Vzniklo sdružení organizací dětí a mládeže jehož se LSM stalo členem. Pak nastala doba úplného sjednocení do nové organizace mládeže a  my jsme  se měli všichni stát jejími novými členy. Na ustavující schůzi SSM jsem provedl další zkoušku, jak to se mnou všichni ti ,kteří to organizovali myslí. Dostali jsme k vyplnění přihlášku do SSM a já jsem jako výbor seděl u stolu přede všemi na tribuně a přihlášku jsem dal do popelníku a všem v sále před očima zapálil. Kolegyně Hana z výboru ke mně přiběhla se šíleným výrazem v očích a co prý to dělám. Že tam sedí Sváťa a jeho táta dělá u Bilaka a že to je hrozný průšvih. To bylo poprvé co my někdo strašil nějakým jménem. Vzpomněl jsem   si na to když mi napřesrok jeden z taky tehdejších výborů pozval v Moskvě na velvyslanectví na pivo ( to už jsem byl posluchač Komsomolky).Pracoval asi u STB a studoval v Moskvě na Lomonosovově universitě a přemlouval mi celý večer, abych pozval na rande dceru Bilaka, která seděla vedle u stolu se svými kamarádkami. Myslel jsem že se zbláznil. Oni s ním straší lidi a já mám randit s jeho dcerou? K Bilakovi  se samozřejmě dostanu ještě podrobně, tak jako k  těm ostatním, které jsem v té době  neznal a kteří tady vládli.

I přes moje paličství jsem byl vybrán, abych se stal členem českého ústředního výboru SSM. V té době jsem se seznámil postupně se jeho vedoucími funkcionáři i osobně. A v září 1970 pak byl sjezd , kde jsem byl , samozřejmě tak jako všichni navrhovaní, zvolen členem ČÚV SSM. Na tom sjezdu se ke mně hlásil přede všemi L. Procházka, vedoucí oddělení ÚV KSČ a nakonec našeho rozhovoru říkal, abych pozdravoval otce. Otec říkal známe se. Byli totiž spolu v odboji na severní Moravě a taky byl zapojen do spolupráce s Radou Tří. Vzpomínáte na Radu Tří – Otec ,Syn a Duch Svatý? L.Procházka celou dobu 70 a 80. let pracoval ve stejné funkci a krátce po mém zvolení předsedou ÚV SSM , což byla plně jeho kompetence a v té době tajemníka Poledníka J. v roce 1988,  ještě ve funkci zemřel….. Předsedou ČÚV SSM byl zvolen Himl Antonín. a jeho místopředsedou Poledník Jindřich. Všimněte si iniciály u jmen a  příjmení. Ano je to H.P. Stejně tak jako u rodné obce mojí matky Horní Počaply H.P. a u místa kde právě v té době sloužil u útvaru s velitelem pplk. Svobodou můj otec –  Horních Počernicích. H.P. Ano je to třikrát HP, tedy Horse power, tedy koňská síla česky KS , X. Tři křížky jsou ve znaku Amsterdamu v Nizozemí ( podzemí).  A červeno černé kostky. Vzpomínáte na moji novou bundu na přísaze v Horních Počernicích? Amsterdam se jmenuje takto i když jeho název je po řece Amstel a zpočátku byl Amsteldam. Takže Amsterdam, Amsteldam je jedno. A to ještě připomenu, že domovská obec mého otce, když optoval po záboru Stalinem Podkarpatské Rusi, byl Jindřichův Hradec, kudy jak víme prochází Poledník. A Poledník, byl spolu s uvedeným nahoře L. Procházkou u mého zvolení do funkce předsedy ÚV SSM. A pak ho vyhnali na ČSTV. Kam dávno před ním  odešel začátkem sedmdesátých let ze SSM Himl A. A o tom bude také ještě řeč později.

Jen malou odbočku. V době pokusu o převrat a jeho zmaření v Moskvě v srpnu 1991 jsem byl na Krymu, ale o tom až později podrobně. B.N. Jelcin vystoupil na tank Tamanské ( vzpomínáte T.M. ) divize číslo sto deset – hebrejsky Mea Veser . M.Vesel. M.Vasil M.V…..a zmařil pokus o převrat, tak jako já jsem zmařil pokus o převrat v roce 1989 v listopadu.

