Pak se začali dít věci ,kterým se mi dnes ani nechce věřit. Lidé z těch nejvýznamnějších totalitních rodin se najednou začali objevovat kolem mne. Nejsem žádný genius, ale idiot taky ne. Ve Skokovech na Táboře se objevil syn Indry z party těch nejkonzervativnějších, jako táborový  hospodář. Dcera ministra Hamerníka přijela dělat praktikanta – vedoucího tak jako já jsem to dělal. Nikdy tam předtím nebyli. Jednou přišla matka abych šel na nějakou schůzi organizace Svazu mladých ,kterou budou zakládat. Bylo to už po jeho založení nebo někdy v té době. A že tam půjde syn Švestky tak ať se tam s ním jdu podívat. Švestkovi bydleli v Antonínské 4.Bylo to za rohem O. Švestku jsem občas viděl na rohu Antonínské a Bubenské ráno, když čekal na auto. Byl obrovitý a tak mi jeho přezdívka , kterou mi řekla dcera z jedné významné režimní  rodiny řekla, připadla zcela na místě – King Kong .  Šel jsem. Bylo to v nějaké klubovně na Praze 6 v Břevnově. A všichni ,které jsem tam ten večer i v další dny poznal skončili jako příslušníci v řadách STB. A aktivně na mně později pracovali jak budu psát později. Objevil se tam i Hladík syn generála Hladíka náčelníka 1.správy STB. Řešili se tam nějaké organizační záležitosti. Kdo kdy kam půjde atd. Myslím že žádná politika.Pak jsme šli s Hladíkem a Švestkou  na pivo. Na Špejchar. Byl tam na tramvajové smyčce bufet v té budově, kde je dnes česká centrála Svědků Jehovových. Byl tam přístřešek a pod ním pár vysokých stolů k stání. Prostě klasický totalitní bufet, ale venku na ulici. Chodili jsme tam pak poměrně často.

Hladík a Švestka po nějakém čase přišli, ať jdu s nimi do Emauz. V Emauzích měli pracovníci Československé akademie věd nějaký aktiv a mluvit na něm měl Pavel Kohout. Šel jsem tedy v doporvodu jich dvou do Eamauz. V Emauzích byly presenční listiny do kterých jsme se nezapsali a sedli jsme si do sálu, kde jsme působili velmi „nenápadně“. Ostatní v místnosti byly tak dvakrát, až třikrát starší než my. Byl tam i tehdejší předseda  Leninského svazu mladých Pavel Rous a pár dalších mladých tváří. Ten  nás,ale jenom nás, do prezenčních listin zapsal se jmény i s adresami. Pavel Kohout najednou povídal, přátelé jsou tu mezi námi mladí z LSM a můžeme si s nimi podiskutovat. A vyzval nás ať jdeme na tribunu. my tři jsme šli. Moc se toho nenapovídalo. Hlavně nás jmenovitě představil. A pak nakonec jsme šli do salonku ,kde jsme dál povídali – tedy oni povídali a my poslouchali. Byl tam i Zdeněk Pachman, šachista. dodnes mám jeho telefonní číslo ,které mi napsal. Myslím, že to byl on kdo se ke mně naklonil a řekl budeme muset dvacet let počkat. Nebo to řekl Pavel Kohout. Těžko říct. V té době to nebyla jediná podobná informace, kterou mi někdo sdělil. I otec mi něco podobného řekl a myslím, že i někdo od nás z domu mne zastavil na chodníku a řekl to samé.

Velmi zajímavé je i se zastavit nad tím co bylo příčinou naší návštěvy Emauz. Podívám li se na LSM obráceně. Nebo přečtu li to pozpátku vyjde mi MSL a když z toho M udělám V za doprovodu dvou tedy I V I z druhé strany tak je to M. Tedy M a S i L nebo po správném přečtení I V I a S i L za doprovodu dvou. Byl jsem tedy již po několikáté označkován. Obřízkou , přísahou Pattonovi na nádraží v Bubnech, ředitelkou Anežkou Hodinovou Spurnou, setkáním s El Che a Belgickým Kongem a teď tímto.

LSM měl tehdy i sjezd. Byl „náhodou“ v hotelu Internacionál, kde jsem po setkání v Koulově ulici seděl na pokoji s Che Guevarou, který tam bydlel. Na sjezd jsem nebyl zvolen delegátem ani jsem nebyl  hostem, ale byl jsem požádán zdali bych nepomohl s organizaci a neubytoval se tam na pár nocí. To bych jako delegát nebo host z Prahy nemohl. Ti vždy dojíždí. Já tam jako organizátor bydlel.

Ještě zpátky jak mne El Che poznal. Proč oslovil právě mne? Na ulici. Někde jsem četl, že bydlel i pravděpodobně tajném bytě v Heřmanově ulici. To bylo u nás. Tam jsme hrávali poker na Řezáčově náměstí, jak se o nás zmínil v jedné své básni nositel Nobelovi ceny J. Seifert .Tam mu, mne někdo ukázal. Nebo z fotek z tábora, školy……?

Je zcela zřejmé, že ten dlouhodobý plán likvidace SSSR připravený  po revoluci v Rusku a jeho nastavení a příprava za 1.republiky a WWII. a po ní neunikl pozornosti Rudých. Prostě to někdo vykecal což je v Čechách normální a nebo jim to došlo. Mezi práce v STB patřilo i jen o svých „objektech“ přemýšlet. Času měli dost. Objekt utéct nemohl. Nebylo kam.  Spěchat tak nemuseli. Prostě vymýšleli „legendy“ jak oni to nazývali. Chcete další příklad? Tady je. V té organizaci na Praze 6 mi najednou začal pronásledovat jeden hoch. A zpíval mi stále dokola ruskou verzi – tedy asi někým u nás vymyšlenou verzi Yellow Submarine od Beatles( Žukov – Žuk je brouk,beatle). Pioner malčik směloj chočet vstuupiť v komsomol, k marjakam on paběžal pěsňu směluju on zaspěval – Jedět jedět žoltaja podvodnaja loďka žoltaja podvodnaja lodka . Ten text nemá přece žádnou logiku. Bylo to ale i legrační ,protože vejít se do melodie s tím žoltaja podvodnaja loďka, což je o několik slabik více než v originálu byla docela sranda. Po chvíli otravování jsem to i zahrál na kytaru. Samozřejmě, že jeho otravování bylo dost divné i proto, že potom zmizel  už jsem ho nikdy neviděl. Loďka je anglicky Vessel. A  hebrejsky Sfina, což vám určitě připomene jedno české slovo. Žlutá podvodní – podvodnická Vessel  -Vasil – Sfina – Svině. Tak to je označení, ale vysoce kvalifikované! Ne jen tak něco – další značka. Nemohlo to někomu ujít a také neušlo, jak se ukáže dál.

A už brzy se dostanu ke knize „Secret Diary of  Adriane Mole“ vydané britskou  levicovou spisovatelkou Sue Townsend. „Hadrian Krtek –  tajný deník“ Vysvětlím proč.

V učení jsem byl v druhém ročníku a na jeho konci přišel ředitel Kubát s pozvánkou na setkání presidenta republiky Ludvíka Svobody s absolventy škol. Namítl jsem, že jsem teprve v druhém ročníku a nejsem tedy zdaleka absolvent, ale on opáčil, že „Máš tam prý jít ty“. Tak jsem šel. Bylo to ve Španělském sále. Chvilku jsem postával tam, chvilku tady. Husákovi někdo říkal, že otec byl vyloučený za to, že byl na svatbě v kostele a Husák říkal, že on byl taky na svatbě v kostele. Nejvíc času jsem strávil u presidenta Svobody. Bylo to jen takové povídání o ničem, sem tam nějaká stížnost na možnosti škol, ale nic víc. Já jsem byl zcela bez dotazů a diskuse. Takové to bylo normalizační setkání v červnu 1970.

V té době přišel ředitel Kubát s přihláškou do KSČ. Doma jsem to otevřel a tak jako vždy nic moc. Žádné rozhovory ,rady. Asi jako když jsem chtěl do Vojenského gymnasia. Otec mi řekl že vstoupil do KSČ na rozkaz ministra obrany Svobody ( proto ten Hrad ! ). V březnu 1948. Matka dříve v roce 1946 zcela pod vlivem války. Válečná vdova v té situaci, tak jako miliony dalších v těch letech. Vyplnil jsem přihlášku a odevzdal. Požádal jsem před časem KSČM o její vydání ,ale nějaký Filip co to tam teď vede mi napsal, že si musím přijít osobně. Nevím co na mne zkouší. Tak ať si ji nechá. Já vím dobře, že celkem ve třech případech moje přihláška odporovala Stanovám KSČ. A definitivně v jednom tedy datu to bylo záměrně. Byl jsem přijat v srpnu – augustu, před mými osmnáctými narozeninami. A ručitelé také neodpovídali stanovám, ale to jsem si chtěl právě znovu přečtením potvrdit. Jenom proto jsem ji chtěl. Když jsem moji matce, která s přihláškami pracovala řekl co tam je za podivnosti tak se na mne podívala a pronesla historickou větu, která mne provázela potom celý život zakódovaná v mé mysli až do úplného vítězství. “ Vojáci ? Ty si dělají co chtěj“ A byla to pravda. Proto byla správa Vojenské kontrarozvědky 3 správa, zařazena do STB! Aby alespoň trochu mohli Armádu kontrolovat. To jim, ale nepomohlo, protože ilegální vojenská rozvědka pracovala dál na svém úkolu – znovuobnovení demokracie.

Jako učeň Vojenských staveb jsem spadal pod Vojenské politické oddělení Vojenských staveb. Celá ta stranická struktura v armádě byla přísně oddělena od civilních struktur. A tak armáda , k nevoli mnohých komunistických činitelů, třeba K. Hoffmana , předsedy odborů , který by si přál něco podobného pro svoji firmu. To ale nemělo žádnou logiku a tak alespoň s dalšími v předsednictvu , vedli svůj totalitní zápas s touto unikátní pozicí armády, která například umožnila zcela jiný přístup při normalizačních pohovorech a v armádě – pravděpodobně asi ne všude – ponechat v armádě ve straně ty, které tam chtěla i přes jejich zjevný odpor k vstupu armád Varšavské smlouvy a k normalizaci. Nakonec, ale paradoxně až úmrtí posledního válečného ministra M. Dzúra, těsně před perestrojkou ,umožnilo v ČSLA nástup normalizačních velitelů. Kteří měli významný podíl na mém pronásledování nejen za totality, ale v demokratickém státě, za dohledu nových „demokratických “ zpravodajských služeb! O mém setkání s M.Dzúrem, krátce před jeho úmrtím se zmíním později. Nevylučuji souvislost. Tak jako předčasné úmrtí Gen.Vala,Gen.Hladíka, O.Švestky, A.Himla, L.Procházky, A.Hodinové-Spurné………

V ruské verzi Wikipedie je třeba si pro porozumění  přečíst hodnocení právě maršála Žukova, proč byl odstaven Stalinem zase vrácen Chruščovem a zase jím odstaven a  vrácen jen do pozice zasloužilého veterána za Brežněva. To zhruba ukazuje na to co byl problém stranických orgánů civilních a vojenských a jak nemohli chápat nevojáci názory  skutečných válečných bojovníků a spolubojovníků Eisenhowera a Montgomeryho. Zvláště po tom co se stal Eisenhower presidentem Spojených států a jejich další spolubojovník náčelník generálního štábu Gen. Marshall tvůrcem plánu, který pomohl znovuobnovit Západní Evropu v nevídané míře. Zatímco v SSSR byly problémy koupit chleba, salám a další základní produkty po celou dobu jeho existence. A to nemluvím o spotřebním zboží. Nevím jestli měl Gen. Marshall v plánu i “ utoužit “ Východoevropany  po lepším životě. Asi ano. Takové velkolepé plány, spolu s plánem na „mírové“ ukončení největšího totalitního imperia všech dob od roku 1917 o  kterém celou dobu píší, se nemohli míjet. To je  snad dnes všem zřejmé.

A dnes závěrem jen tolik, že jde spíše o poznámky k některým klíčovým situacím. Píšu je jen tak a budu je rozšiřovat. Jde tedy jen o nějakou osnovu celého zopakování si mého života.