Moc jsme toho tehdy tak jako všichni nenacestovali. Auto jsme neměli a tak jsme se přesouvali vlakem. Občas do Horních Počapel a občas do Beskyd za otcovými známými z války. Jednou jsme byli na rodinné dovoleně na Šumavě u Čertova a Černého jezera a jednou jen s otcem , to mi bylo asi 10 u jeho sourozenců na Podkarpatské už ne Rusi ale v té době Zakarpatské Ukrajině v SSSR. Jeho sestra a bratr měli postavené úplně nové zděné domy na břehu řeky Reky. Prý byli první v celém městě. Jeho další bratr údajně zahynul v Horthyho maďarské armádě, kam musel narukovat po okupaci Podkarpatské Rusi fašistickým Maďarskem po rozbití Československa.  Navštívili jsme i otcův  rodný dům, který stál na okraji města. Byl celodřevěný a měl hrozně legrační dřevěný klíč. Takovou dřevěnou západku, která se otvorem vsunula do dveří a silou musela otočit. Chodil jsem s místními kluky dírou v plotě na fotbal, do lesů po lanovém mostě, který byl spíše jak houpačka, ale byl v dost vysoko nad tím skoro vyschlým korytem v létě. Jeho výška  upozorňovala na to jak vypadá řeka Reka v zimě a asi hlavně na jaře když všechno taje. Údajně jsem viděl i Eržiku – Nikoly Šuhaje loupežníka milenku. Já si vzpomínám jen na více stařenek sedících před chalupami v okolních horách kde jsme procházeli.  Hranice, přes kterou jsme jeli vlakem byla pod nevídanou kontrolou. Bylo to tam stejné jako když jsem asi o 7 let později v roce 1969 jel do NSR. Dráty, pohraničníci, psi, prohlídky, strážní věže a pískem vysypané a uhlazené široké pásy cest. Víckrát jsme tam nebyli a ani otec tam nejezdil často. Já jsem se tam podíval ještě jednou, ale až po revoluci. Horní Počaply byli moje nejoblíbenější místo. Ale to skončilo s výstavbou elektrárny. Vesnička se změnila. Do té doby to bylo malebné místo s koupáním v Labi od kterého měli prarodiče dům asi 50 metrů. Pak paneláky a spousta nových lidí a bylo po idylce. Do té doby jsem tam jezdil rád. Vzpomínám na cesty s babičkou do kostela, který byl taky asi 50 metů na druhou stranu od řeky. Babiččina vyprávění a čtení pohádek i jak mne naučila její oblíbenou píseň U svatého Matěje, slunce když se zasměje…..Dodnes jí umím.Vzpomenu si na to vždy, když jedu okolo Výstaviště v Holešovicích, kde jsem právě na Matějské pouti prolelkoval spoustu času. Tehdy ve Fučíkárně, jak jsme PKOJF říkali. Horní Počaply pro mne skončily odchodem dědy do důchodu. Babička nebyla zaměstnaná, starala se o tehdy obvyklé malé hospodaření u nich na dvorku, záhumenku. To skončilo  a oni neměli prostředky na to, aby uživili každý týden o víkendu rostoucího halamu. Žili  převelice skromně a jezdili jsme tam jen při různých příležitostech s taškami s jídlem, aby jsme jim neujídali z toho mála co měli. A tak jsem prakticky všechen čas trávil v Praze na ulici. Chodil jsem do kina. to byla moje nejoblíbenější zábava, na kterou jsem neměl čas potom celých 20 let a ke které jsem se po revoluci s radostí vrátil. S rodiči jsem moc času netrávil. Vzpomínám na několik výletů za hranice všedních dnů. Mezi ně patřily návštěvy Rybárny v Jaltě na Václavském náměstí kam jsme s otcem chodili na „fish and chips“. Párkrát na fotbal na Spartu. Na Malostranské náměstí ke krejčímu kde jim došívali uniformy na míru než skončili naše předválečné a britské střihy uniforem a zaměnili je za sovětský. A k holiči do bloku domů, který stával na místě, kde je dnes stanice metra Vltavská. Otec se nechal oholit ostříhat a mne nechal ostříhat podle klasického mariňáckého vzoru. A když jsem povyrostl tak jsme zašli sem tam na pivo na Letnou k Sojkům na Plzeň. Nikdy mi nic nenakazovali a nezakazovali. Do ničeho nenutili. Pětka ve škole se komentovala slovy „oprav si to“ a poznámky o rušení a mluvení ve třídě vrtěním hlavy ve smyslu “ ty jsi vůl“. Matka mě ráno budila otevřením okna a všechno bylo jak na povel .Umýt nasnídat a odchod s komentářem máš všechno a víš že se všechno dozvím tak se chovej slušně. Úkoly jsem si dělal dobrovolně. To byla taková povinnost se kterou jsem nikdy neměl potíže. Učit se se mnou nikdo neučil . Rodiče byli silní kuřáci. Chodil jsem otci do trafiky pro Globusky a matce pro Lípy. A tak když jsem se na to dal nic nepoznali, anebo  dělali, že to nepoznali. Nikdy to nebylo předmětem nějakých diskusí. Ani pivo a hospody. Již v raném věku jsme sedávali u nás U Baráčníků nebo U divadla a v Počaplích v Polabské. Žádné zásadní  připomínky k pivu nebyli. I ve Skokovech kam jsem jezdil na tábor jsem  hrával dlouho do noci nebo i do rána na kytaru a zpíval všechno možné. Dodnes si pamatuji texty stovek písní. Naposledy jsem si je přezpívával ,když jsem jezdil autem po Skotsku anebo na dlouhých štrekách mezi Prahou a Londýnem nebo španělskou Murcíou. S kytarou to bylo horší. Hrál jsem rád, ale ne dobře. Ale na udržení zábavy to stačilo. A dokonce jsem i hrál na basovou kytaru rock ve skupině. To je ,ale jiný příběh.

