Někdy koncem osmdesátých let, nevím přesný rok, byl jsem skutečně velmi zaměstnán, věřte mi, se na mne obrátil můj bývalý nevlastní bratr Florián s prosbou. Jeho dcera Věra nebyla přijata ke studiu právnické fakulty UK v Praze. A nebyla přijata z důvodu ,že nesplnila podmínky příjimacího řízení, tedy neuspěla. J.  Florián chtěl abych zařídil její přijetí. Je pravda, že se občas takové žádosti objevovaly. Tu na střední školu, tu na vysokou, ale vždy šlo o případy žadatelů, kteří podmínky příjimacího řízení splnili a byli vždy pod čarou, jak se tehdy říkalo. Tedy prostě na ně nezbylo místo. Pár lidem jsem takto zkoušel pomoci. Například jedné herečce, která tvrdila ,že to je z politických důvodů, protože otec byl vyloučen z KSČ. A tam se to podařilo. Ale většinou ne. A ani těch co se na mne obraceli moc nebylo. Toto byl, ale zvláštní případ. Budete si myslet nevlastního bratra dcera , to se musí pomoct. Ale pozor velká chyba! Musel jsem pomoct, protože šlo o dceru sirotka. Ano, tak byli chápani Jaromír a Vratislav Florián, moji bývalý nevlastní bratři v naší rodině. Jejich otec, policista, zahynul 10.05.1945 při odminovávání Štěchovické přehrady. Určitě to musel být pro matku v jejích tehdy 22 letech velký šok. Válka , konec té hrůzy a taková zpráva a dvě děti a sama. Vím jak to ovlivňuje psychiku. Matka v posledních měsících života, když byla velmi zbědovaném stavu, vzpomínala jen na Bohouška ( Bohumil Florián, její manžel, jeho jméno je na pamětní desce v Policejním muzeu v Praze) , svatbu s ním atp. Do tohoto stavu jí uvedli organizovaně při běžné operaci lékaři, přátelé A.Kapka, v Mitrochinově seznamu uvedeneho a autora zvacího dopisu do SSSR v roce 1968, neboť jsem byl obviněn z jeho sebevraždy. A.Kapek chystal spolu s L.Štrougalem a M.Štěpánem, L.Adamcem a dalšími konzervativci 17.listopad jako akci na podporu konzervativních kruhů v SSSR. Proti reformám. Kdo a co si přál nevím. Vím jen ,že jsem jim to v souladu s mým úkolem – Operace Benjamin a s celým svým dosavadním životním postojem, pokazil. Říkáme v Praze vyfouk jsem jim to. A zařídil změnu režimu tak jak jsem měl jako řádný voják Masaryka a Beneše a US Army udělat. Operace Benjamin. A jak to nakonec proběhlo i všude ve východní Evropě a nakonec i v SSSR přesně podle plánu Tří sester. Včetně pádu SSSR a pádu komunismu jako světového hnutí. A komunisté z Kapkova gangu –  jinak se tato banda nazvat nedá mi odsoudili k smrti a realizací byl pověřen tvůrce dnešního presidenta Miloše Zemana, Miroslav Šlouf a měl k tomu hodně a hodně pomocníků. Například asi třicet tisíc vyhozených příslušníků StB a deseti tisíce komunistů z ČSLA a všechny z aparátů KSČ a Národní fronta, PZO atp.. Tipuji tak jedno sto tisíc mstitelů. A disidenty? Nové moci ? Ty to nezajímalo, ti byli totiž zcela pod jejich vlivem. Nové struktury vytvářeli totiž staré struktury a proto také měli vliv na to kdo se může zabít, kdo se má zabít. A byli zárukou, že se to nikdy nebude vyšetřovat. Kriminální stát. Chcete důkaz – přečtěte, nebo poslechněte jakékoliv z dnešních vystoupení Josefa Skály. Byl jedním z nich a jejich názory plně reprezentuje a převádí dnes veřejně.

Moje bývalé nevlastní bratry jsem od dětství viděl jako sirotky. A tak jsem viděl i ostatní příbuzné se k nim chovat. Pozorovatel jsem byl vždy dobrý. Ale s matkou jsem já chodil na Olšanské hřbitovy uctívat památku jejich otce, vždy při Májových oslavách. Pamatuji jak mne matka jako dítě vystrojila a šli jsme. Nebyl jsem z toho moudrý, ale možná i tyto výlety ,za hranice všedních dnů, cesta tramvají nebyla běžná věc například,  přispěly k tomu, že jsem se i v dalším životě o některé věci, které mi připadali zvláštní a divné , ale bylo je třeba dělat a udělat, nestaral. Ale to je jiná kapitola. Zpátky k Věře Floriánové. Začal jsem se tedy starat. Ale pozor ne kvůli ní! Kvůli bratrům sirotkům. Tak jak jsem byl vychován od dětství. Já otce měl, oni ne. To bylo jedno ,že otec nebyl doma, sloužil bůhví kde a jezdil bůhví kde. Ale byl živ. A dokonce jsem si všiml že i on, který i když nebyl ani dobrým rodičem svých vlastních dětí, vnímal sirotky jako sirotky a tak se o ně staral. Jako válečný hrdina, který si vzal za ženu válečnou vdovu se sirotky.A Když otce v říjnu 1990 zavraždili ,tak ani nepřišli na pohřeb.30 let sloužili u bojového útvaru a nemuseli vytáhnout paty z domu.Kdo ví jak to tehdy v armádě bylo ví ,že to je malý zázrak.Okamžitě dostali byty. Jen díky tomu, že patřili k otcovu „klanu“ tedy té skupině která plnila úkol nejvyšší důležitosti.Hráli velmi okrajovou roli ,ale patřili tam. Pohřeb byl s vojenskými poctami a zúčastnil se ho tehdejší předseda SPB, krátce na to přejmenovaného, generálporučík – jméno si nevzpomínám, také Svobodovec, vyhozený po roce 1970 z armády. Přišel i generál Štěpán Bunzák a dalších několik generálů a plukovníků spolubojovníků. Otci jsem nechal zahrát jeho oblíbenou Moldavanku…má zajímavý text – pro ty co to zajímá. Jak v češtině tak v ruštině ale i v překladu do hebrejštiny.

