu až do rána. Nikdo od nás nic nechtěl. Já potom  přišel do kanceláře nahoru z podzemí a plk.Čech tam již seděl. Řekl jsem mu co mne potkalo. Zbledl a říkal a dali ti něco podpsat? Já říkám nedali .A on na to tak zmiz, nebo nebudeš smět vyjet ani do Bulharska, když ti dají podepsat mlčenlivost. Sbalil jsem si saky paky a zmizel do Prahy. Ale hodilo se to , v roce 1989 nebo 1988 si mi stěžoval v chodbě Černínského paláce Federální ministr zahraničních věcí Jaromír Johanes , když jsme odcházeli z jeho kanceláře , že se ho stále na Západě ptají, jestli máme na našem území atomové zbraně. A on ,že se ptá ministra obrany generála M. Václavíka a ten, že mu neodpovídá. Říkal jsem mu tak se zeptej mě. Koukal a já mu říkal ano máme na našem území atomové zbraně a pověděl jsem příběh o mém vojenském cvičení.

Můj otec se rozvedl s mojí matkou v době kdy jsem byl na vojně. Žil nějakou dobu se zdravotní setrou s Vojenského rehabilitačního ústavu na Slapech (o tomto zařízení bude ještě řeč). Pak se ,ale v Karlových Varech oženil s Annou rozenou Basarabovou- Mohoritou.(otcova matka byla také Anna Mohorita) Ano její příjmení je shodné s Basarábii. Besarábií – Bez Arábií. A žili spolu v Palackého 5 .Ano PaLaCký – PaLeČek a to Karel ( táta parašutistů)- Charlie. El Che…CI….Flotila ,Flot, Plot, Spiknutí….Ve USA žila podle „Ancester Tree“ jedna Anna Mohorita ,narozena 1889 ( jako byla založena firma LEE – moje  oblíbená značka) – ve Westomerlandu- městě, stejného jména jako jméno náčelníka štábu, náčelníků štábů armády USA, generál Westmoreland, byl v době kdy já byl v americké okupační zóně v Brémach v 1969 na basketbalovém turnaji se Svobodou mým trenérem) ve státě Pennsylvánia — Penn Sylva -( Vasyl) – nia. V její rodíně žil Ellis . Jako L.Lis( chartista, po únoru 1948 šéf mládežnické organizace začínající tehdy ČSM tak jako já v 1989 končící SSM. A dále Lemak –  jako Lemák jeho jmenovec ,který končil na OV SSM Praha 2 s TůMou, když já tam začínal. A jedno jméno Lorreta ( víte kde je) a  také Broadwater – široká řeka –  Volha – havol – Havel a řeka Havela – německá řeka na které se předávali špióni na mostě v době studené valky. A tak jsme to zařídili – Bez Arábií. Bez států, které 24/7 ohrožovali Izrael, ale i okolní arabské státy a svoje vlastní občany a stavali se čím dál více spojenci  Rudých Sovětských a našich Rudých  komunistických vůdců, STB, KGB a normalizované ČSLA proti celému demokratickému světu

S celým mým působením v té době souvisely i zahraniční cesty. Byly velmi dobře orientované a organizované ze strany STB a jejich lidí na ÚV SSM. Nikdy jsem se k žádné cestě nehlásil. Na rozdíl od jiných spolupracovníků. Ale to také spíše podrobněji v pamětech.Bylo to velmi, ale velmi humorné. A dovedu si představit velmi dobře co se muselo dít v té době na takových instucích, jako byl třeba Prognostický ústav, když se rozhodovalo o tom kdo kam pojede a s jakým devizovým  vybavením!

