V šedesátých letech se vrátil gen.S.Bunzák z Bulharska( možná jako odměnu za to Belgické Kongo v 1961) a nastoupil do velení nově utvořeného Silničního vojska. Otec skončil svoje několika leté působení ve Varnasdorfu v Severních Čechách a nastoupil také k Silničnímu vojsku v Horních Počernicích ( pořád mi to svádí k HP Horse power čili koňská síla, což já jako automechanik znám dobře, ale KS je také X a to se čte v některých jazycích jako Che). Jeho velitelem byl v té době pplk. Svoboda. Jeden další útvar měli v Horních Počaplech kde se narodila moje matka. Jednou mě matka vzala do obchodu s oděvy ,což se do té doby nestávalo, neboť jsem nosil prakticky jen obnošené věci po svých bývalých nevlastních bratrech. Koupila mi černo-červenou kostkovanou bundu – vzor battledress a šedivé kalhoty a moje první černé polobotky. Jel jsem s otcem na vojenskou přísahu do Horních Počernic. Mám foto a také ho tady časem zveřejním, protože to má další souvislosti, které přijdou na řadu později. V té době byla ředitelkou či zástupkyní ředitelky na naší škole Anežka Hodinová Spurná. Přijela s manželem Gríšou Spurným z Bulharska, kde on byl velvyslancem. Byla to předválečná komunistka, ale za války byla v Londýně a byla členkou exilové londýnské Státní rady československé. Zajímavé je ,že nikde nemohou najít informaci o jejím působení na naší škole. Mám od ní podepsané jedno vysvědčení. Vzpomněl jsem si na to když v roce 1989 v Listopadu při Celostátní konferenci SSM v Lucerně, byla večer v televizi ve zprávách pouze tři informace – M.S.Gorbačov někde něco měl, svatořečení Anežky v Římě a naše Celostátní konference. Muselo to být 12 nebo 13. Listopadu 1989.
Do devítky jsme nastupovali po novu. Zavedlo se rozdělení na blbé a chytré jak my jsme tomu říkali. Bylo to snad podle průměru a smysl byl, aby ti ,kteří půjdou určitě na střední školy nebyli zdržování těmi co se neučí dobře nebo se ani učit nechtějí. Patřil jsem do té první skupiny. Myslím, že jsme byli až 9 D. Naším třídním učitelem se stal V. Svoboda. Vynikající člověk. Jeho hodiny matematiky byly tím nejzábavnějším co jsme kdy poznal. Dostali jsme nového spolužáka, který byl s rodiči v Belgickém Kongu kde jeho otec pracoval na velvyslanectví. Tehdy to bylo možné brát sebou do zahraničí děti. I moje pozdější manželka V. Svobodová byla takto s rodiči v té samé době v Austrálii.
Život plynul dobře. Škola byla taková nějaká lepší. Zajímavější. Každou sobotu jsme se scházeli na Letenské pláni na fotbal s naším pionýrským vedoucím Michalem Bendou studentem žurnalistiky a po zápase, když jsme si U letenských sadů dali – lepší fotbalisté kofolu, horší fotbalisté, jako já například, pivo, jsem s ním debatoval o politickém dění. Spíše jsem ho, ale poslouchal, pak cestou dolů po M. Horákové, tehdy Obránců míru. Bydlel v Bubenské ulici byli jsme sousedé. Čas jsem trávil smysluplně. Chodil jsem po Praze a okukoval všechna ta diskusní fóra. Poslouchal Emila Zátopka ,který stál na nějakém štokrleti Na Příkopech a vášnivě diskutoval s lidmi. Jednou jsme přešli přes most k ÚV KSČ a připojili se k davu lidí ,kteří čekali, až z ní bude odcházet A. Dubček. Podařilo se Vyšel ven ,usmíval se jak ho známe s fotek z té doby a my tleskali a snad někdo křičel Ať žije Dubček , drž se atp. A studentský Majáles který jsem sledoval u Výstaviště. Ten mne ohromil.Štěpán Benda , nevlastní syn A.J.Liehma od nás z domu v Sochorově ulici stál na alegorickém voze a křičel nějaká hesla už ani nevím co to bylo. Ale bylo to velkolepé a něco do té doby nevídané a úplně jiné než ta cvičení na 1.Máje. Jinak to ,ale bylo hlavně kino, protože se v něm objevovali nevídané filmy a občas i hospoda a poker na Heřmaňáku. I Jaroslav Seifert o nás píše v jedné básní – o klucích co hrají karty na Řezáčově náměstí. Na jaře to byl i nový president L. Svoboda.
Já jsem si v té době vymyslel, že půjdu studovat vojenské gymnasium J. Žižky z Trocnova do Opavy. Jel jsem tam na zkoušky, které jsem udělal překvapivě dobře včetně tehdy zavedených testů inteligence a psychologických testů i tělesné přípravy a byl jsem přijat. Těžko říct co mi to napadlo změnit život v mé Praze za vojenskou školu v Opavě. Ovlivnilo mne asi celé mé dětství. Život a osudy rodičů ve válce , koncentráky, Gulagi, sousedé z domu s vytetovanými čísly na rukou a život ve vojenské komunitě. Do nástupu do školy zbýval jěstě nějaký čas. Třídní Svoboda se mne zeptal zdali nechci s ním na tabor do Družce u Kladna jako praktikant. To se mi moc líbilo. Jel jsem tedy do Skokov na svůj standartní každoroční tabor a pak se Svobodou do Družce. Ve Skokovech jsem zažil zajímavou zkušenost ,která se v různých obměnách objevovala po celý můj život. Seděli jsme v hospodě a já vyhrával na kytaru a zpívalo se a bylo veselo. Šel jsem na záchod a po návratu mi velmi pohledná dívka – paní, které jsem si všiml již uvnitř opřela o veřeje vchodu do hospody a začala mne líbat a jednu ruku mi strčila do kalhot. V ten moment se objevil její doprovod, muž, který na ní začal něměcky křičet. Všechno to bylo dílem sekundy – dvou. Ale bylo mi jasné, že nešlo o vzplanutí vášní ani o lásku k 16 letému chlapci ale o odbornou kontrolu penisu. Nedávno jsem někde četl prohlášení jednoho Rabína, že obřízka nedělá z nikoho Žida. To samozřejmě ne. To vím dobře. Ale přesto někteří lidé chtějí o jiných vědet zdali ji mají nebo ne. A to i takovým způsobem. STB byla určitě rasistická antisemitská organizace a spolu s jejich chorobou hledání vnitřních nepřátel se uchylovali i k těmto způsobům, které jsem zažil v průběhu celého života.
V Družci to proběhlo normálně. Skamarádil jsem se tam s jednou dívkou a scházeli jsme se i po táboře. To se ale blížil Osudný den.21. srpna asi ve tři nebo čtyři ráno začal vyzvánět zvonek a přede dveřmi stál voják, který přijel pro otce kasáren v Horních Počernicích, protože probíhala okupace. To už jsem slyšel a z okna viděl letadla přelétávající nad naším domem. Otec si šel tak jako každé ráno udělat snídani a vyděšený voják seděl v předsíni na židli. Otec snídal , možná vzpomněl na válku. To asi člověk nevěděl nikdy kdy se bude moci najíst. Možná na Gulag. Nevím. Odešli. A já strávil zbytek noci díváním se z okna asi poslechem rádia. Ráno jsem zatelefonoval svoji kamarádce jestli vyrazíme do Centra. Souhlasila a já šel pěšky od nás až k Internacionálu do Podbaby do Koulovy ulice kde jsem se setkal 2 roky předtím s El Che a kde ona žila ve stejném domě jako ministr obrany armádní generál Martin Dzúr. Jmenovala se Mizera, což se v argentinské španělštině píše jako Millera ( háček není podstatný). A co když přečteme ve španělské španělštině neboli castillano čteme česky Mijer . Nebo li Mejer, nebo Meyer. Prostě v záhlaví to máte a je to hebrejsky původ mého příjmení. I proto žil u nás v domě Sochorově ulici 4. legendární španělský republikánský voják ze Španělské občanské války generál Juan Modesto.
Prožili jsme celý den v Centru, jak jsme byli zvyklí tenkrát říkat centru Prahy. Byli jsme všude. U rozhlasu na Vinohradské , na Václaváku a v přilehlém okolí na Letenské pláni, zkrátka všude kde se něco dělo. A tak to podobně pokračovalo i další dny. Moje bývalá sestra měla mít v těch dnech svatbu. V hotelu Splendid na Letné. Tam si, ale okupační vojska tak jako v řadě hotelů po Praze zřídila tzv. vojenskou komandaturu. Bývalá sestra na svatbě v té době trvala a otec to vyjednal v Plzeňském sklípku v hospodě U Sojků kam jak už jsem vzpomínal jsme chodívali občas na pivo. Na Letenské pláni pár metrů odtud měli Sověti regulérní vojenské ležení. A po M. Horákové pravidelně projížděli transportéry a gazíky s ozbrojenými vojáky. Otec si vzal uniformu, což by nikdy za normálních okolností neudělal, aby šel na svatbu dcery ve vojenské uniformě a patroloval před sklípkem, kdyby se to někomu nelíbilo, vycházel z toho že jako válečný veterán bude mít autoritu u sovětských vojáků a že nebudou rušit svatbu. My jsme vevnitř už jen pili a zpívali všechno možné, včetně tehdy již okamžitě rozšířené Běž domů Ivane a hlavně Hašlerek a trempských a country písniček. Moji bývalý nevlastní bratři na svatbu sestry nepřijeli.
A přišel dopis k nástupu do vojenského gymnázia. Odcestoval jsem do Opavy a hlásil se ve škole. Čekalo mne tam, ale velké překvapení. Nikde nikdo! Byl jsem ubytován sám ve velké cimře asi pro jednu třídu, možná třicet postelí, to už si ,ale přesně nevzpomínám. Můj velitel ,mladý poručík mne odvedl k oknu a ukázal mi přímo pod ním nádvoří opavské věznice s ostnatými dráty a procházejícími vězni a zničehonic mi oznámil , že tam seděl Gustáv Husák. Prostě to řekl koncem srpna 1968. A pak mi tam nechal. Já jsem střídavě seděl, polehával, koukal s okna na vězně. Tak to šlo jeden den a druhý den. A nikde nikdo. Až asi třetí den se objevil jeden šílenec, který mi s pláčem vyprávěl jak ho matka tam vyhnala z domova, protože si našla nového milence. To mi stačilo, abych pochopil, že tam nemám co dělat a mám se vrátit do Prahy. Pravda trvalo to chvilku, ale došlo mi to a svoji vojenskou kariéru jsem ukončil dříve než jsem ji pořádně začal.
Doma mne zcela v klidu rodiče oznámili, že u Vojenských staveb, což byla partnerská stavební organizace, vojenské složky Silničního vojska se otevírá učňovské středisko a že tam je obor automechanik. Auto jsme neměli a nic moc mi to neříkalo, ale v mém okolí byli kamarádi co se chtěli učit automechanikem a byl to v té době populární učební obor. Tak jsem souhlasil. Dílny jsme měli provizorně vybudované v šatnách Strahovského stadionu. Bylo to šílené v zimě, ale nějako jsme to přečkali. Centrum střediska bylo v ulici Mezihoří v Libni ( otec byl z Volové, po válce přejmenovaném na Mežgorje) a můj mistr se jmenoval zase TůMa , tak jako jsem již psal náš velitel ze školní odbojové skupiny. Anglicky se mezihoří vyslovuje valy, kde bylo v té době ministerstvo obrany a myslím i sídlo ministra. A kde byl zakrátko 1.náměstkem ministra generálplukovník Vasil Valo, můj kmotr a otcův spoluvězeň z Gulagu v Kožvě, v republice Komi na severu u finských hranic. A spolubojovník z 2.Světové války tak jako jejich velitel Svoboda, v té době president republiky.
V září 1968 jsem se sešel se spolužáky ze základní školy za velmi smutných okolností. Michal Benda se kterým jsme toho spoustu napovídali a jehož sem rád poslouchal o sobotách na Letenské pláni a při cestách dolů do Holešovic, se zastřelil na vojně kam narukoval po ukončení fakulty žurnalistiky UK. Zastřelil se na protest proti okupaci. Pohřeb byl velmi, ale velmi smutný. Salva z pušek na pohřbu někoho kdo spáchal sebevraždu zastřelením není něco co by se dalo zapomenout. Šel jsem po pohřbu ke spolužákům a řekl jim ,že “ jim to nikdy nezapomenu“ nebo že “ jim to nikdy neodpustím“. Stál tam spolužák PB, který mi při fotbalu na školním dvoře náhodou zlomil nohu a jehož otec byl u STB, s nímž jsem se za neuvěřitelných okolností sešel asi za deset let po tom. Stalo se to po mém prohlášení na předsednictvu OV KSČ Praha 2, když nám přečetl vedoucí tajemník KSČ Randák Chartu 77, že bych to taky podepsal. Pochopitelně to tehdy někdo udal , začali další represe od Kapkových politických synů M.Š. a M.Š. a M.Š. ale na to přijde řada později.
V té době mi někdo ze spolužáků navrhl, že bychom mohli začít hrát basketbal. To mi zaujalo. Zkoušel jsem vzpírání, fotbal, můj nejvíce preferovaný spor hokej, ale v ničem jsem nebyl tak dobrý, abych ho dělal závodně. A rovnou to prý zkusíme na Spartě. Tam nás prozkoušeli a trenér mi řekl, že to není nic moc a abych šel do Meteoru Libeň, kde byl předsedou oddílu pan Svoboda a trenér M. Hájek. Trenér M. Hájek bydlel v Lucerně, jednou jsem ho tam potkal s jeho manželkou. Určitě to bylo zajímavé a mně se to líbilo. Nebyl jsem nic moc hráč a proto jsem byl překvapen, když jsem zhruba po sedmi nebo osmi měsíční kariéře byl vybrán, abych jel na mezinárodní turnaj do NSR do Brém. Brémy přístav v Severním Německu byl jako město spravován americkými okupační správou. Byla to další z náhod v mém životě. V USA žila emigrantka z konce 19. století Anna Mohorita, která žila ve městě Westmorland. V době kdy já jsem zkoušel karieru v basketbalu ve Spartě a skončil v Meteoru byl šéfem náčelníků štábů americké armády generál Westmoreland, který se narodil ve Spartanburgu. West more land ! Přeložte si co byl náš úkol. Hlavně Rudí STB a KGB a komunisté ! A vy, kteří jste se a dosud se vydáváte lživě a falešně za nositele politických změn a dodnes ohlupujete společnost, že to bylo jakési vzplanutí vášní anebo jednou za dvacet let naštvanost lidu. Nic takového .To byla velmi dobře a profesionálně odvedené práce demokratů a skutečných vlastenců, ne pindalů, které denně poslouchám. To umí jen vojáci – vlastenci -demokraté. A příprava začala v Pentagonu hned po Říjnové revoluci a táhla se celým 20, stoletím až do vítězného konce v 1991 koncem SSSR. Bohužel Rudí se vzchopili a dnes organizují návrat do jakéhosi nového Sovětského svazu. Mají moc a prostředky a pracují na tom zdánlivě, ale jenom zdánlivě demokratickými prostředky. Je mi stydno , když to poslouchám a vidím. Znovu opakuji Evropská unie je ten nejvznešenější projekt v dějinách Evropy. Není ideální, ale co je v lidském konání ideální. Kdo je proti ní je proti NATO. Oboje vzniklo jako reakce na ten nejstrašnější konflikt v dějinách lidstva a z cílem další takové hrůze předejít. A proto musel SSSR skončit bez války. A to se zdařilo i díky Evropské unii a NATO. A svobodu to přineslo nejen porobeným národům v Sovětském svazu a jejich satelitech ,ale i samotným Rusům. A teď se zase našli takový, kteří chtějí zpět o co je demokracie připravila a mají k ruce dost vlivných a movitých poskoků v bývalých satelitech.
Příště se dostanu už k začátku politické kariéry. Je až neuvěřitelné z dnešního pohledu jak to začalo a jaký to mělo zpočátku průběh a kdo všechno se toho zúčastnil.