Matka, já to viděl, měla jenom je. Mě měla taky, ale ve výcviku. Přesně vstávat, spát, jíst v určený čas, nejíst jindy – ledničku jsem přes den neotevřel a nic jsem z ní tedy nevzal ,ale ani nic jiného. Bylo to vojenské ležení. Neměl jsem nějaké zvláštní povinnosti. To ne. Ale musel se pořádek ,který matka doma měla udržovat.A to bez vyjímky. Nikdo k nám nesměl přijít. Já k nikomu nesměl chodit. Snídaně, školní jídelna oběd a doma večeře. Byl jsem tak vycvičen v jídle, že mi i na vojně chutnalo a někteří mě podezírali, že si z toho dělám srandu.I v nemocnici a ani v Moskvě ve škole, kde Západoevropané a Latino Američané trpěli hlady, protože už nemohli jíst to samé každý den a rozvařené nebo nedovařené, jsem si nestěžoval. Matka ,ale byla úžasná kuchařka takže o víkendech to byly skvělé obědy a večeře jedna pohádka.Pět dní potrava pro přežití a o víkendu svátek. Jak na vojně.

Bylo to na ní vidět, při každé příležitosti, kdy na ně přišla řeč jsem si všiml toho zvláštního výrazu. Dnes vím, že se jí v hlavě odehrál během několika sekund celý film. Asi seznámení s Bohouškem, rande, svatba, krása, nádhera, konec, smrt, sama…A matka jim přilepšovala. Nakupovala po jedné konzervě , jak asi pamětníci ví, víc najednou se neprodávalo. Ale začala hned v lednu a tak toho nashromáždila do konce roku na Vánoce dost. Pro ně a samozřejmě i pro nás. Vůbec si nemůžu stěžovat. O materiální blaho nejde. Jde o ten prazvláštní mateřský vztah, někdy nepochopitelný, matky ke svým synům- sirotkům.

Matka se v době, kdy byli již nějakou dobu s otcem  rozvedeni rozhodla pořídit nějakou chalupu. Byl jsem v té době na škole a tak jsem s ní jel se na jednu doporučenou podívat. Bylo to krásné stavení. Ale matka změnila názor. Že jí syn Jaromír doporučil chalupu naproti domu rodičů jeho manželky Věry v její rodné obci Horních Počaplech. A koupit ji od nějakých jejich vzdálených příbuzných. Tak jsme jeli tam. Hrůza! Něco příšerného! Oloupili ji! Nevím jak to popsat. To prostě ani nejde. to se nedá. Taková barabizna, s tak nízkou odhadní cenou a co si o ní řekli, to mi tedy přišlo jako pěkná špína. Ale matka chtěla být v Horních Počaplech , jak říkala a já věděl ,že chce být i u svých synů.Tak jsem se choval, jak mi vychovali. Neřekl jsem ani slovo. A dnes vím, že mi tak vychovali organizovaně, že to nebyla náhoda. Nestaral jsem se, jako nikdy předtím a ani potom. Syn nabídl, matka tam chce, peníze jsou její, to není můj problém.Hotovo.

Když jsem cestoval na Západ, a loučil jsem se s matkou, vždy mi nezapomněla říct, abych se vrátil. A víte důvod? Aby nevyhodili mé bývalé nevlastní bratry z armády.Ne vrať se mi , čekám na tebe, nebo tady je tvá vlast, nebo táta by mohl mít problémy, já bych mohla mít problémy, všichni by mohli mít problémy. Nebo co bys tam dělal atp.Vrať se aby nevyhodili tvoje nevlastní bratry z armády!

Právě proto,že jsem věděl co je matka ochotna udělat, pro své syny, jsem se začal starat.O ty o které měl starost každý – podle mne tedy. Navštívil jsem I.náměstka ministra školství Václava Císaře. Znali jsme se dobře. Spolupracovali jsme a seznámili se když jsem byl předsedou českého vysokoškolského ústředí. Nepadlo jediné rozhodnutí na ministerstvu školství České republiky o životě studentů vysokých škol bez toho ,aniž bych byl informován. Včetně návrhů zákonů ,směrnic a různých opatření.A také my jsme dávali celou řadu námětů a zahrnovali je spoustou připomínek studentů. Od rozumných až po velmi svérázné. Ale o tom jsem psal a budu psát jinde. Václav Císař mi sdělil ,že mají na ministerstvu možnost přijmout ročně pět zájemců ,takových jako byla Věra Floriánová a že mi dá vědět. A dal mi vědět , byla přijata. Šlo o rafinovanou hru komunistické StB.Šlo v této fázi o to s náměstkem navázat i tak trochu osobní vztah.Podle toho co si vzpomínám, se o něm říkalo že nemůže být ministrem a bude vždy jen náměstkem protože mu emigrovala dcera do NSR.

V té době totiž absolvoval příjímací kurs ke studiu Moskevského institutu mezinárodních vztahů ( MGIMO,škola Sovětské rozvědky) jakýsi Petr Sisák. Syn Vladimíra Sisáka,  Slováka – Východňára, Měl proto předpoklady, byl se sestrou ( se ,kterou měl podle slov jeho manželky Věry Floriánové „nezdravý vztah“), otcem a matkou asi čtyři roky v Moskvě, kde otec pracoval na nějaké sovětsko – české instituci. Podle slov samotného Sisáka, jej přemluvil plk. Vostárek šéf kabinetu ministra vnitra ČSSR, v místě jejich přípravného soustředění, aby šel studovat do Prahy Právnickou fakultu UK. A on souhlasil a společně s Věrou Floriánovou nastoupili do jednoho ročníku.Seznámili se a vzali se. Že už jsem psal o plk. Vostárkovi ? Ano! Byl přítomen mé schůzce s ministrem vnitra ČSSR Vratislavem Vajnarem. O tuto schůzku jsem požádal , protože se na mne po volbách v roce 1986, tedy krátce před vzpomínaným nástupem Sisáka a Floriánové na Právnickou Fakultu UK, obrátila s prosbou jako na svého poslance ČNR, sousedka z našeho domu v pplk.Sochora 4/1391 Alexandra , Saša, Liehmová. Saša je dcera A. J. Liehma, představitele Pražského jara a politického emigranta ve Francii. Jako děti jsme mu v domě říkávali strejda Tonda. Žádala mne abych zkusil zabezpečit její výjezd do Francie za otcem. Požádala mne, šel jsem na ministerstvo a poznal tak ministra i jeho šéfa kabinetu plk. Vostárka. Každý si jej může najít v Seznamech.

Psal jsem již jak jsem byl na basketbalovém turnaji v říjnu 1969 v Brémách ( v Brémách žil i Fridrich Engels – Freddy Angličan, Engels je v holandštině – jazyce země pod zemí,kde je L vlastně R – Angličan, a Freddy je PFerde německy kůň a taky Ferdinand, klaun z Cirkusu.třeba, a je tam i slavná Bednářská ulice – Marie Leontijevna Bochkareva, znáte to jméno?) v Německé spolkové republice. Organizovali to naši z armády, píši o tom jinde. A samozřejmě ,že komunistická StB nechtěla být pozadu. Tedy si z té cesty ,protože jsem byl ubytován asi 14 dní samostatně v rodině, u rodičů děvčete, basketbalistky z oddílu, který turnaj organizoval ,udělali svou akci. Nevím co to bylo za rodinu.V domě na kraji Brém – dlouhých jako Lovosice, jak říkal žertem šéf brémského basketbalového klubu. Možná byli ze Sudet, možná pracovali pro BND. To nevím.Já jsem ráno řekl danke po snídani a šel jsem. Víc jsem neuměl. Přesto to stačilo, abych byl podezřelý. Moje oblíbená teta byla Němka,Aurélie, ale říkali jsme jí Zlata,(její sestra byla stejně krásná a jmenovala se Irma) chodil jsem si k ní jako školák, pro 40 bonů za dvě stovky jednou za rok, abych si mohl koupit Rifle v Tuzexu. A později jsem ji objevil prodávat v polotovarech za Kotvou a čas od času jsem se tam stavil. Bratranec emigroval a žil v Německu, mladší emigroval a vrátil se. Teta a strejda za tím co žil v Německu a dostal velmi rychle občanství, protože jeho matka byla Němka, čas od času jezdili. A v roce 1988 ne už 89, teta zemřela a já jsem šel na pohřeb, kde jsem prohodil z bratrancem, který snad poprvé přijel do Československa od své emigrace, pár slov. Byl jsem na jeho vojenské přísaze v roce 1966 v kasárnách v Ruzyni ( kde byli popraveno 9 studentských vůdců v listopadu  1939).

Konec konců celý náš dům Pplk. Sochora 4/ 1391 byl zajímavý v souvislosti s emigrací. A.J.Liehm emigroval,do Francie ( vyznamenání od Zemana) jeho nevlastní syn Stepan Benda emigroval do NSR. Naši sousedi – my z třetího oni z prvního patra, Kafkovi, Židé přeživší Holocaust emigrovali do Německa.Pamatuji ,když otec přinesl od ředitele Brouka a Babky  V.Bomby, který byl švagr, otcova spoluvězně z Gulagu a spolubojovníka z války, genplk.Vasila Valo – mého kmotra ( podle mne zavražděného v roce 1981), první televizi. Seděli jsme v obýváku před televizí a já na ni nekoukal jen jsem zíral na vytetovaná čísla prof.Kafky a paní Kafkové na jejich předloktích.  Měli tři dcery. Dvě odešli s nimi do Německa. Když jsem se ptal proč žijí v Německu a ne v Izraeli – uznejte, že to byla otázka na místě, tak mi matka odpověděla, že tam nejedou, protože by Jana a Zuzana museli na vojnu. Tak jsem se poprvé dozvěděl asi v cca 1970 že v Izraeli slouží i děvčata. A pamatuji, že se mi to moc líbilo. Třetí, zůstala žít dál v Praze, v tomtéž bytě v Sochorova 4/1391.Byla nejstarší z nich tří, vdala se a měla rodinu. Její manžel měl velké známosti v knihkupectvích a nosil domů, všechny v té době zajímavé knihy. A matka tam pravidelně docházela a knihy si půjčovala a spolu jsme je pak doma četli. Byla to nádherná doba. Jen jsem četl a četl a četl. Pak se přestěhovali a byl konec. Sem tam  se něco někde sehnalo, ale to už jsem byl ve věku, kdy začínala jiná kapitola mého života. A ještě nesmím zapomenout  Kateřinu myslím Novákovou, která  také emigrovala do Německa a bydlela zase, dvě patra nad námi. Se svoji babičkou paní Grimm. A další rodina Landau, ale ti odešli myslím do Kanady, nebo Británie.Ing.Landau byl výzkumník-nositel státní ceny K.Gottwalda. a bojoval v Československé armádě na Západě a jeho manželka v Československé armádě na Východě. Tedy s mým otcem. Jejich syn Petr – můj spolužák s devítiletky občas psal naší domovnici paní Lemon. Ta mi to vyprávěla.

Samozřejmě ,že komunistická  STB a KGB to prohlédla, co bylo smyslem obsazení našeho domu. A tak tuto metodu začali také využívat. Do prázdných bytů, nebo, možná výměnou to já nevím, se nastěhovali po okupaci do našeho domu Antonín Černý s rodinou. A.Černý byl předseda – v té době tzv. Komise pro předválečné KSČ u A.Kapka v Praze. Jeho syn příslušník Veřejné bezpečnosti měl za manželku dceru emigranta. Kam? Do NSR přece!

Po návratu z Moskvy – ze školy v roce 1972, jsem nastoupil na pár měsíců na MV SSM Praha. V kanceláři jsem seděl s A.Piskačovou. Její sestra emigrovala? Kam?. No do NSR přece! A její tehdejší manžel , pozdější předseda MV SSM a blízký spolupracovník A.Kapka ( píši o něm v jiné souvislosti, oženil se později se Š.Štrougalovou), jezdil do NSR, před zahájením kariéry v aparátu SSM , na jídelních a lůžkových vozech. Kde? Už je to asi k smíchu. V NSR! A dokonce mi jednou zkoušel. Že prý pracoval s mým bratrancem, který tam emigroval.

A na OV SSM Praha 2, kam jsem odešel, z jiných důvodů a také uváděných jinde jsem kromě jiných pracoval spolu s Bohumilem Wurmem.Byl velkou zvláštností na tu dobu.Nebyl v KSČ a ani kandidát.Byl ,ale, v té době, velký přítel Lubomíra Jakeše, syna Milouše Jakeše, v té době studenta průmyslovky v Ječné. Pobyl tam krátce a odešel studovat vysokou školu. Říkalo se o něm, že byl švagrem Otto Čmolíka ,vedoucího oddělení sdělovacích prostředků ÚV KSČ a že emigroval do NSR. (Wurm se myslím jmenuje i řeka protékající Mnichovem i Dachau například…)

To přece muselo těm idiotům stačit ,aby měli hromadu špiónů pohromadě. A aby mohli bránit svoje komunistické fary, korupčnický život, totalitní systém, o kterém si mysleli, že ho mají navždy v rukách. Když to neubránili, tak otočili a znovu se dostali k moci, svými estebácko komunistickými metodami.. Ano, nechali jste si demokracii vzít dobrovolně. Nemuselo to tak být. To je ,ale určitě jiný příběh.

Celý náš dům, plánovaně  založili Tři sestry. V souvislosti s celou koncepcí Tří sester na likvidaci světového komunismu, hned po revoluci v Rusku v roce 1917, jako přípravu na konec komunismu. Dold-Michajlik napsal knihu Velká hra se jmenuje česky…A to tedy byla velká hra a skončila naším vítězstvím na komunisty a komunismem. Tato kniha vévodila naší mini knihovně doma v obýváku. V originále se jmenuje SÁM VOJÁK V POLI. I odyn v poli vojin, v ukrajinském originále. Popisuje postavu špióna  Heindricha( Jindřicha) Baron ( BARAN) von Goldring, příslušníka rozvědky sovětské armády, vojáka Hrihorije Hončarenka ukrajinsky, Grigorije Gončarenka rusky…Aby jste se mohli za někoho úspěšně vydávat, tak musíte mít tak zvanou legendu. Že jste opravdu tím za koho se vydáváte. V případě reálných špionů i těch filmových a románových je to zcizená totožnost, nebo smyšlená. Já jsem si tu svoji legendu  odžil…v reálném světě.A pracovali na ní největší profesionálové a myslím, že i spousta z nich při tom přišla o život. To historiky nezajímá. A ještě jeden rozdíl od špiónů mám v tom, že já jsem to dělal pro DEMOKRACII. Pro SVOBODU  ČESKOSLOVENSKA a svobodu ostatních národů žijících v komunistické diktatuře.A vlastně i pro demokracii na celém světě, který byl reálně komunistickou ideologií ohrožen. Činností sovětských odnoží po celém světě – komunistických stran a rezidentur komunistické a sovětské KGB i jejích podřízeních z ostatních tzv.socialistických zemí.

A proč Velká hra? Ernesto Guevara s rodiči žili léta v místě v Argentině s názvem ALTA GRACIA. Přeložíme to s pomocí kombinace jazyků, které se používaly v této hře?Alta Gracia – Velká gra cia.Velká Hra CIA. I odyn v poli vojin. A naše setkání s El Che? Velká hra CIA.

A konec konců moje milovaná babička byla Hahn a děda Goeblatt…Ještě k tomu všemu.A původ mého příjmení Meier je v Německu standard, ve všech podobách, ale o tom píšu jinde. A ani babička Beran ( z keltského Baron)…

Při jedné příležitosti, když jsme byli už víc než v pracovním vztahu, protože to asi nastává ,když se na někoho obrátíte o pomoc a on nezištně pomůže, začal prof. Václav Císař před několika dalšími lidmi z ÚV SSM ( schválně) nostalgicky vzpomínat na časy před druhou světovou válkou. Jak to vypadalo na hranici mezi Československem a Německem. Jak se mohlo chodit sem a tam. Když člověk něco potřeboval a žil u hranic, tak pro něj bylo výhodnější zajet nakoupit do Německa. A povídal a povídal. Z ničeho nic. V létě mi potom v roce 1989 zorganizoval tajemník L Ledl ( neoprávněně vedený na seznamů agentů II správa StB) a L Žákem( nezapsaným v seznamech, ale scházejícím se právě v kanceláři u L.Ledla s pracovníkem II správy StB Žákem – jmenovcem, příbuzným?) výlet s mými kolegy šéfy mládežnických organizací do Chebu a přímo na hranici. Vůbec jsem nechápal smysl, už nevím jestli si o to třeba někdo neřekl…Stáli jsme u hranice s Německou spolkovou republikou, V. Mironěnko šéf Komsomolu .(Později se mi představil jako plukovník KGB, v budově společnosti přátel s národy Východu, jak se přejmenoval Svaz československo -sovětského prátelství V závětří v Holešovicích, kde sídlil plk.K.Vykypěl  bývalý náčelník II správy StB a plk.Pohořal z ČSLA, pobočník bývalého ministra obrany M Vacka a seděl u toho P.Čírtek, absolvent dvouměsíčního kurzu KGB v Moskvě v roce 1989 a manžel slavné policejní psycholožky z Policejní akademie, která stejnou funkci zastávala za totality i po revoluci. Specialistka na chování a změny chování lidí.) J Szmajdzinsky šéf Polské organizace mládeže( tragicky zesnulý při pádu polského vládního letadla u Smolenska, byl vicemaršálek polského Sejmu v době tragédie) a J. Narangerel , šéf mongolského Revsomolu. Divný výlet, ale co nebylo v té době divné. Práce byla přede mnou, stěžovat si nebylo komu, radit se nebylo s kým, pomož si sám. Tak jak se to od Benjamina ( operace Benjamin)  O.R. – jediného, samostatně vysazeného parašutisty, hloubkového průzkumu, vojáka ,US Marine čeká. I kdybych tomu pozornost věnoval, nemohl jsem nic na tom ,co si usmyslela StB změnit. To nevysvětlíte.

A v roce 1989, se uskutečnilo ještě jedno zajímavé setkání. Do Prahy přijeli představitelé mládežnické organizace bavorské CSU. Tedy křesťanské a sociální unie Bavorska. Kdo všechno to co píši čtete, víte co se v Bavorsku dalo najít za spojnice mezi mnou a Německem. L.Ledl přišel abych se s nimi setkal. S radostí jsem to udělal. Věnovali mi typický bavorský žejdlík na pivo, v bavorských barvách. A v září jsem odcestoval do Vídně, kde jsem se sešel s pozdějším předsedou Rakouské vlády, v té době šéfem Mladých sociálních demokratů.

A celý rok 1989 jsem jezdil do NDR. byla to šílená mánie. Vznik jakéhosi zvláštního superkonzervativního spojenectví postaveného na osobním přátelství dvou odpůrců Gorbačovvovi perestrojky a kamarádů z mládí Honeckera a Jakeše. Popisuji to jinde, ale byl jsem tam snad třikrát, čtyřikrát. A připočtu li  k tomu ten podivný výlet svazácké organizace v roce 1981 do Berlínské opery na Mozartovu Kouzelnou flétnu( tvůrce jedné flétny v 19.století – Boehm flaute – se jmenoval Meyer).. A ještě jeden hřích, který jsem udělal. Ve škole v Moskvě jsem v roce 1971 a popisuji to jinde, jsem viděl, jak se chovají sověti ke skupině mládežníků z NDR. Byli tak trochu jako slušně řečeno pod dohledem. Pod přezíravým dohledem. Zatímco západoberlínští Spartakovci ( všiměte si Spartakovci – Spartanburg jsem v zpomínal v jiné souvislosti i Praha 7 byla Spartanburg, vlastně) flámovali a vyráželi na výlety po Moskvě, skupina z NDR byla v přísném režimu. Asi si to dělali taky trochu sami ,si myslím ale to je jiný příběh. Vzpomínám jak jsem na nějaké společném setkání zjistil, že vedoucí skupiny z NDR je ze Sudet.Tedy jeho rodiče byli z Karlových Varů. Uměl trochu česky a tak jsme spolu vždy, když jsme se potkali povídali.No povídali, tak těch pár slov a hotovo. Ale smáli jsme se jako to má být, když je vám dvacet. A ani to určitě našim StB ve skupině neuniklo. Ano, mnozí tam byli jen proto. Jeden dokonce musel opustit manželku ve vysokém stupni těhotenství a odjet do školy. On v Moskvě a doma se mu narodila dcera. Ne to nebyla láska k SSSR. Mohl jet o rok později. Ale ne on tam musel být se mnou. Celá jejich rodina totiž sloužila u II. správy StB…jak jsem zjistil později. Vzpomínáte proč jsem musel být ve V-25 na Vysoké škole politické? S Františkem Novákem-krycí jméno Otmara Reidla – operace Benjamin, Jaroslavem Beranem, Jaroslavem Drtinou, Ladislavem Odvárkou, ale ještě za dalšími na které ještě přijde řeč? A jak měli u Kapka – Štěpán,Šlouf,Šutka hysterický záchvat, abych tam nešel. A dělali proto, aby tomu zamezili úplně všechno možné? A přežil jsem to!

A to už nastal konec roku. Revoluci a vše s ní spojené popisuji jinde a ještě se k tomu budu několikrát vracet. Někdy v prosinci 1989, ke mě do kanceláře přišel J Bouchal. Jediný vedoucí oddělení z předrevolučního období ,který po mém nástupu na ÚV KSČ zůstal. Bylo to proto, že mne posílal do školy v Moskvě v roce 1971. Tehdy jako tajemník ÚV SSM v roce 1971 a na Vysokou školu politickou v roce 1978 a že do funkce nastoupil po podle mne podezřelém úmrtí Lubomíra Procházky. Jak jsem psal jinde( L Procházka – spolubojovník otce, spolu s J Poledníkem a právě J Bouchalem organizovali moji instalaci do funkce předsedy ÚV SSM – datum přijetí do KSČ 31. srpna – poslední August – rusky klaun,žolík, poslední klaun Ferdinand – Pferde,Ferda kůň německy, kterého hrál J.Vršťala, známy také jako robot Emil a hlavně jako agent americké CIC ve filmu 5.oddělení). A začal mi vyprávět co se stalo. Na velvyslanectví Německé spolkové republiky prý před 17.listopadem 1989 přišel dopis, podepsaný anonymně, jako, jedním z vedoucích funkcionářů KSČ, který jim nabízel spolupráci. Informace z nejvyššího vedení KSČ. Z okruhu Jakeše atp. A J Bouchal říkal ,že je právě všude po Československu  roznášen drb ,že jsem to psal já. Zíral jsem. Dumal jsem. A zase nic. Sám a sám a sám. Díky za info, je to dobře že to vím ,ale nic s tím neudělám. Jak chcete k drbu něco říct. A to tak že neveřejnému drbu. O kterém samozřejmě ani nevíte jestli je. Věděl jsem,že J.Bouchal to neříká schválně. Ale stejně. Zažili jste někdy revoluci? Nebo převrat? Nebo kontrarevoluci jak tomu říkají poražení komunisté? Nic nemůžete.Jste sám a rozhodujete se sám a jednáte sám. A máte jedinou jistotu , která v této situaci je a to je pud sebezáchovy. A tak to necháte být, protože se to na vás i přes vědomí této informace valí jedno za druhým. A znova a znova.

Byl to velmi vychytralé. Nazval bych „selfdestroided“ V té době, kdy se revoluce uskutečnila v souladu s plánem Tří sester, byla velmi zajímavá konstelace v KSČ a ve státní správě a ve všech organizacích Národní fronty. Chcete li celém politické systému. Působili tam lidé, kteří přežili čistky po roce 1969. A naprostá většina z těch co přežili čistky byli lidé nějak spojení s druhou světovou válkou. Jednoduše řečeno, základním pochopením pro odmítnutí Pražského jara a podpory vstupu vojsk bylo zachování přátelství se Sovětským svazem, osvoboditelem, stále živým v paměti 23 let po válce. U  řady lidí to ani nemuselo být přátelství se Sovětským svazem Mnozí ho rádi neměli. A pro ty to bylo jako by osvobození od možného nebezpečí znovu vládnutí – ne asi obsazeníˇ, ale znovu ovládnutí  Německem. A to nemohli přijmout.  Tedy lidé, kteří měli své vzpomínky na válku, protektorát, nacistickou okupaci a dokonce přišli o příbuzné a známé radši brali Rusko, SSSR než znovu Německo. A tito lidé tvořili osu, jádro, kádrů politického systému tehdejšího Československa. A když k nim připočtete elitu – tedy ti co byli z režimem spjati materiálně a existenčně, diplomaty,StB, Policie, státní aparát,ČSLA pod vládou StB, už tehdy,vojáky poradce v arabských zemích a celý ten systém napojený na Irák Libyi a Sýrii, kde za bony pracovali poradci a k tomu připočtete i vrozený český odpor ke všemu cizímu a novému a roky temna, a tradiční rasismus a antisemitismus. Tak vám vychází, že nikdo nechtěl nic měnit. A i  celých už skoro třicet let po revoluci je to vidět. Takže lidé se přeskupily, přeorientovali  ,ale jak ukazují výsledky voleb, příliš se nezměnili.

Asi v květnu 1990 jsem měl další zajímavou návštěvu. V budově ÚV KSČ jsme se sešli se Štěpánem Bendou. Emigrantem do NSR a v té době žijícím v Západním Berlíně. Byl to nevlastní bratr výše uvedené A.Liehmové a tedy nevlastní syn A.J.Liehma od nás z domu v Holešovicích. Pamatoval jsem si ho dobře, ale hlavně mám dones v paměti jak jsem ho viděl před Fučíkárnou při M jálesu v roce 1965, kde jel na nějakém autě a skandoval cosi – organizoval studentské Majálesové davy. Bylo to příjemné setkání. Nepamatuji si z něj nic. Ano byl jsem v péči StB. Jen vím ,že bylo.1990. Jeho návštěva tedy hlavně souvisela s onou akcí a hodilo se to, že může přijít někdo z emigrace. A podobně tak i s bývalým poslancem Bundestagu za zelené Horáčkem, emigrantem do NSR. Taky jsme se párkrát viděli. A taky z toho setkání nic nevím. Setkání se uskutečňovala proto, aby prostě někdo mohl dál pracovat s fámou ,že jsem spolupracující s Němci. No a co samotná volba Havla? Pro Neználky z StB, a pro všechny jejich struktury to taky byla Německá karta. I když to vůbec není a nebyla pravda. Již jsem jinde psal ,proč Václav Havel a že o tom bylo rozhodnuto dávno a dávno předtím, zrovna tak jako o tom co budu dělat já bylo rozhodnuto dávno a dávno předtím. Tři sestry a žádné jednotlivé národní zájmy. Demokratický svět a ne zájmy jednotlivých států, natož politických skupin…Tak se řídí svět – plánem.Božím plánem chcete li. Já to vím dobře věřte mi.

Ladislav Žák pracovník v ÚV KSČ v té době organizoval mé cesty po okresech. Jezdili jsme a diskutovali, proč je konec totality. Doporučil mi severní Moravu okres Frýdek Místek. Jel jsem tam.Po mítinku na mě čekala L.Karasová. Teta Lída, manželka otcova nejbližšího spolubojovníka z hor. Její rodina s partyzány spolupracovala a ona jediná z celé rodiny, válku přežila. Akci Tetřev organizovanou K.H.Frankem na likvidaci partyzánského hnutí na Severní Moravě.( kniha Miroslava Ivanova Akce Tetřev). Jako dítě jsem u nich býval s rodiči. Pak v dospělosti, jsem se u nich stavoval při různých cestách na severní Moravu ,nebo na Slovensko. Bydleli na samotě na Starými Hamry, kde si postavili dům po výstavbě  vodní nádrže na místě právě Starých Hamer. Tato žena mi na ulici ve Frýdku Místku začala vyprávět jak mně moje matka nechtěla. Z ničeho nic. A do podrobna vyprávěla co konkrétně matka dělala aby potratila. Asi hodinu. Byl jsem v šoku. No ,ale co můžete dělat. Nic. Poslechnete, zaznamenáte a jedete dál, protože život běží a není čas na výlevy staré ženy. Ale je to tam a dobře zachováno v paměti.A pak to šlo pěkně jedno za druhým.Drogy a zase drogy. Valili je do mne bez přestání. Tady v Moskvě, na Krymu, na dovolených ve Francii. Články v novinách o rozkradeném majetku KSČ a SSM. Ano ,který já jsem ukradl – to je konec konců možné číst ještě dnes a co nebyla pravda a píši o tom jinde a budu o tom ještě psát.Otce zabili , matku zabili, tchyně spáchala sebevraždu. A já si vzpomněl jak sousedka z vedlejšího bytu v Sochorově ulici skočila z okna a já koukal jako dítě, měsíce na křídou obkreslené obrysy jejího těla na dvoře pod okny. A jak mi rezidentura KGB na ministerstvu zahraničí – absolventi MGIMO, položili na parapet okna a ukazovali dole místo dopadu těla J.Masaryka v roce 1989 před festivalem v Koreji ,kde to s LSD zkusili a já to neudělal. A dva STB vyhodili v říjnu z II správy. Je to v seznamech. Ano ty co byli na festivalu v Koreji s námi jako hlídací doprovod, jak bylo tehdy běžné. A přesně vím, jak jsem začal potkávat přesně v určenou dobu určité lidi z aparátu KSČ ,vyhublé penzisty, nebo s nějakým podivným málo placeným zaměstnáním, a v televizi šli podivné filmy, a začali poznámky na vztahy s tehdejší manželkou.Moje ,ale i někoho jiného – nekonkrétního, ale stačilo to.A Sisákův spolupracovník Nešpůrek si najednou zřídil prodej zbraní a prodal mico šlo a já to skladoval  doma. A kafe v Automotoklubu, s J.Uhlíkem,spolupracovníkem M.Ulčáka, po kterém jsem si doma jako šílený oholil hlavu asi ve tři ráno.Ale na zbraně v trezoru jsem si ani nevzpomněl.  A nebylo co dělat a beznaděj a snaha vyvolat ve mě pocit viny.. Post traumatic stress disorder. PTSD. To se mělo uměle vyvolat. A režie byla velmi přesná, pečlivě organizovaná a řízená a dělaná opravdovými profesionály. A tak se jim to povedlo. Když jsem byl „připraven“ „upečen“  a mělo dojít k jejich finálnímu uspokojení tak stejně tak, jak jsem potkal L.Karasovou ve Frýdku Místku,  potkal  jsem “ náhodou“ manželku mého bývalého nevlastního bratra Jaromíra, Věru Floriánovou, matku Věry Floriánové, manželky Petra Sisáka. Na ulici v Praze z ničeho nic. Jen tak. Po dlouhých letech. A ta mi začala vyprávět jak byli v Beskydech ve Starých Hamrech se podívat v létě, snad na výletě nebo na dovolené. (Vůbec nemusela vědět proč se jsme se náhodou potkali, na to upozorňuji.To prostě zorganizovali. Jí neobviňuji. Obviňuji organizátora toho celého, kteří vraždili zcela vědomě. Musí být známy, minimálně policistům a příslušníkům dceřiné společnosti komunistické  StB – BIS.)

A to vám secvakne. Všechno to co do mne do té doby pomalu nalévali a hustili se sešlo v jednom šíleném zoufalství. Nebudu ten stav popisovat. Amatér asi nepochopí a profesionál ví velmi dobře dobře co to může v člověku vyvolat za šílenou bolest. V jednom se ale přepočítali – Benjamin neměl jedinou myšlenku na cokoliv co by mělo někomu ublížit. Jak jemu tak i komukoliv jinému – což by se pochopitelně taky hodilo komunistické StB a KGB a ČSLA do krámu. Nic, absolutně nic. Bolest , šílená bolest,ale nic víc. To se přepočítali. A ti co nás do této akce připravovali byli užasní lidé s až nevídanou znalostí člověka, protože ti věděli dobře, že lidé jako já takové věci prostě nedělají.A cesta do Damašku . A zase.(Tak jako při předcházející návštěvě v roce 1984..) Stál jsem na balkóně v hotelu a chtěl dolů za světly.Zase LSD a Moskva – hotel v centru a zase znova. Takže ti co četli předcházející část ve které popisuji jak mi generál Bunzák nenechal odejít k parašutistům když jsem dostal povolávací rozkaz do Prostějova věříte či ne? A hlavně jak to věděli co mi čeká, protože věděli co StB je, co dělají a že to patří k jejich běžným metodám práce!!! Strach ze skoku mi zůstal a překonal i to co mi podstrčili.

A tak se začalo znova. Dostal jsem v práci v Brně ve Zbrojovce. Že prý to zachráníme. A vybudujeme. Přemýšlel jsem ,zda li to není Stockholmský syndrom. Byl to pud sebezáchovy, který mi nutil dělat s lidmi o kterých jsem věděl , že mi škodí.Znova a zase. S drogami zase zorganizovaný pád z koně a operace ramene. A to jsem byl skutečně takový velmi měkký, myslím ,že mi tam taky trochu přidusili, jako matku o pár let předtím. ale to nevím. Vím, že jsem byl chodící troska a jel jsem pracovat do Brna. Tam mi odvedl P. Jiroušek, splupracovník P.Sisáka do Dresdner Bank, která tehdy v České republice otevřela pobočky. Na jak dlouho ? Proč? No samozřejmě jako moje označení, kam patřím. V roce 1999 se stal Putin prezidentem, já nastoupil do Zbrojovky a firemní účty si založili hoši a já svůj vlastní, na jejich naléhání, že je to tak lepší ,když tam má i firma Sisáka staršího účty, taky v Dresdner Bank. To je náhoda! Co? V Brně to pokračovalo, drogy ,drogy.Píši o tom jinde. Až tam ,ale ve mně, přes všechnu tu beznaděj a zlomenost zvítězilo rozhodnutí odpoutat se. Protože jsem k těmto lidem nikdy nepatřil, nepatřím a patřit nebudu. Samozřejmě velmi dobře vím, že podnikání ,které vedl P.Sisák bylo na moje jméno ,ale jeho účet.On vydělával. I když mi řekl na začátku, pojď se mnou dělat. Já mu věřil to „se mnou“, on , ale myslel „pro mne“. Zajímalo by mne, jestli ví Vladimir Putin, že s těmito estebáckými metodami hrál i v Brně. Tam ,ale i na Putinovo ( pro Neználky ruského prezidenta a KGB důstojníka) jméno a vydělával na svůj účet. Nebo to dělal pro někoho jiného? To já nevím, pro koho to dělali. Pro mne ? Určitě ne!

pokračování….bude ….dál…