První byla cesta na nějaké shromáždění MSS na Kypr ( šéfoval tomu M.Štěpán). Žádné vybavení, tak na pití a trochu jídla. Při příchodu na letiště v Praze jsem zjistil, že nemám potvrzení z vojenské správy o odevzdání vojenské knžky. A to nešlo tehdy vycestovat. Udělali to schválně z Mezinárodního oddělení V.Matloviče, abych letěl druhý den a abych byl ubytován jako Žid s Egypťanem a ne s kolegou z Československa. A také proto, jestli se třeba neobrátím na někoho aby mi to povolil. Pánové z pasovky mi říkali , že tam byl týden předtím mladý Husák a taky ten papír neměl a někam zavolal a oni ho museli pustit. Neměl jsem komu volat. Holy Spirit nezavoláš .To přece nejde! A také čekali jestli se nebudu vzpírat být ubytován s Arabem. Nevzpírám se kvůli takovým hrátkám. Skuteční vojáci si totiž na barvy pleti  a politiku a náboženství nehrajou.  Žádné hrátky komunistů STB a KGB a jejich pražské Kapkovi party mě nemohli vyvést z míry – jen drogy a to věděli a tak to pravidelně dělali, i po revoluci pod dohledem demokratických orgánů.

Další na pořadu byla Sýrie. O té cestě jsem již myslím psal. Byla to také akce MSS. Tam jsem místo toho ,abych jel na místo jejich bojů s Izraelci na Golanách , které účastníků ukazovali, odjel do křesťanského kláštera k místu – soutěsce, kudy utíkala Panna Marie s malým Ježíškem do Egypta. Hostitelé mi to neodpustili  a otrávili mne tam. Jako později po revoluci  znova. Ale o tom bude ještě řeč.

A nakonec to byl Alžír. Letěl jsem tam na sjezd Palestinkých studentů s absolventem MGIMO T. Fabrikou, pracovníkem L.Ledla výše uvedeného. Sjezd jsem proseděl s polským kolegou u kávovaru v předsálí jednacího sálu a vystoupit s pozdravem na sjezdu jsem odmítl. Zase vybavení, jen tak na vodu a trochu jídla. Jaké bylo překvapení když absolvent MGIMO T. Fabrika,  v Římě, přes který jsme cestovali zpět, objednal drahý apartmán v hotelu a nechal tam spát dva nebo dokonce tři chudé – jako on říkal, palestinské studenty spolu s námi. Neodmítl jsem.Jak může voják něco takového odmítnout? Chudým je třeba pomáhat a já nikdy neměl problém s žádným národem ani barvou pleti ani s náboženstvím natož s pomocí chudým studentům ať jsou odkudkoliv. Otrávili mne tam také. Ale nevím jestli to byli chudí palestinští studenti, nebo ještě před odletem z Alžíru, to zorganizovali funkcionáři jejich studentské organizace, nebo třeba i domácí. Nevím.

V létě 1985 probíhal Světový festival mládeže a studentstva v Moskvě. M.Šlouf s Janem Brunnerem – tehdejším  mezinárodním tajemníkem ÚV SSM a nástupcem Jána Husáka v této funkci, mi řekli, že pojedu na Festival pracovat jako vedoucí Československého klubu. Klub byl umístěn umístěn na Proletarskom rajonu Moskvy ( hebrejsky proletářský nápad) v zařízení moskevské továrny ZIL, kde se vyráběli okopírované americké nákladní automobily, které původně přišli do SSSR v rámci americké vojenské pomoci za druhé světové války. Hned po zahájení práce mne zavolali do kanceláře pracovníka KGB z okresního oddělní rajonu. Říkal, že se máme chovat slušně, neprovokovat, politicky správně a tehdy – už byl Gorbačov i nepít.Odsouhlasil jsem mu to. A největší radost jsem měl z toho nepití a řídil jsem se tím. Myslím, že si pozval i mé dva spolupracovníky v klubu L.Žáka – výše zmíněného a i Petra Roseckého, pozdějšího hospodáře SSM a KSČ. Ale to nevím a jestli ještě někoho navíc to už jsem skutečně zapomněl. Šéf komunistů Proletarskovo rajona se jmenoval Korčagin. ( Nahoře vzpomínám Smirnova, a teď Korčagin – shodné jméno s hrdinou knihy myslím, Jak se kalila ocel) Ten hned na první slavnostní večeři při otevření klubu pronesl řeč, že nám -tedy myslel sebe – nikdo zakazovat pít alkohol nebude – to myslel Gorbačova, který s tím důrazně vystupoval. To byla jejich válka ne naše. V průběhu přišel O.Janota šéfredaktor redakce vysílání pro děti a mládež Československé televize ( šéf P.Čírtka) s nápadem , že bychom mohli v areálu zasadit Lípu. Věděl jsem že je to provokace. Lípu sázeli legionáři – byl jsem u památníku civilních obětí našich legionářů v Novosibirsku.   Ale provokace neprovokace , je to náš strom, tak jaký jiný? Narazil jsem na velký nesouhlas. Lípa ne. Ale informace byla předána. Ve slangu totiž znamená Lipa falešný , podvodný. A bylo to na mne. Samozřejmě. Upozornění – bacha – podvodník. A taky to tak skončilo nakonec.

