Po škole – poškole?

478 zobrazení
TiskTisk

Ano tak to bylo. Všechno to hezké a pěkné a zajímavé co jsem prožil ve škole a o čem jsem psal naposledy se stalo předmětem nenávisti Rudých tady doma. Přivezl jsem kytaru svoji přítelkyni ze zimních prázdnin a odmítl jsem vexlovat  z jedním ze sovětských lidí učitelem ze školy. To se přece nedělá, když sovětský člověk, chce dělat kšeft tak je třeba ho dělat. Ne, pro mně ne, já jsem dělal co já jsem chtěl a ne co si přáli jiní. Právě pro tuto vlastnost  jsem byl vybrán ,abych splnil to co se ode mne čekalo. A ti co to rozhodli věděli, že se s tím srovnám a vyrovnám a budu s tím žít. To nebyla náhoda. Takže zatímco Všeználkové – nebo Holy spirit, byli rádi jak jsem se choval a co jsem tam dělal. Měli potvrzeno, že vybrali správně, Rudí  STB a KGB nadlidi byli vzteky bez sebe. Měl jsem zpívat se Sovětskými lidmi a ne s Latinoameričany. I když zpívám rusky taky. Ale pro ně málo a hlavně ne s vhodnými lidmi. To je přece k ničemu podle nich. Známost Sovětská je k něčemu. Ne známost s lidmi, které už nikdy neuvidím a z nichž je i část po smrti, protože přijeli ze zemí s fašistickou diktaturou. A jak jsem se to i časem o některých konkrétně i dozvěděl. A nerandit s doporučenou dcerou – to se taky nedělá, že jo soudruhu Ivane P. Celý život mi pronásledoval. O tom bude ještě řeč. A na Tuzex se šetří když už to máme jako zvláštní lidé povoleno a ne ,aby jsme to probendili s Italy, Argentinci, Chilany a třeba  Finy. A jak to, že Rock and roll v Sovětském svazu. Co to hrajete? Tak se žilo v jejich státě podle jejich představ. Státě Rudých a zprofanovaných kreatur a šmejdů v KSČ, STB a KGB.

Po škole jsem byl instruktorem MV SSM v Praze. Objížděl jsem obvody v Praze a měl jsem jako sledovat co dělají a nebo nedělají. Poradit pomoci. To byl nesmysl. Bylo mi dvacet a tam seděli hoši, kteří věděli co od života chtějí. Idealisté, kteří tam přišli v 1968 již byli odejiti nebo odešli a teď už tam byla zcela nová krev. Ne všichni. Na to pozor. Byl jsem s nimi, žil jsem s nimi a vím velmi dobře, jak se lidé liší. Pracoval jsem s kolektivy od 2 a 3, pěti lidí až do 12 a půl tisíce v KSČ, které jsem pak v roce 1990 likvidoval a rozpouštěl spolu s celou vedoucí úlohou strany. Za 9 měsíců jich zbylo 400. Vím tedy dobře co jsou kariéristé, lidé všeho schopní, lidé bohabojní a lidé čestní a pokorní a na druhou stranu nečestní anebo poctivý a nepoctivý. Můžu dnes čestně říct zrůdy a ostatní. Budu konkrétní. To si nenechám ujít.

Byl jsem chvilku tělo bez duše. Ze stavu non stop života jsem se náhle dostal  do stavu klidu. Snášel jsem to špatně. Chybělo mi to. Chodil jsem do práce, domů. A vzpomínal. Tohoto podobného stavu velmi dobře využili po listopadu 1989. Přidali k tomu ještě zabití otce a matky a pocity viny velmi dobře koordinované a organizované nejbližšími spolupracovníky a „jako přáteli“ a nenávistí lidí, kterým jsem nikdy nic neudělal a ani je neznal a bylo to tady. A když k tomu složil  prý čestný člověk a poctivý komunista profesor Jiří Svoboda instruktážní říkanku na kterou přijde ještě řeč, bylo to hotové. Ale to předbíhám.