U nás v domě bydlel pan Alois Lorenc. Byl tramvaják-dispečer a vídal jsem ho jak si píše nějaké poznámky na křižovatce Strossmayerova náměstí a vykládá si cosi s tramvajáky. Byl na rozdíl od mého otce veliký, urostlý chlap, ale dost starý. Dělali jsme si legraci že řídí takové ty „hady“ s jedovatým jazýčkem ve předu, To  byla ta spojovací oj. Jezdili až tři vagony pohromadě. Na rohu Bubenské a Antonínské zpomalily a dalo se z nich vyskočit. Vyskakoval jsem často, ale naskakování mi moc nešlo. Pan Lorenc ,ale záhy zemřel. Jednou mi při hře na ulici přímo před naším domem zlomil pravou ruku o několik let starší Miroslav Vacek. Jsem levák tak to nebyla taková tragédie. Stalo se to před takovým malým krámkem, v Sochorově 3. Matka vyprávěla, že tam v padesátých letech byl okrsek SNB a jednou tam moji bývalí nevlastní bratři rozbili výlohu. Nikdy nezapomenu na výraz odporu a zloby v obličeji matky když vyprávěla co se dělo při vyšetřování .Šetřila to STB a pátrali jestli to není sabotáž. A mě matka“ nakazila“ vztahem k nim a estébáci to dobře věděli.

.A tak bych mohl vyprávět nekonečné příběhy například o tom jak mi jeden myslivec, syn starého syna , syna Zápalky ( jak on si říkal) ukázal v noci v lese v Beskydech rysa. A  děda v Počaplech zase lišku. A přehlídky vojenské na Letenské pláni a jak jsem měl po skončení když se u nás sešli spolubojovníci, dostatek šavlí a pistolí, které jsem na sebe navlékl a chodil s tím po bytě. Pak se ale vše začalo měnit. V roce 1966 jsem potkal v Koulově ulici u Internacionálu Ernesta Che Guevaru. A spolu jsme strávili zajímavou chvilku v hotelu. Mimopražští vy můžete  znát ten hotel z filmu Šakalí léta. Byl to samozřejmě signál, to naše setkání,  v té ulici žil pozdější  ministr obrany Martin Dzůr. A já v tom domě zahájil svoji cestu po Praze ráno 21.srpna 1968. Ale o tom až později.

Když STB došlo ,že armáda neustále pokračuje ve spojenecké spolupráci, která byla zahájena z 2.světové války a jejímž cílem domluveným na Jaltě bylo pod americkým velením zlikvidovat Sovětský svaz a osvobodit státy v žaláři národů SSSR a nás ve vazalských státech bylo pozdě. Rozjetý vlak se nedal zastavit.  Po roce 1945 začala československá zpravodajská armádní rozvědka do uprázdněných bytů rozmisťovat rodiny podle potřeby. Svoje informátory, předavače zpráv, hlídače atp. Nepotřebovali žádné zápisy, závazky ke spolupráci , archivy.  Rozmístili tak podle potřeb  skutečné vlastence a demokraty, kteří věděli, že komunismus jako systém skončí, ale že to chce čas . A že se to stane najednou. A k takovým patřil i náš dům a celá Sochorova ul. pojmenovaná po hrdinovi SSSR a velkému pomocníku nově vzniklému státu Izrael. Přehrazená nahoře ve Franty Křížka velkým nápisem se jménem kina OKO.

Rodné číslo které mi STB přidělila s občanským průkazem v 15 letech se shoduje s datem popravy „židovské  protistátní spiklenecké skupiny Slánského“ v roce 1952, kdy jsem se narodil. Označili si mne i podruhé. Nejen technicky, ale i formálně úředně jejich mluvou. A tak se ke mě celá ta léta až dodnes chovali a chovají,

Dále budu psát proč se tak dělo co se dělo. Proč Č S R také znamená Č erčil (Churchill) S talin a R oosvelt. Co byla Rada Tří vojenská odbojová organizace za války. A co byla vlastně Rada Tří  Č S R. Jak pracovala po válce a s kým jsem byl ve styku z těchto lidí.  Proč ruští – sovětští vojáci respektovali Ikea Eisenhowera i jako presidenta USA. Co bylo také plánem Marshallova plánu. A jak to probíhalo, až do vítězství demokracie nad totalitou. Včetně prohraných bitev jako například ve Vietnamu.

Proč otec byl v Gulagu Kožva a mně v roce 1976 “ učil “ na trenažéru IL62 v Moskvě na letišti Šeremetěvo létat trojnásobný hrdina SSSR maršál Kožedub, a  za všeobecného veselí jsem asi třikrát nebo čtyřikrát pod jeho vedením havaroval. A proč jsme večer seděli v restauraci Jakor – Kotva a proč mi do Prahy dali fotbalový pohár ve tvaru zeměkoule. A STB po mém návratu do Prahy zahájila moji faktickou likvidaci. A proč OR v mém příjmení znamená v hebrejštině světlo i kůže. Jen se jinak píše.