Klub fungoval skvěle . Bylo tam spousta skvělých československých umělců. Skvělý program, skvělí umělci a skvělý úspěch. Nemůžu nevzpomenout Václava Neckáře. Vystupoval prakticky neustále. Pro odpolední směnu , pro dopolední směnu , pro noční směnu, pořád a bez oddechu. Úplně to s továrnou – tipuji s 10 – 20 tisíci pracovníky otřáslo. Pracovalo tam spousta mladých lidí i z různých oblastí SSSR, kteří nikdy předtím nic podobného neviděli. V SSSR byly totiž na všechno fronty. Nejen na maso a vodku, ale i na kulturu a koncerty.  V ZILu pracovalo právě spousta takových mladých lidí z těchto oblastí na tzv. „zvláštní povolení“. V oblastech ze kterých přijeli už ani fronty na vystoupení zahraničních umělců nebyly, protože tam žádní nikdy nepřijeli.  A bez tzv „zvláštního povolení“ nemohli místo svého trvalého pobytu opustit. A nyní najednou mohli i do toho „svého“ závodního klubu, kam se možná taky ještě nedostali , jít na koncert zahraničního zpěváka – “ Čecha“  jak nám v Rusku říkali od dob Československých legií – Češi – ne Čechoslováci. Bylo to úchvatné a Václav Neckář udělal velký kus práce pro budoucí nastávající změny.Ukázal jim „Západ“.  Od té doby jsme se neviděli ,až mi někdy těsně po 17. Listopadu 1989, telefonoval že se na něj obrátili , aby ozvučil Václavské náměstí pro demonstrace aparaturou jejich skupiny Bacily ( čti rusky Vasily) a já mu řekl ať to udělá.

A finále? Odměna? Poslední den přišel předseda komsomolské organizace závodu ZIL se kterým jsem se několikrát setkal s partou neznámých lidí a že večeře na závěr, ale jen se mnou.Otrávili mne. Za neposlušnost. Za faleš, možná  za to, že jsem nepil když oni pili, možná za program a za to co jsme jim za 14 dní provedli mladými lidmi s fabriky, možná za US Marine jak už to měli STB a KGB předtím vyhodnocené a jak jsem psal? Nevím.

Musím napsat, ale o nejpodivnější cestě ,kterou jsem absolvoval. Přišel pracovník oddělení vysokých škol ČÚV SSM J.Šuvarina ( myslím i s L.Žákem, ale to si nejsem jistý), že naplánoval cestu do Moskvy a Leningradu na týden pro funkcionáře vysokých škol. A že to CKM SSM ( ředitel M.Šutka, předtím pracoval jako pomocník u A.Kapka a největší „bratr“ M.Šloufa) udělá ve velkém stylu. Překvapilo mi to. Vždy jsem bydlel na zahraničních cestách ve skromných poměrech, ale tentokrát , že to bude v nejlepších hotelech v Moskvě i Leningradu. V Leningradu to byl  například právě otevřený hotel Pribaltiskaja. Byl postavený Finy a byl neuvěřitelně moderní a luxusní. Divil jsem se, ale jako vždy jen chvíli. Nic nás to nestálo, tak proč se divit. V Leningradu mi pak J.Šuvarina představil náhodou svého bratra, který tam studoval Vysokou školu KGB a přišel za ním do hotelu.V hotelu ještě byla skupina Finů – pouze mužů asi 50 – jeden autobus takový obrovský, který jsem ještě nikdy předtím neviděl,Ti nikam nechodili a nejezdili a jen seděli v lobby baru nebo v rozlehlé recepci. Denně. A pořád. A bez přestání. My přišli z Aurory, z Petropavlovské pevnosti, z Ermitáže nebo z Chrámu sv. Izáka nebo Petropavlovského a oni tam stále byli. Divné.

V Moskvě došlo k překvapivému zlomu v počasí. Udeřili skutečně třeskuté mrazy, přes noc. Už nevím kolik to bylo, ale asi -15 možná – 20 stupňů. Šli jsme do mauzolea V.I.Lenina a skupina účastníků zájezdu přišla s hlavami a krky omotanými hotelovými ručníky. Vypadali jako machometáni jak se u nás v Čechách říká. Martin Ulčák a pár dalších. Byl to skvělý nápad. Vypadali jsme, ale spíš jako skupina arabských turistů než turistů z Československa. A pak jsme při cestě domů museli mezipřistát ve Varšavě. Praha nepříjmala. to se stávalo v té době poměrně často, že pražské letiště kvůli mlze nepříjmalo. Pár hodin jsme seděli v letištní hale ve Varšavě. A pak zase do letadla. Ale po chvíli pilot hlásil ,že zase ne do Prahy, ale do Bratislavy. Tam jsme ukončili let a převezli nás autobusy na nádraží. A při cestě z Bratislavy do Prahy vlakem mi účastníci zájezdu vyprávěli, jak Martin Ulčák s plastikovou pistolkou šel do kabiny pilotů a z legrace jim říkal ne do Bratislavy, ale do Prahy. To jsme se nasmáli.

Na podzim 1985 jako každý rok probíhala Porta v Plzni. Jezdil jsem tam rád a tento rok jsme se tam vypravili s velkou parádou – celé vedení ČÚV SSM. Patrně i pod dojmem změn v SSSR – nástup Gorbačova –  se čekalo, že to proběhne bez tradičních zákazů a omezení. Ale chyba lávky. Přijel Jarek Nohavica a místní papaláši mu zakázali na základě nějakého výnosu někoho někde, vystupovat. Hádali jsme se s nimi. Telefonovali kam se dalo. Ale místní, městské plzeňské i krajské západočeské instituce byly neoblomné. Nohavica na Portě vystupovat nebude! Nevěděli jsme jak z toho ven. Ale nešlo to. Vzali jsme tedy Jarka Nohavicu a šli s ním solidárně, místo na koncert , který se konal bez něho, do jedné příjemné hospody na pivo. Jarek Nohavica, M.Šlouf, dva řidiči z ÚV SSM A.Franc a O.Bureš a já. Povídali jsme vtipkovali a popíjeli Plzeňské pivo. Jarek Nohavica byl velmi sklamaný. Řekl jsem mu tam něco v tomto smyslu – Neboj teď už to bude dobrý už je tam Gorbačov… Domů jsme šli za světla a ve skvělé náladě.

Za pár měsíců jsem byl pozván k Lubomíru Procházkovi  na ÚV KSČ ( otcovu a Rady Tří spolubojovníkovi z WWII – už jsem o něm psal – vzpomínáte) že mne navrhují namísto M.Šloufa do funkce předsedy ČÚV SSM. A Kapkovi hoši zahájili kampaň, že jsem ho vystrčil z funkce – Neználkové! Já ne to Holy Spirit – už se blížil čas jejich konce. Konce SSSR a světového komunismu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *