Narodil jsem se v Praze 7 na ostrově Štvanice. Rodiče mne přenesli do ulice pplk. Sochora, která je od ostrova asi 300 metrů. V této ulici v Praze v Holešovicích jsem prožil prakticky celý svůj aktivní život. Bylo to blízko centra a Výstaviště a Sportovní haly a stadionu Sparty, Letenské pláně a Letenských sadů.

Tam Technické muzeum a dole na Výstavišti Maroldovo panorama bitvy U Lipan a později i Planetárium. Přímo do kina OKO směřovala naše ulice a jen o pár metrů dál bylo kino Veletrhy, Ponrepo a Letná. Spousta hostinců, obchodů a služeb bylo v okolí Strossmayerova náměstí s kostelem svatého Antonína a základní školou. Zvláštností této čtvrti bylo, že v průběhu II. Světové války zde žilo velké množství německých úředníků, kteří byty opustili a tak mohli nové poválečné úřady Československé republiky obsazovat tyto prázdné byty lidmi, kteří se vraceli z koncentračních táborů, z Československých vojenských jednotek na Západě a na Východě, z vybombardovaných míst v Praze atp. Byla to velmi dobrá pospolitost a prakticky všichni, kromě několika lidí z menších bytů, kteří tam žili i v době okupace měli osudy spjaté s odbojem a nacistickou perzekucí.

Pro nás děti byla ulice hřištěm a byla plná zajímavých věcí. Plynové lampy, poštovní vozy tažené koňmi a ledaři s ledem u hospod. To časem mizelo a ulice se zaplňovaly auty a my se přesouvali na Letenskou pláň s naším fotbalem. A na Heřmaňák, jak jsme říkali Řezáčovu náměstí, kterému vévodila hospoda U Baráčníků na rohu Heřmanovy ulice a U Smaltovny a kde jsme zkoušeli hrát poker o sirky.

Byl to vesnický život ve městě. Všichni se se všemi znali, navštěvovali se půjčovali si co kdo zrovna potřeboval a společně sledovali televizi atp. Ale to časem pomaloučku mizelo a s okupací v roce 1968 se to změnilo absolutně. Odhaduji až čtvrtina lidí z našeho domu a další odnaproti a z celé ulice a okolních ulic emigrovala. Nebylo už s kým prohodit slovo na ulici. Přišli nové rodiny a čtvrť se změnila.

To už jsem měl, ale jiný dosah a tak jsem se s tím rychle vyrovnal. Objevil jsem Václavák a přilehlé okolí, na Staré a Nové město a hospody U Staré Synagogy a U parlamentu a můj basketbal v Meteoru Libeň.

Letní měsíce jsem trávil v Horních Počaplech u dědy a mojí nejmilovanější osoby v rodině babičky. A na jeden měsíc jsem od 7 do 17 let pravidelně jezdil do Skokov na tábor. Byli tam skvělí lidé a super zábava a naučili mi tam hrát na kytaru, což se mi v životě velmi hodilo.

Celý můj život byl zcela spjat s Československou armádou a jejími úkoly za první Republiky, za okupace, po II Světové válce, po únoru 1948 a v období Sovětské okupace až do pádu Sovětského svazu v roce 1991. Konce největšího totalitního impéria, které nemělo v dějinách lidstva obdoby. Měl jsem v tom zvláštní roli především v posledním období, ke které jsem byl vybrán, vychován a kterou jsem naplnil.

Kdo si myslí, že to nějak tak samo proběhlo, tak se velmi plete. Už při Občanské válce po říjnové revoluci museli vzniknout plány, jak toto nově se rodící monstrum zastavit. A prakticky celé 20. století na to probíhaly přípravy s cílem zrušit SSSR zevnitř a bez válečného konfliktu.

To je nejúžasnější kousek vojáků v dějinách. Amerických, britských, ruských bílých, našich i dalších z východní Evropy. Vlastenců, humanistů a demokratů mnoha národů. Budu o tom vyprávět na tomto webu. Rád odpovím, co vás bude zajímat budu-li znát odpověď nebo budu-li mít nějaké související poznatky nebo napíši třeba jen svůj názor.

A nežil jsem jen v Čechách v Praze v Holešovicích v Sochorově ulici, ale také v Brně, Hradci Králové. Jeden rok v Moskvě. Asi tři roky ve Španělsku v San Javier v provincii Murcía, Barceloně a Valencii. Asi šest let v Londýně a rok a půl ve skotském Edinburghu. A už vcelku asi rok v Izraeli jako dobrovolník u IDF, student hebrejštiny a cestovatel. Pracoval jsem v politice ve skladech v parlamentech v kuchyních, továrnách. Šéf i uklízeč, myč nádobí, vedoucí i řadový pracovník. Studoval jsem, žil a pracoval jsem s lidmi mnoha národností snad z celého světa. A hodně moc jsem toho procestoval a seznámil se se zajímavými lidmi všech možných profesí.

Vasil Mohorita – Ben Vasco Meier
Praha Česká republika Evropa