V květnu 1971 ještě před vyuučením jsem seděl jednou večer doma a četl, když zazvonil telefon. Vzal jsem ho a ozval se mi sekretariát předsedy ÚV SSM J. Varholíka. Abych hned přišel. Měl jsem to ze Strossmayerova náměstí na Gorkého nám. kousek. Tak jsem se tam vypravil. V kanceláři seděli mě částečně známí a částečně neznámi lidé. Varholík povídal ahoj Vasile. Máš černé nohavice? Povídám mám. Máš bílou košili? Taky mám. Máš červenou vázanku? Nemám. J. Hájek mi ji podal a já jsem se obrátil na Varholíka a povídám Mám červenou vázanku. Tak se tam všichni  zasmáli mojí slovenštině a Varholík říká tak dobře, zítra půjdeš číst zdravici na XIV. sjezd KSČ. Ráno buď v 8,00 před Výstavištěm tam tě vyzvedne Mareček a vše ti řekne a odvede tě tam dovnitř. Ráno jsem říkal H. Marečkovi co to je za pitomost. Do pionýra mi nevzali, dvojky z chování, průměrný prospěch , co jsem to za reprezentaci? Mareček nevěděl jak z toho, tak si samozřejmě něco vymyslel. Že vybrali  jednoho skvělého pracovníka jedničkáře ,ale že byl malý a že by ho za kecpultem nebylo vidět. Viděl jsem ,že kecá, ale co s tím nadělám? Tak jsme se vydali dovnitř a tam to proběhlo velmi rychle. Někdo mi dal papír se zatrženým co čtu já a co kolegyně svazačka Nina. Vpustili nás dovnitř, sál bouřil, děti –  pionýři dávali kytky a dostávali odznaky, my to přečetli a šlo se- Hotovo. Husák – Brežněv. Samozřejmě, že to souviselo s Komsomolkou jak se hned ukáže, protože na tu už přichází řada.

Někdo povídá pojedeš do školy do Moskvy. Proč ne? Mladí z celého světa, výlet do světa, nová zkušenost. Vyplnil jsem papíry a absolvoval přípravku Ruského jazyka v Písnici u Prahy. A zabalil veškeré moje oblečení , džíny, džínovou bundu Wrangler, trika, Tuzex a ještě i nakoupené v Německu a v Celetné v Luxusu. Večeři před odjezdem – vlakem – jsme měli koncem srpna 1971 v restauraci Černý koníček v Lucerně. Lucerna i  Černý koníček bude hrát velkou roli v pozdější protiakci Rudých když jsem se v roce 1976 dostal v leteckém trenažéru do rukou maršála Kožeduba trojnásobného hrdiny SSSR, který sestřelil několik amerických černých koníčků –  Mustangů. Byl jsem poslední? Nebo ještě někdo po mně. Podrobně o tom později.

Ve škole jsem se velmi rychle aklimatizoval. Protože jsem neměl kam dát své věci, tak jsme jednou po obhlídce, korpusu jak se říkalo koleji kde jsme bydleli, našli opuštěnou skříň na chodbě a spolu s mými dvěma kolegy z pokoje V. Šípkem a M. Jindrákem ( bude o nich ještě řeč) jsem ji jednoduše po česku přemístili do našeho pokoje. To už byl luxus, který nám všichni ostatní záviděli. Ve skupině z Československa nás bylo asi 20. Děvčat, chlapců, vojáků ale určitě definitivně stbáků ze všech správ, které měli. Přivítali nás našinci ze čtyřletého studia, bylo jich tam několik ,asi 10. Život tam byl velmi rychlý. Denně se něco dělo. Jako první jsme založili Rockovou kapelu a začali zkoušet, vystupovat v tzv. Kruglom zale v sobotu večer. Věřte nebo ne měli jsme úspěch. Byl tam vždy nával, hráli jsme všechno možné , hlavně to bylo nahlas a myslím, že tomu někteří sovětští komsomolci, studenti nerozuměli, jak je něco takového, co u nich doma v kulturáku třeba na Sibiři není možné, je možné v Moskvě ve škole Komsomolu. Chodili tam jen nakukovali, ale zpravidla se nezapojili. Hráli jsme třeba  i Satisfaction.  Přihlásil jsem se do basketbalového mužstva – reprezentace celé školy a s ním hrál mistrovství vysokých škol Moskvy, skupinu jsem reprezentoval v házené, zúčastnil se všech setkání naší skupiny s jinými skupinami a chodil na oslavy narozenin a další proč to neříct mejdany. ano bylo to přesně jak nás jeden sovětský vyučující upozornil na jedné z prvních hodin vtipem. Víte jaký je rozdíl mezi revolucionářem předrevolučního Ruska a posluchačem Komsomolky? Revolucionář sedí v pokoji a čte Marxe. Buch, buch, buch, na dveře. Revolucionář dá Marxe pod stůl a láhev s vodkou a skleničku na stůl. Víte určitě co udělá posluchač Komsomolky, schová láhev s vodkou a vyndá Marxe…Ale byl to vtip, protože na nás nikdy nikdo nebouchal. Okamžitě jsem se seznámil s celým osazenstvem vedlejší koleje. Tam žili totiž především Latinoameričani , Francouzi, Italové, Západoberlínští Němci, Islanďané, Finové a  Afričané ze Sierra Leone a Somálska a možná i odjinud, Tam jsem také trávil veškerý svůj volný čas, kterého nebylo moc ,ale občas , hlavně v noci se nějaký  našel. S některými našimi jsem ani nemusel být. Šetřili z minimálního stipendia na Tuzex a nejedli, nepili, a jedli z polévky z pytlíku, které si přivezli sebou a jeden náš milý spoluobčan ze čtyřletého studia dokonce omdlel na přednášce hlady.

Sousedi na naší koleji byli Egypťané a určitě nebudete překvapení studenti z Konga. Jeden z nich dodnes si pamatuji jeho jméno Lumbelen – pamatuji si i příjmení, ale myslím to není podstatné, trávil svůj volný čas hraním na kytaru u nás v pokoji, nebo na schodech před naším pokojem. Kytaru neměl tak hrál snad denně s  naší kytarou velmi tklivé a smutné melodie u kterých potichu zpíval svým rodným jazykem. Už jsme byli někdy v pyžamu a chystali se spát – výjimečně a on hrál a hrál. Jiné to bylo se sousedy odnaproti z chodby. Tam byli gruzínští aspiranti, kteří do školy jezdili co dva měsíce na zkoušky a vždy s plnými taškami ovoce a zeleniny a salámů, sýrů, věcí v podstatě v Moskvě, ve školní jídelně určitě, nevídaných. Tak nás tři z našeho pokoje nakrmili vitamíny, napojili gruzínským vínem a zase odjeli. Vzpomněl jsem si a i jsem jim vyprávěl, jak mě někdy v roce 1969 na nějakém flámu v Praze zatáhli do hotelu Modrá hvězda ve Vysočanech dva Gruzíni. Ani už nevím co a jak bylo, vím jen, že mi v hotelu darovali pověstný  gruzínský volský roh – je to něco jako ucpaný šafor. Vikingové z něj také pili. A pili jsme nějakou gruzínskou originální velmi smradlavou kořalku – čja čja jí říkali a ucpávali si nos a já taky, když jsme jí pili…… S dalšími Gruzíny se ještě za chvíli , ale i v průběhu mého povídaní setkáme.

To už na obrázek co a jak stačilo, teď zpátky do reality. Seznámil jsem s italským kolegou, přibližně stejného věku. Vittorio se jmenoval. Vzal mne k nim na kolej a seznámil skoro se všemi co tam bydleli. Moc jsme si nerozuměli, ale to se velmi rychle spravilo vytvořením našeho jazyka. Oni se učili ruštinu, já španělštinu a italštinu a pochvíli to fungovalo bez problémů. Samozřejmě, že úroveň diskuse odpovídala slovní zásobě naší řeči. Takže žádná velká témata, žádná politika a už vůbec ne teorie. Spíš jen fórky a srandičky. Většina z Latinoameričanů byla v Moskvě ilegálně. Odebrali jim na letišti pasy a ve škole je vyfotili, dali jim školní průkazky, jako i nám, ale jim s přidělenými falešnými jmény od KGB. Samozřejmě si neodpustili vypustit informace prostřednictvím této hry o mně, pro stbáky z naší skupiny – kdo to byl nevím, ale že informovali vím velmi jistě. Moje nové kamarádky byli tři na pokoji. Jedna se jmenovala Adriana – vzpomínáte knihu Adrian Mole. Hrála úžasně na kytaru a učila mne písničky, které znám dodnes. Byla malá až mohlo někoho napadnout jako liliput. Obráceně Topoli. Topo  je krtek španělsky. Jmenovala se příjmením, které se skládalo z prvních písmen jmen mého otce a matky a písmen DR. LI. A přidáním nečteného ve španělštině H to byla Hadriana, jako já s mým kufrem plným věcí a ukradenou skříní. Druhá, aby se to nepletlo dostala jméno Mariana, tak jako se jmenovala moje bývalá sestra. Anna Marie, po babičce z otcovi strany a po babičce z matčiny strany. A do třetice tam byla Marina – z Columbie, zambo…. Vynecháte li souhlásky je to C L M B. El Che M.B.nebo V.to je jedno. Tedy Marin  –  US Marin a zambo k tomu .Definitivně rozpoznáno a oznámeno do Prahy. A příště přijdu co s tím v Praze udělali. Chilané a těch tam bylo asi dvacet mi už v říjnu začali říkat El Che. Protože jsem se s těmito děvčaty kamarádil a na ně mi nezbýval čas. Nebo i tam někdo věděl o mém setkaní s El Che v Praze. Já o tom neřekl živé duši. A život plynul rychle a dalo by se o tom psát hodiny. Budu to doplňovat jako do tajenky. Postupně až ukončím ve zkratce celé to martyrium až do roku 2015.

Těsně před odjezdem jsme se sešli s I.Hladíkem a A.Himlem na pivu v Praze. A.Himl už byl myslím předsedou ČSTV. I.Hladík nás oslovil, abychom mu šli dělat svědky na svatbu. Souhlasili jsme, ale já měl trochu problém s termínem. Bylo to těsně před ukončením podzimního semestru ve škole v Moskvě. Himl povídá, abych šel za děkanem a požádal ho a by mi pustil asi o tři – čtyři dny dřív. Že ho mám pozdravovat ,že se znají. Udělal jsem jak bylo řečeno. Děkan mne přijal, vyslechl a povídá mi z ničeho nic a co kdyby jste byl se zvláštním úkolem v Číně? To by jste jel na svatbu? Málem to se mnou švihlo. Počítal jsem s tím, že mi třeba nepustí. To by se určitě nic tragického nestalo, ale že se mi zeptá na takovou skutečně pitomost, jsem nečekal.  Něco jsem ze sebe vykoktal. Asi že ne. A on říká jen jeďte. Byla by to legrační vzpomínka, kdyby, ale v lednu 1988 A.Himl v Číně nezemřel na zasedání MOV, myslím a pokud si vzpomínám za ne zcela jasných okolností. A kdyby mně v červnu 1989 u náměstí Tianan men nechtěl otočit v autě dav na střechu, když jsem jel jenom s čínským šoférem na schůzku do Zakázaného města s někým z čínských představitelů. A nebyli to demonstranti ,jak jsem v prvním momentu myslel, když se rozzuření vrhli na auto a začali jej obracet. To by je museli převléknout ze standartního oděvu ve kterém chodil Mao – tedy z uniformy. A byli všichni stejného věku. Už jsem nějakou demonstraci zažil a vím jak dav vypadá. To byli posluchači vojenské školy nebo policejní školy. Všichni stejní. Pak najednou přišli další a ti je rozháněli, jako je rozháněli. Chtěli mne buď zinfarktovat , nebo, alespoň donutit opustit Čínu, protože nechtěli vojensky zasahovat v přítomnosti první oficiální delegace ze země se kterou po asi dvacet let neměli žádný kontakt. Neodjel jsem a pokračoval druhý den v cestě do provincie , kterou pro mne vybrali Sia men ( Xia men) na jihu Číny. A až jsem naplnil program, tak jsem odcestoval. Velvyslanec říkal, že plní pytle s pískem na barikády  na ochranu budovy před demonstranty. Myslím ,že ta situace tam byla ještě horší než známe z těch známých televizních záběrů A, že jsem poslední kdo ještě musí odjet, aby mohli zasáhnout. O tom ,až, ale při psaní o mých zahraničních cestách, které moji kolegové ze SSM spolu s Bilakovými lidmi chystali. Věřte, že to nebyli žádné výlety a jejich cíl byl minimálně škodit, ne li něco horšího.