Léčil jsem se Déčkem. Na Vinohradské třídě byl tehdy nejvyhlášenější diskotékový klub v Praze. Bývalý Dynacord club. Po roce 1970 ho začalo spravovat SSM. Vedoucím tam byl Pavel Fiala, bývalý ředitel ústeckého Kladivadla, který byl vyloučen z KSČ. Trávil jsem spoustu času tam. Diskusemi s ním. Pak jsem i pomáhal rekonstruovat klub. Vymyslel potapetování stěn  Jutou .Jako by věděl o mé  lásce z Brém – Jute se jmenovala. Vyprávěl mi jak to chodilo v Ústecké komunistické smetánce. Jak se lidé chovali . Před 1968 v průběhu i po okupaci a ve stranických prověrkách. Bylo to otřesné, ale poučné. Rád jsem ho poslouchal. A někdy jsem si tam dal Kofolu a jen tak stál a poslouchal skvělou diskotékovou hudbu. A někdy i tancoval. A to bylo vše. Na Praze 6 mi tehdejší předseda při jedné z mých pracovních instruktorských návštěv věnoval velkou fotku Che Guevary. Asi o tom věděl, že kousek od jeho kanceláře jsme se sešli. Nebo byl instruován, To nevím. V mém pokoji doma jsem si ji pověsil na zeď. Někdy v té době jsem jednou v podvečer seděl doma a otec přijel domů z nějaké, asi vzpomínkové akce armády. Do bytu přivedl svého spoluvězně z Gulagu a rodáka z Podkarpatské Rusi genplk. Vasila Valo, v té době 1.náměstka ministra obrany. Povídali v obýváku a nakonec ho otec přivedl ke mně do pokoje a ukázal co mám na zdi za fotku – Che. Zaujalo mne, že mu říkal soudruhu náměstku a vykal mu. Nevím jestli jen přede mnou. Ale vím od té doby co znamená vojenské chování k autoritám. Gulag, válka, padesátá léta pak dlouho jen sem tam při nějakých akcích. Ale každý měl své místo ve vojenském systému a druhý to ctil. To nebyli Šebkové z Pelíšků. Věřte mi, že ne.

Dnes je jisté co byl signál vojáků – spojenců US Army a bílých v Sovětské armádě. k ukončení a definitivní porážky Sovětského svazu a komunismu. Bylo to právě  C. Písmeno C. A  přezdívka, která se používá dávno v Argentině tomu dobře posloužila – Che. Ale je to anglicky jen C  bez samohlásek jako hebrejsky. Hebrejsky flotila je přepsáno do latinky je C s písmenem jod. Skoro jako když napíšete Č nebo španělsky Che. Tedy C. Charlie ve volacích znacích US Army vojenských spojařů. Gen.Karel Paleček , který dostal za úkol vybrat 40 parašutistů – latinsky XL. El Che  Karel Steiner Veselý byl z Rady Tří. A C je třetí v abecedě. A armádní generál Rusov Karel ( vlastním jménem Russvurm a jeho manželka učila u nás na škole na Strossmayerově náměstí, bydleli ve Veverkově ulici) byl myslím jejich nástupce v MNO. A anglicky spiknutí je plot. A v hebrejštině je stejné písmeno pro P a F. Takže Flot. Anglicky flotila. Proto jsem byl v létě 1990 pozván na Krymu v Sevastopolu na návštěvu Krymského flotu tedy flotily. Tedy žádná náhoda. A proto jsem tam měl být i napřesrok při převratu.Byl jsem, ale to moji spolupracovníci , Neználkové,  málem pokazili. Rudí STB a KGB po porážce jejich pokusu o konzervativní zvrat 17.listopadu, nepřestali s mojí likvidací a to již s pomocí nových struktur, které jim to, někdo možná naivně a někdo možná na pokyn od řídících orgánů, baštili.  Na devítiletce kdysi  někdo ze spolužáků zase „náhodou“ ke mně přišel a povídal mi vtip, jak učitelka říká Pepíčku řekni kdo napsal Evžen Oněgin  a Pepíček říká Fuškin. Ona říká – to je špatně. Pepíček dosedl do lavice a říká sousedovi “ fíča jedna mizerná ona neví že mi chybí dva pfední zuby“. Evžen byl, ale také astronaut česko – slovenského původu Cernan, který vyvezl do kosmu krtečka. Jeho prarodiče Černan a Lůčanová byli z Vysoké nad Kysúcou stejného místa, na které měl vystaveny krycí doklady mého otce ( na jméno Emil Hazucha ) pro pobyt za nepřátelskými liniemi v týlu nepřítele, kam byl vysazen jako podporučík československé armády a příslušník zpravodajské skupiny ARAP a kde – pozor na území okresu Č – Čadca operovali.Už jsem tento průkaz zveřejnil na Facebooku  Ale k tomu také až později. A podpis otce na vystavení potvrzení o účasti na odboji jasně ukazuje co bylo spiknutí, chcete li plot, C´ hebrejsky. Před písmenem M – Mohorita, má velmi rozmáchlým tahem právě C. Což vypadá jako švihácký začátek podpisu, ale je jasné proč to udělal. Ukážu to na Facebooku pro ty, kteří čtou a chtěli by i důkaz. A asi o pět řádek výš je jméno babičky astronauta Černana – Cernana, Lúčanová. A s místopředsedou vlády ČSSR Matějem Lúčanem jsem seděl u stolu číslo 2 při slavnostní večeři na oslavách 40.výročí založení NDR v říjnu 1989.  Dále tam seděl Egon Krenz, nástupce Honeckera a gen.Hoffman ministr obrany NDR – oba skončili po sjednocení ve vězení. U stolu číslo jedna seděl M.S.Gorbačov, Honecker a další představitelé z Východu. O tom ,ale podrobně až na to přijde řada.