Dvakrát za rok jsme měli praxi. Pokaždé v oblasti, kde byly Gulagi – ve Vologdě a v Novosibirsku. V Novosibirsku bylo v té době na návštěvě Uzbecké národní divadlo s představením Labutí jezero. V hotelu jsme se seznámili my tři z pokoje v Moskvě z baletkami a  ony nás pozvali večer po představení do apartmánu šéfa. Bylo to jako s aspiranty Gruzíny. Stoly se prohýbali pod ovocem a zeleninou a salámy, sýry. Jako by se vydali na cestu do nějakého nehostinného kraje. A bylo to tak. Sovětský systém byl absolutně neschopen přemístit nadvýrobu z jednotlivých jižních zemí do Ruska. A Uzbeci to věděli a tak nás také po tom roce jídla ne jídla ve školní jídelně krmili. A scházeli jsme se celý týden a hody byli pořád. Bylo to v červnu a musím vzpomenout i na návštěvu kolchozu nedaleko od Novosibirska. Bylo to v roce 1972 a tedy 27 let po válce a celé vedení tvořili ženy a nepotkali jsme tam jediného muže ve středním nebo starším věku. Byl tam jen jeden muž v letech – Němec odsunutý z vnitrozemí před frontou, který hrál na harmoniku a vedl zábavu a pár chlapců tak okolo dvaceti let.

Vittorio a druhý ital ,který tam s ním byl přišli v květnu, že je odvolávají a že se mají vrátit domů o měsíc dříve. A že se musíme, jako největší kámoši rozloučit a že objednali stůl v jedné z nejlepších moskevských restaurací v centru Moskvy. Dojeli jsme tam oni a já a velmi dobře hodovali. Pochvíli si všimli, že vedle u stolu sedí Gruzínská rodina a jejich syn slaví asi 10 narozeniny. A rozhodli se poslat jim na stůl láhev vína. Otec se samozřejmě nenechal zahanbit a na našem stole přistála láhev gruziňáku a šampaňského. Zdolali to a tak v 11,00, abychom stihli metro do školy jsme odešli za halasného loučení s gruzínskou rodinou. V metru si moji  dva přátelé koupili moroženoje. Byl teplý květen, žádná klimatizace a metro plné dost naštvaných Rusů. Jeli v noci z páce. Většinou udření chlapíci ,ale i ženy. Taky vypadali všichni jak v jednotném oděvu ,ale v tomto případě nešlo o uniformy, ale o produkty dostupné sovětským lidem na trhu. A mezi nimi my. Tři rozjaření hoši, v džínách a zcela západního vzezření, jeden s vlasy po lopatky. A zmrzlina jim kapala všude po podlaze, až to rozvířilo diskusi co si to dovolujeme. Oba se s nimi pustili svoji ruštinou do diskuse a až to skončilo na konečné, před vagónem nebezpečným davem, křikem, ječením, pěstmi nad hlavou a  plivanci. „Zápaďáci táhněte domů.“ Nevím co bylo horší ta Čína uvedená před chvílí ,nebo toto. Z nimi stál důstojník v uniformě a hrozně se smál. Evidentně to zorganizovali Rudí. Nevím jestli celý večer nebo jen ten konec. Když už to bylo dost nepříjemné, objevila se milice a dav rozpustila a nás zatkla a odvezla na stanici. Tam jsme byli podrobeni výslechu, při kterém moji italští přátelé křičeli svoje – my druzja, pačemu? A nepustili mne ke slovu. Důstojníka to přestalo bavit, zavolal řidiče a ten nás odvezl až do školy. Nebylo to dobré. Určitě ne.

V té době otevírali někde v Moskvě nový kulturní dům. Navrhli nám, abychom tam vystoupili. Proč ne my na to. Hráli jsme rádi a každá příležitost se nám zamlouvala. Odjeli jsme tam, připraveni hrát na nějaké tancovačce, to nám šlo. Ale kulturák byl připraven na koncert, s několika tisíci lidmi v sále.Velká země velký kulturák, velký koncert. To byl šok, který jsme po chvíli překonali. A v tom nás informovali ,že budeme hrát jako předskokani skupiny Červona Ruta, se zpěvačkou Žanou Bičevskou. Myslím, že jsme chtěli utéct. To byli profíci. Přátelsky se s námi vítali, seznamovali ,jak to profíci dělají, aby se neřeklo, že jsou namyšlení. Nakonec jsme zůstali a čestnou povinnost naplnili a zahráli. Styděl jsem se ještě několik týdnů.

Jednou mi někdo pozval do Moskvy na ambasádu zase na pivo a večeři. Měli tam Plzeňské a vepřo-knedlo-zelo, tak jsem jel. Nebyla to náhoda. Bylo to na velikonoce a při zpáteční cestě, když jsem přestupoval na konečné z metra na autobus, jsem byl svědkem nevídané události.ˇ Ruské ženy šly s bochánky do kostela. Byli jich několik set, možná tisíc. Ano slyšíte dobře. Tisíc. Šly širokou novou silnicí uprostřed sídliště ve výstavbě. Zachumlané do těch vaťáků, které my jsme fasovali v práci ve Vojenských stavbách. Všechny stejně vypadající udřené, vdovy po obětech války, Stalinových gulagů, vodky…sovětského života. Nemohl jsem si nevzpomenout na moji návštěvu na basketbalovém turnaji v Norimberku a Brémách v roce 1969.

Před vánocemi jsem dostal za úkol od vedení skupiny vybrat ve škole místnost, pro Silvestrovský večírek. Měli jsme udělat Národní klub s programem. Chvilku jsme chodili po škole a nakonec mne zaujala ne jen nějaká místnost. Leninova knihovna to byla. Byla obložená dřevem. Tady bude hostinec U Kalicha. Náš národní program bude tady. V čele místnosti , jak jinak, byl portrét Lenina tipuji tak 2,5 na 2 metry. Rafinovaný správce školy nám oznámil, že tam to nejde neboť Lenin nejde sundat. Byli jsme připraveni i na tuto situaci. Když obraz nejde sundat tak ho překryjeme. A natáhli jsme přes Lenina balicí papír na ,který náš bubeník Luboš obkreslil ze stokoruny Hradčany. Mám i jedno foto, časem jej zveřejním. Co můžete chtít víc. I rektor Truščenko se přišel podívat. Uvařili jsme guláš, z ambasády dovezli Plzeň a bylo to skoro dokonalé. Jedinou vadou bylo, že kolega měl trenýrky tak zvané kukačky a  když jsme tancovali kankán a vyhazovali nohy do výšky, bylo tam dole vše vidět. My jsme to nevěděli, a měli jsme radost, že se náš tanec líbí a celý svět bavíme a celý svět se směje. Takový byl Silvestr roku 1971 – 72.

Jednou jsme šli s Italem Vittoriem z jídelny, škola byl a pokud vím dál je , velký areál v části Moskvy zvané Višňjaky – Kuzminky u jezera Šeremetěvo ( na letišti stejného jména mne o pár let později  „sestřeloval“ maršál Kožedub), a potkali skupinu z NDR. Bylo jich asi 20 a šli skoro ve tvaru. My jsme se s Vittoriem smáli jako puberťáci – no jo, Němci . Ale to nebylo tak. Chovali se tak, jak to chtěli  vítězové.   Ano, jejich život v Moskvě byl zcela odlišný od našeho. Oni byli jen na pokojích, nebo ve škole nebo na oficiálních akcích. Byli to  Přátelé – Nepřátelé. Jejich vedoucí byl Péťa, ze sudetské rodiny z Karlových varů, jak jsem jednou při nějaké oficiální příležitosti zjistil. Také při tom jsem si vzpomněl na svou cestu do svobodného  NSR….

Do Moskvy v tom roce, kdy jsem tam byl přijel  president USA R. Nixon  a kubánský vůdce F. Castro.

A už se příště dostanu k tomu,  proč byla ze Severní Moravy do školy vyslána posluchačka se jménem Zubrvalčík  . Zubr je polský skot a Valčík byl ve skupině Silver A vysazené ze Západu. S L V  R. V S L Tak se tedy informovalo KGB a zpětně STB…Žádné archívy. Žádná korespondence. Žádné seznamy. Tak se předávali skutečně důležité informace, ne drby o lidech , které jsou ve zveřejněných STB seznamech. Ale skutečné zlé pokyny a závažné informace. A dokážu to.

A byli jsme s Italem Vittoriem a Finem Essou  na hokeji. V Lužnikách. A všiml si někdo ,jaké se používali přilby při hokejových zápasech v 70 a 80. letech. V té době prakticky pouze  Švédské, modré barvy s iniciálami  V M . A  kanadská hokejová výstroj používaná dodnes – CCM. Rusky SSM. Anglicky Contra Communist Movement a Španělsky odzadu, hebrejským způsobem Movimiento Contra Comunismo. Hokej a hokejisté sehrávali významnou roli v tomto hnutí. A, že to nebyla náhoda napíšu příště o mně VM a mém kolegovi z Moskvy VM. A v souvislosti s tím o tom, jak i M. Štěpán prognózoval ,věštil budoucnost. Nejen M. Jakeš se svým slavným “ Sedí tady a sedět bude“ právě o M. Štěpánovi, ale i M. Štěpán o mně.

A moje adresa do školy byla Moskva E 442, Blok  B VKŠ. Blok:  Be ve ka ša….ano, je to hebrejsky prosím. Anglicky please, španělsky por favor… estonsky palun…