Zpátky do reálu 1972. Chtěli po mně abych dělal kariéru, abych s nimi vysedával, žvanil a popíjel a intrikoval, randil s kým určí. Nic z toho mi nezajímalo. Dělal jsem co jsem dělal, co jsem chtěl. Někdy v září mi italský přítel Vittorio poslal pozvání k návštěvě Itálie. Požádal jsem o devizový příslib. Bylo to bláhové. Ale najednou se stal zázrak. Koncem roku byl. Protože mne evidentně chtěli vypakovat z republiky – taková malá Akce Asanace, pro jednoho, tak mi příslib dali. Koupil jsem lístek vyplnil žádosti na Italské ambasádě, odevzdal 6 foto, co chtěli. Vízum jsem dostal a odcestoval jsem. Praha Vídeň Franz Josef bahnhof ( Franz Josef se jmenoval hrobník v Horních Počaplech), kde jsem se přemístil tramvají na nový Süd Bahnhof. Tam jsem byl překvapen stovkami a stovkami v západní Evropě pracujících Jugoslávců s rodinami, cestujících na vánoční svátky domů ,  kteří se usadili v obrovské hale, myslím větší než Hlavní nádraží v Praze a vyčkávali odjezdu vlaků. Byly mezi nimi jen úzké uličky. Všechny ženy měli šátky na hlavách, zavazadla byly kufry, ale i ty standardní velké rance,

Nastoupil jsem do vlaku. V kupé jsem seděl se starší dámou, která měla v ruce krabičku s těmi malinkými lahvičkami Jägermeistra a jednu po druhé do sebe v průběhu cesty „házela“. Až to  vypila všechno a vystoupila někde před italskými hranicemi. Dojel jsem do Milána a přítel Vittorio mi s dalším Italem čekali a odvezli do města Como. U jezera Como a švýcarských hranic. Bylo to skvělé a budu o tom psát podrobně, až dokončím hrubou osnovu celého mého povídání. Jen jednu věc do kontextu celého mého povídání. Ve městě Como byla organizována velká masová demonstrace proti válce ve Vietnamu. Šli jsme se tam s Vittoriem podívat. Odmítl jsem se toho zúčastnit Stáli jsme na dohled a povídali si se šéfem politické policie okresu. Proč to píšu? V roce asi 1979, nebo 1980 organizoval M.Šlouf dny přátelství vietnamské a československé mládeže v Praze, kde šéfoval SSM. A mne tam potkala na jedné akci myslím v hotelu Solidarita velmi podivná věc. Další ze série drogování. A to velmi na tvrdo. Pomohl mi jeden příslušník a myslím, že za trest udělali jemu to samé na olympiádě v Moskvě v roce 1980. Ale k tomu taky, až na to přijde řada. Cestou zpátky jsem se stavil i u druhého přítele ze školy v Moskvě, Aldo se jmenoval ve městě Brescia. A s ním jsem navštívil Benátky. Něco úžasného. A nejen Benátky, ale i celá tato cesta.

V té době jsem si řekl o místo tajemníka na OV SSM Praha 2. (Nastupoval jsem tam ve stejný den jako tam nastupoval kolega taky tajemník Slánský. Chodil tam asi 14 dnů a pak zmizel a nikdy jsem ho už v životě neviděl!!) Byli tam studenti a Déčko. A tajemník odcházel a tak to bylo zcela přirozené. Víte jak se jmenoval předseda Tůma. Ano zase Tůma. Záhy odešel, vlastně jsme se jen tak minuli. A s ním i tajemník Lemák – tak jak se můžete dočíst záznamech z U.S.Census Rekord jeho jmenovec byl manželem paní Mohorita z jedné z velmi mála rodin Mohorita, emigrantů do USA z Podkarpatské Rusi z konce 19.století.Žili ve městě  Westmorland, Penn SYLVA na( říkejte rychle SYLVA, schválně co vám z toho vyjde, to mám taky ze základky). A generál Westmoreland ( velitel Amerických vojsk ve Vietnamu) byl náčelníkem šéfů štábů americké armády v té době, kdy já jsem byl s Meteorem v Brémách – americké okupační zóně v Německu. Na Praze 2 byl v té době  vedoucí tajemník Olšan – stejně jako se jmenoval člen Nejvyššího soudu Izraele. A Swarovsky ( znáte je mají labuť ve znaku, vzpomínáte Labutí jezero v podání uzbeckého národního divadla v Novosibirsku a Paris Island –  Ile de Cignes – ostrov labutí – ne cigánes, v Paříži se sochou SVOBODY  a  Parris Island – výcvikovým centrem MCRD U.S.Marine  v South Carolina – SC – to je přece X ne?))  byl předseda ONV. Oba záhy po mém příchodu skončili a vystřídali je lidé z Kapkova gangu.

A už asi nemusím  říkat nebo lépe řečeno psát, aby jste si přeložili co znamená –  west more land, v češtině…

Proč si myslím, že mne chtěli vypakovat ? V létě byl festival mládeže v Berlíně ,NDR. Tam mne neposlali. Ale už na podzim 1973, po převratu v Chile, mne znova poslali do Itálie na akci solidarity do Torina. To bylo divné. Jel jsem a vrátil jsem se. A to bylo signálem k akci. Neposlucha. Neemigruje, Nekomunistuje, ne intrikuje, necpe se do funkcí a nedělá kariéru, ale prostě jen chodí na diskotéky, do práce a dělá svou práci vlažně. Už přetekl pohár. Tehdy mne pozvali na Zámeček –  to je restaurace v Letenských sadech posluchači fakulty žurnalistiky UK, kde jsem znal některé lidi. H. Besserovou, P.Čírtka a současného místopředsedu KSČM Josefa Skálu,  M.Kurtona .Tam jsem byl potrestán za celou svou dosavadní neposlušnost. Jak jinak než drogou. Čírtek a Skála ( zase v doprovodu dvou jako do Emauz) pak nějak vyprávěli, že mne vedli domů a nevedli a bla bla bla… Probral jsem se v cele předběžného zadržení. Ještě v noci mi ,ale pustili domů. Nic nesepisovali. Dostal jsem stranickou důtku o kterou jsem si v podstatě řekl. Protože něco se stalo, já měl své vysvětlení, ale to nevysvětlíte – těmto lidem jsem ani nic vysvětlovat nechtěl. Tak ať je po jejich. Důtka. A boj pokračoval. Měl jsem i pocit po této akci a po řadě podobných dál v životě, že si přejí, abych za někým šel a žádal o pomoc. Řekl bych stále, chtěli vědět kdo je ten, který stojí za tím vším. Holy Spirit. To budu připomínat i dále v textu jak a co  organizovali a dělali abych někam šel , někam volal, někomu vzkázal, nebo prosil o pomoc. Toho se nedočkali. A je to legrační protože ani nemohli. Protože to byl Holy Spirit. To je celé. A já s níkým konkrétním nikdy o ničem nemluvil. Nikdy mne nikdo neinstruoval, nikdy jsem nekonspiroval, nepřipravoval, neškolil,  protože to bylo součástí plánu. Podívejte dnes na Turecko 40 000 zatčených po pokusu o převrat. Asi se něco nepovedlo. A spiknutí C – to se povedlo. Padla největší totalitní diktatura v dějinách lidstva bez války a obětí na životech. Skvěle i s tím fanatickým obdobím sbírání céček. Pamatujete to někdo, jak děti sbírali céčka a dělali se z toho řetězy a řetízky. Tak tato céčka se sbírali, ale jinak nesebrali nikoho…

Anebo ,že by onen večírek na Zámečku spolu s nastupující generací úspěšných novinářů a zdrogování mělo jinou souvislost? V té době jsem pracoval v kanceláři naproti budovy UKDŽ – čtete li jako hebrejsky pozpátku tak tam vidíte ŽiDáKU. To vymysleli Neználkové na odborech asi jako legraci. Cigáne nebo Cernochu nebo černej, černane tam nebylo. Život běžel nezměněně dál. Chodil jsem na OV KSČ na porady, zpátky jsem chodil a říkal kolegům, co si myslím, že tam nejsme kvůli nim. a jeden zvláště vynikl v zavíráni všech dveří, když jsem spustil. Byl to M.Schovanec z Plzně a byl z líhně nejbližšího spolupracovníka A. Kapka v SSM M. Šutky. O něm a jejich gangu z Prahy bude ještě řeč. Ze Zdrávky v Belgické ul.  k nám chodili na velkou přestávku kouřit děvčata. Před školou nesměli tak došli ten kousek k nám na Valdek. Povídal jsem s nimi. Bylo mezi nimi spousta děvčat z rodin plukovníků – bagristů, jak jedna trefně vyjádřila jejich pozici. Ano byli z rodin vyloučených z KSČ  a odejitých ze svých zaměstnání. Nedostali se na gymnázia. Bylo to k vzteku.  V té době mi volal předseda MV SSM P.Hájek, že se podobné místo jako dělám na Praze 2 uvolnilo na Praze 7. Prý jestli nechci radši tam. Bydlel jsem tam. Byl jsem odsud. Řekl jsem ,že ne .Že a teď velmi pozorně čtěte – na Praze 2 jsou vysoké školy a že tam zůstanu se studenty a s nimi uděláme revoluci, změnu. Používal jsem termín “ až se to votočí“. Byl jsem stále pod vlivem  událostí 68 roku v Praze a i  z Paříže z téhož roku. Ale myslel jsem jednoznačně systém. Pochopitelně to způsobilo nevídaný rozruch na obvodě i jinde. Nevím, jestli to odposlechli, ale byli u toho telefonátu někteří lidé a dnes vím i to kdo byl  donašeč a informátor. On sám byl odsouzen v sedmdesátých letech za krádež .Poté co mi jednou otrávil. Ale v jeho případě šlo a o tom jsem přesvědčen o ochranu, právě proto ,že informoval, že byl na mne nasazen a že se jim to nepovedlo. A myslím i o jeho přípravu na využití  STB, KGB v pozdější době. Bůh ví ,co dělá dnes. Ale to budu psát konkrétně.  Takže i proto večírek Na Zámečku a vše co potom následovalo?

Pak jsem se začal chystat na vojnu. Měl jsem do té doby odklady.  Na vojenské správě mi řekli ,že půjdu v dubnu 1974. A přišel povolávací rozkaz asi 14 dní předem s umístěním do Prostějova k Paradesantnímu vojsku – hloubkovému průzkumu. Tak proč ne , je to rozkaz tak tam půjdu. Druhý den nato mi do kanceláře na OV SSM Prah 2, volal gen. Bunzák Š. Setkali jsme se osobně párkrát, byl to on kdo vedl jako už voják Čs.armády, skupinu dobrovolníků, ve které byl otec – z Volové, když utíkali do SSSR v roce 1939. Velmi přátelsky mi sdělil, že to není dobře kam mne poslali a že půjdu jinam. Respektoval jsem jeho autoritu, jako otec a řekl jsem dobře. Půjdeš do Litoměřic. Šel jsem tedy do Litoměřic. O vojně se taky můžu rozepsat časem, bylo to tam slušné, oproti tomu co se odehrávalo v prvosledových útvarech na hranicích, ale i třeba u ženistů také v Litoměřicích. Při každé návštěvě programu Sar El v Izraelské armádě, kam jezdím jako dobrovolník si říkám jak je možné mít  tak absolutně odlišný přístup k vojákům základní služby – k vlastním lidem jak se u nás říká, k bratrům vlastně. Ne?  Po pár dnech v přijímači jsme měli povinou prohlídku u lékaře. Nic podivného. Doktor – aspirant, mi říká, neznáme se? Já na to nevím? On nedělal jsi svazáka na Praze 2. Já ano a tak jsme dali řeč a on mi povídá “ To je na houby v tom příjmači, tady tě nechám na nějakou dobu jako na pozorování“ Já nic nenamítal. Dali mě na marodku, kde nikdo nebyl. Jen na pokoji jsem bydlel se záklaďákem, který byl číšníkem na klubu a prý se pomočoval a tak bydlel stále na marodce a ne s ostatními. Byla to finta podle mě, aby nemusel spát někde s bůhvíkým na cimře, tak si vymysleli legendu. Ale to nevím , to si jen myslím. On měl zrovna v tu dobu co mě k němu uložili „náhodou“ dovolenou, nebo opušťák už nevím. Ale co já tam byl, on tam nebyl. A dostal jsem prášky a já si je dal a myslím, že mne vyslýchali. Zcela vážně. Probudil jsem se ráno a bylo o den víc. Ale to jsem neřekl nikomu. Copak jsem blázen ,aby si někdo myslel, že jsem blázen? Marodka prázdná, hlava prázdná. No něco co jsme do té doby nezažil. Ale po mých životních zkušenostech, po tom co se dělo později ,jsem o tom zcela přesvědčen, že to tak bylo. Dříve jsem váhal – je to možné, není to možné? Teď je to zcela jasné po tom všem co se mnou dělali. Vojenská kontrarozvědka musela hledat agenty. A kdo byl více než já podezřelý pro ty šílence – strážmistry Flanderky? NSR, Itálie 2x, Moskva sám bez dohledu s celým světem…Kdybych měl někomu psát nějakou zprávy s kým jsem se stýkal a o čem mluvil , tak by jim na to nestačilo v Sadové ulici na centrále STB jedno patro.  Vrátil jsem se zpátky na rotu, absolvoval poddůstojnickou školu a nastoupil jako svazák na politické oddělení útvaru. V té době přišel „náhodou“ nový politruk plk. Simonides. Skvělý člověk. A že vám to něco říká? Ano Simonides se jmenoval Werich v Hej Rup kde hrál s Voskovcem – Filipem – toho času žijícím ve Spojených státech, tedy emigrantem do USA. Ale pravý důvod proč jsem šel jinam a ne k parašutistům jsem objevil až později, A co Holy Spirit všechno předvídal. Bylo to v Severní Koreji na Festivalu mládeže v roce 1989. Tam jsem dostal dávku pravděpodobně LSD a měl jsem anglicky řečeno “ temptation“ a chtěl jsem ven z okna. A pak znova  v Damašku a v Moskvě. Jen strach mi zabránil v tom ,abych to udělal. Kdybych jako parašutista skákal měl bych tento pud zlomený a klidně bych skočil. Dva estébáky co v Severní Koreji byli v delegaci po návratu vyhodili. Můžete si je vylustrovat v Seznamech. Nebo, že by zase nějaké krytí do budoucna a udělal  to někdo jiný?

A už brzo budu psát o tom jak mne zase dva ( jako do Eamuz ) vedli do zahrady ( ne do Sadové ulice) ve Slovanském domě miliardář Sisák s nevím jestli miliardářm Johanesem,  ukázat nějakému Donátovi – prý ze CIA říkal Sisák. A zase dva – kluci od CIA jak říkal Sisák mě vodili v Brně ve Zbrojovce – Španělé, kteří tam vládli před Kováčikem. Ale to se odehrálo až v devadesátých letech a taky se o tom rozepíšu.

 

 

Vaše komentáře

  1. V letech 1997 – 1998 byl predsedou Strany demokratickeho socialismu , nekomunisticke levicove formace, ktera ale neziskala vyraznejsi vliv. Vedl stranu do parlamentnich voleb roku 1996 . Strana v nich neuspela. Mohorita na jare 1998 zpochybnil smysl dalsi samostatne existence strany. Pote, co tento navrh nebyl prijat, rezignoval na svou funkci a ze strany odesel.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *