Na konci  příspěvku zvýrazněný text je z knihy Olina Jurmana, “ Převrat. Pravda, fámy a lži o 17.listopadu. Je nápadně podobný textu, který jsem někde našel v roce 2017 a uložil do paměti počítače. Ten text, z roku 2017 má dva názvy. Jednou vystupuje pod názvem 10 klíčových dní Listopadu 1989 podruhé pod názvem Kdo měl zájem na Národní třídě. Nikdy u toho nebyl autor. V této knize se tento podobný text objevuje pod názvem Deset dnů, které svrhly KSČ z neotřesitelného trůnu. A poprvé je uveden autor. Tajemník ÚV KSČ. Těch ale byla spousta. Tajemníků ÚV KSČ.  A jméno tam není. Ani v autorském kolektivu knihy, není nikdo z tajemníků ÚV KSČ uveden. Takže to je asi zase anonymní. No tak jen to svědčí o věrohodnosti názorů, které tato kniha představuje.

Kromě jenom takových dalších dvou, asi pro autory drobných omylů. Jako že si pletou Tamanskou divizi, která asistovala při převratu v Moskvě a na jejíž tank T110 vystoupil Boris Jelcin, když tanky Tamanské divize, převrat potlačily. S Tambovskou divizí. Tu já neznám. Já znám Tamanskou divizi. Protože jsem u nich byl s celou zahraniční fakultou Vysoké školy komsomolské z Moskvy. ročník 1971/72. Pochopitelně právě v této souvislosti. Autoři asi ani neví ,že to byla právě Tamanská divize, protože Tamaňský polostrov je mazi moři Azov a Černým a Kerč průliv jej odděluje od Krymu . A – aZoV – je vojenské zpravodajství a černá je černá a Kerč je Krč.  A tam probíhala za WWII. Tamaňsko – Novorosijská operace. Krym – Tamanská divize – Novo rosijsk. Už víte o co jde. Na Krymu Gorbačov a já. 21.srpna/August 1990. A Tamanská divize zařídila svým jednáním při puči vznik Novo Rossijska. Nového Ruska. Velitel Tamanské divize v době kdy operovala v srpnu 1990 v Moskvě, měl iniciály jména V.M. – vyguglite si to. Je to jednoduše přístupná a veřejná informace. Pro ty co chtějí psát pravdu a fakta.

Využiji této příležitosti a upozorním na jeden omyl revolucionářů, pod vedením starých komunistů – bolševiků. V roce 1990., v červnu. Tank na který vystoupil Jelcin v Moskvě v roce 1991, měl stejné číslo jako tank 23 v Praze na Smíchově před kasárny Štefánika/Albrechta/Fučíka. T110 je totiž po našem – věřím, že už rozumíte proč, 1110 – 1775. Stejně jako 23 – Tři jedničky a 2. 1775. Oba roky ukazují na rok založení US ARMY A US MARINE. A US MARINE ještě k tomu má úplně stejné datum založení – 10.11. 1775. 10.11. je zase 1775. Ale to jen malá odbočka. Jestli ovšem to staří komunisté-bolševici, v červnu 1990 na Smíchově neorganizovali právě proto, že to věděli. A chtěli ten symbol Ameriky odstranit – takovou bolševickou fintou. Že vlastně bojují proti SSSR. Ale to nevím. To si musí připomenout ti co u toho byli a zkusit si vzpomenout, jestli si nevšimli právě této bolševické finty. Já tam byl tehdy a byl jsem proti tomu zohyzdění symbolu US Army a US Marine a vlastně Třem sestrám celkově. A vlastně výsměchu celé Operaci Benjamin.

Druhou ,ne tak zásadní chybou ale chybou je to, že si pletou rekreační zařízení vedoucích funkcionářů KSČ na Orlíku se Slapy. Víc jsem už nic nehledal. Takže jsou li tam další omyly nevím. Důležitý je ten výše uvedený. To by mohl být i záměr, zaměnit Tamanskou divizi za Tambovskou. Taman, je totiž i v ruštině mlha. A to celé dokazuje celý průběh 20.století jako Válku v mlze. Od vzniku SSSR až do jeho ukončení. Ale o tom píši jinde a více podrobněji. Válka v mlze je odborný termín generála Carl von Clausewitz. Operace B – Benjamin. A vy co čtete ,víte že Operací B byla celá řada.

Tato pasáž, kterou ,jak jsem napsal výše znám již ze dvou textů. Vypisuje, jako by z nějakých totalitních kádrových materiálů seznam funkcí některých tehdy – především svazáckých – funkcionářů v Praze. Pokusím se napsat jak to vidím já. Nebudu psát ,že napíšu pravdu. Tak drzý nejsem. Napíšu to co já vím. A uvedu trochu širší souvislosti u některých jmen. A čtenář si může sám udělat názor. Co je pravděpodobnější. Ale nejdříve se musím pustit do lží. Protože lži o mně vyráběla rasistická a komunistická StB a KGB a ČSLA intenzivně  před Listopadem 1989 a po svém pádu v souvislosti s Operací Benjamín, ještě intenzivněji a agresivněji. Proč to nenapsat. Jejich sprostota a konspirativními metodami organizované lži a pomluvy, mé osoby, mě překvapovaly skoro denně. A to i v mimo republiku. Všude kam jsem přicestoval pravděpodobně aktivizovaly svoje staré, totalitní estébácko-kágebácké agentury, nebo organizovaly a vytvářely už nové. Vraždy otce a vražda matky a tchýně a sestry toho byly součástí. Byl to boj…

Tato kniha píše, že došlo k tiché dohodě mezi Miroslavem Štěpánem a Vasilem Mohoritou o rozdělení funkcí a společném svržení generálního tajemníka Jakeše. Pokusím se co nejstručněji vyložit mé vztahy s M.Štěpánem. V roce 1970, kdy jsem já byl ve druhém ročníku učňovské školy automechaniků, byl M.Štěpán, vedoucím oddělení vysokých škol právě ustavenéhoˇFederálního  ÚV SSM. I když jsem funkcionařil jako dobrovolný funkcionář, bylo to na úrovni Českého ÚV SSM. A byl jsem v poměrně dobrém a přátelském kontaktu s Antonínem Himlem a Jindřichem Poledníkem a Františkem Pěnkavou a dalšími „českými funkcionáři“ a městskými funkcionáři v Praze, především s Josefem Hájkem. Hrál jsem basketbal, chodil na pivo s kamarády a do kina a do školy a do práce. A sem tam na schůze. M.Štěpána jsem vůbec v té takové době mojí totální neodpovědnosti za nic, neznal. Píšu totální neodpovědnosti za nic protože, když mi řekl Himl jdeme do vinárny, šel jsem, někdo jiný řekl – třeba Hájek, jdeme na pivo šel jsem. Volný jako pták. Až do nástupu do Komsomolské školy na roční kurs ve školním roce 1971/72. Podrobněji vše popíšu ve svých Pamětech – pochopitelně. Do školy mi posílal Holy Spirit. Prostřednictvím J.Bouchal  a J.Hájek a A.Himl a J.Poledník. Po návratu jsem nastoupil do aparátu v Praze. Předsedou byl Hájek. Ten mi nabídl práci na Dvojce. Vy co čtete můj web víte proč a nač. Miroslav Štěpán se objevil v Praze jako nástupce Hájka buď těsně před tím než jsem šel na vojnu nebo dokonce když už jsem tam nastoupil. 1974. Do té doby jsem ho vůbec neznal. Až po návratu z vojny kdy jsem se stal předsedou OV SSM Dvojky, byl v čele Města po Hájkovi. A tehdy jsem byl jeho podřízeným. Nikdy ne osobním přítelem. Měl jiné ambice a přátele. Skutečné kamarády, osobní přátele měl pouze dva – Viktora Pázlera, spolužáka z VŠZ a Josefa Skálu. Oba jsou v textu zmiňováni. Nikdo jiný se s ním osobně nepřátelil. A on se s nikým o ničem neradil. Byl taková jak jsme mu říkali “ neřízená střela“. Jak sám uvádí ve svých pamětech, Antonín Kapek se o něj staral velmi pečlivě. Říkal mu Mirečku, chceš byt ? A tak podobně. Přečtěte si to. Proč to Vít – Kapek dělal , je myslím každému kdo přemýšlí, jasné.

A nyní musím zmínit, jak se seznámil Miroslav Štěpán s mým „Holly Spirit“. Když jsem byl na vojně v LT u 6174, 7 spojovacího pluku( pokud si dobře vzpomínám), tak v roce 1975 si mne zavolal plukovník Valeš ( ano vidíte dobře – Vales – Vasil) a oznámil mi ,že mu napsal předseda MV SSM v Praze Miroslav Štěpán dopis, aby mi uvolnil na setkání se šéfem komsomolu CHILE, jménem ALBERTO CORVOLÁN. A dal mi „vopušťák“ abych tam tehdy mohl jet. Samozřejmě že každý „vopušťák“ byl dobrý „vopušťák“. A samozřejmě jsem si nemohl ujít příležitost se setkat s někým z CHILE. V Moskvě byla chilská skupina největší – ještě větší než naše, československá. I než ostatní skupiny z Východu. Měl jsem mezi nimi skvělé přátele – Moises La Braňa Mena,( vzpomínám v jiném příspěvku naše setkání v roce 1989) a Felippe a Claudia a Manuel a další.  Alberto Corvolán žil v emigraci po puči z 11.září 1973. A nyní proč o tom píšu. Dnes je zcela jasné, že tehdejší akci organizoval od začátku do konce „Holly Spirit“. Otec Alberta byl Luis Corvolán. Šéf komunistů CHILE. A vy co čtete víte ,že Luis se vyslovuje anglické jméno LEWIS – LEWIS vyslovíte LUIS. A Lewis je Vasil a Luis s latinským U/V jedno písmeno také. A Luis je i Ludvík a Alois česky.  A co je Albertov už také dnes všichni víte. Kromě toho je ve jménu Corvolán O.R. A večírek se uskutečnil v klubu Amfora na Praze IV. Zase O.R. a pozor!!! IV –  Ivan a Vasil/Václav a Ioan a Vasile/Václav a Ivan a Václav/Vasil.Na tomto večírku jsem se seznámil se svou manželkou V.SVOBODA. Vrátila se tehdy před časem, z dvouletého pracovního pobytu v New Yorku v USA. Její rodiče byli služebně v Kábul ( Vasil) Afghanistán. A napřesrok 17.července/July 176 jsem se s ní oženil. Velmi skromná svatba. V Polské krčmě, ve Stromovce u Fučíkarny. Popisuji jinde v textech.

Tu akci organizoval od začátku do konce Holly Spirit. A Holly Spirit mu dal najevo, že má se mnou nějaké záměry. A Miroslav Štěpán to pochopil. Na věčné časy. A choval se ke mně velmi normálně. Nikdy jsem se nestal obětí jeho vtipů a poznámek. Na poradách předsedů OV SSM. Byly jednou měsíčně. A byly to takové výrobní porady. Poslal dopis, neposlal dopis, zaplatili – nezaplatili, čerpání rozpočtů, mávátka na 1.Máje, 7.Listopad. Žádná politika a žádná ideologie. Prostě doslova výrobní porady. Jeho vtipy na adresu některých kolegů byli nezapomenutelné. ale jeho zájem byl jinde. Dával to najevo, že ho nezajímáme. Trochu, ne moc. Vždy tam byl, vždy to řídil ,ale tak tři, čtyři hodinky a konec. A pak jsem ho zase měsíc neviděl. Když se stal poslancem Federálního shromáždění – což mu zařídil ,jako Mirečkovi, Antonín Kapek,  už jsme ho skoro neviděli. A když se začal chystat do funkce předsedy Mezinárodního svazu studentstva tak už vůbec. Vystoupal někam mimo nás. Nikdy mě v té době, neobešel, třeba při nějakých slavnostních příležitostech, kde jsme se nemohli minout. Dokonce se několikrát – dvakrát, konkrétně, pokusil navázat se mnou trochu větší kontakt, než s ostatními podřízenými. O to já jsem nestál a on nenaléhal. A skončilo to.

Moje manželka se na mne obrátila s zda bych jí nemohl pomoci aby získat místo na Mezinárodním svazu studentstva. Odmítl jsem za ním jít. Prostě nechtěl jsem od něj nic ,osobního ,požadovat. Zařídila si to sama. Měla pro to odborné předpoklady. Nemusel jsem pomáhat. Nebyl to problém.

Štpán odešel na Mezinárodní svaz studentstva a já odešel studovat Vysokou školu politickou. 1978 až 1976. Ve čtvrtém ročníku jsem si vybral za téma diplomové práce „Studenti v boji za mír a sociální pokrok.“ A požádal jsem ho o oponenturu. On s tím souhlasil. Chodil jsem tehdy za ním po večerech na MSS. Vysedával v předpokoji a čekal. I hodiny. Ale Diplomka je diplomka. A já věděl, že jemu to dělá dobře, že se půjde předvést do stranické školy a on zase věděl, že ho potřebuji. Chodil tam tehdy i Jiří Baryl. Dole v textu zmiňovaný. Syn zemřelého tajemníka ÚV KSČ a zeť Aloise Indry. několikrát jsme seděli společně u Štěpána v kanceláři, dostali jsme doutník( který mi nikdy nedělal moc dobře i když byl to nejlepší co na světě je – Cohiba, Cuba) a trochu popíjeli whiskey. Ne moc. Štěpán, alespoň co já viděl, moc nepil. A oni mluvili o Indrovi a Jakešovi a Husákovi a Kapkovi atd. On vyprávěl co projednal s Gándím a Castrem a v Moskvě a s Janajevem a bůhví s kým ještě. Nic zajímavého, nic špatného. Prostě plkali. A já trpěl a potahoval z doutníku a cucal whiskey. To bylo vše. Prostě mluvili o jiném světě. Který mne nezajímal. A ani neměl zajímat. Těšil jsem se jak vyrazím se spolužáky z VŠP na pivo, nebo dolů do Slováče. Nebo na chatu na Zadov, k jednomu z nich. Tam byla zábava. Zpěv, sranda, moje kytara…

Nezklamal mě. Na obhajobu přijel s Mercedesem, se zapáleným doutníkem. Byla to taková malá sláva. Vítala ho celá katedra v čele s vedoucím, až jsem měl obavu jestli se obhajoba uskuteční. Bylo to velkolepé představení. To nebyla jednička co jsem dostal. To byla přímo vstupenka do akademického nebe. Asi tak, podle těch řečí co tam vedli. a já jsem si řekl ,že bych mohl na škole učit. Zůstat tam a učit. Holly Spirit si však přál něco jiného. Udělal ze mne tajemníka Českého ÚV SSM. Pod vedením tehdy předsedy ČÚV SSM, druhého z party Antonína Kapka, Miroslava Šloufa.

Celou školu jsem totiž jako jediný z posluchačů, zůstal ve svazáckých funkcích v Praze. Šlouf chtěl abych byl v předsednictvu MV SSM a já jsem si přál, když už jsem tam musel být – byl to zaměstnavatel a já jsem disciplinovaně souhlasil – že budu i členem Městské vysokoškolské rady v Praze. S tím zase souhlasil on. Bylo to zcela formální. Ale byl jsem čtyři roky členem orgánu, který přímo a bezprostředně o deset let později organizoval vzpomínkovou akci 17.listopadu na Albertově. A na jehož zasedání jsem přišel v neděli večer 19.listopadu a oni za mé přítomnosti schválili rezoluci odsuzující zásah státní moci proti studentům.

Ale zpátky k věci. S Miroslavem Štěpánem jsem se setkal, pracovně, opět v roce 1982, když jsem se tedy stal tajemníkem ČÚV SSM u Miroslava Šloufa ( oba Kapkova líheň). Dá se říct dohnal jsem ho. Jako předseda Českého vysokoškolského ústředí SSM jsem byl i místopředseda Federálního Československého ústředí vysokoškoláků. A právě tato instituce byla podle Statutu Mezinárodního svazu studentstva založeného v Londýně v roce 1946, presidentem MSS. To právo dostali českoslovenští vysokoškoláci právě v souvislosti s událostmi 17.listopadu 1939. Samozřejmě že to bylo formální. On byl president. On představoval organizaci, mluvil za ní na Hnutí neangažovaných zemí a dalších mezinárodních setkáních, kterých bylo tehdy požehnaně. Takže dá se říct že od té doby, roku 1970, kdy on byl vedoucím oddělení ÚV SSM a já učeň- automechanik, navzájem zcela neznámé osoby jsme se nakonec takto sešli i „pracovně“ skoro na jedné úrovni. On zasedání navštěvoval. Ne stoprocentně, ne na celou dobu, často byla i na Slovensku, Moravě, například, a tam zajel na část jednání. ale nikdy se nechoval nějak nadřazeně. Vždy hrál tu hru která se tehdy v totalitě hrála poměrně svědomitě. Věděl, že nemůže dávat najevo, že ho to nezajímá. I když ho to vůbec nemuselo zajímat. A nezajímalo. On byl prostě jinde.

A pak já jsem postoupil v roce 1986, Miroslavu Šloufovi do funkce předsedy ČÚV SSM a skončil jsem s vysokoškolskými funkcemi. Ne úplně, ale nevykonával jsem již ve vysokoškolských orgánech žádné funkce. A v té době on skončil na MSS a Antonín Kapek ho zaměstnal jako vedoucího oddělení Vysokých škol MV KSČ v Praze. Jak jsme si dělávali srandu. Odešel mezi dospělé. Skončil jako svazák – na věku nezáleželo – a odešel mezi dospělé. Zatímco já jsem zůstal pořád svazákem – nedospělým. Je to sranda jen částečně. Tak to tehdy skutečně bylo. Komunističtí funkcionáři, hlavně ti co v SSM nepracovali na nás pohlíželi jako na obtížný hmyz. Problémy, pořád jsme něco chtěli, jediní kdo jim něco vyčítal jsme byli my. Pořád jsme jezdili po nějakých akcích a nějaké organizovali, zpívali, pili, tancovali atd.

Miroslav Štěpán se musel tedy smířit s tím, že bude po létech, skoro deseti blahobytu a absolutní samostatnosti a svobody v nadnárodním měřítku, cestách do Moskvy kdy se mu zachtělo i jinam, kdy se mu zachtělo, muset úřadovat v kanceláři v Klimentské ulici po Josefu Maršálovi a čekat co s ním Antonín Kapek dál udělá. Šlo to poměrně rychle. Vystřídal Bohumila Němce, tajemníka pro vysoké školy a záhy i samotného Antonína Kapka. A stanul na nejvyšší příčce stranické hierarchie v Praze. Na chvilku se stal členem Sekretatiátu ÚV KSČ, aby strana neřekla, že to je příliš rychlé, a pak rovnou do Předsednictva ÚV KSČ. Mezi ty o kterých si přede mnou zcela impotentně s Jiřím Barylem tehdy těch pár večerů na MSS povídali.

Nikdy po celou dobu, kdy jsme se vídali a potkávali se mnou nehovořil o žádných svých kádrových záměrech. Když byl ještě předseda Města a já předseda Dvojky mi jednou říkal ,jak bylo dobré, aby byl předseda MV SSM v Praze, poslancem České národní rady. Měl na to teorii, že jako je lepší být o stupeň výš než na které vlastně prcovně  je. Tedy na úrovni republiky, když je na úrovni města jako funkcionář. Nerozuměl jsem tomu a bylo mi to srdečně jedno, ale chtěl ,abych mu to odkýval a tak jsem řekl, že to je moc dobrý nápad. Podruhé, mi zachvátil na nějakém plese v Lucerně asi v jedenáct hodin večer a začal mi ukazovat jak je šíleně unavený a co všechno dělá. Jak je vyčerpaný z celé té práce a že je tedy lepší než ostatní. Odkýval jsem mu to a šel jsem si někam sednout a bavit se. Bylo to na plese.

Od roku 1982, tedy po mém ukončení školy a návratu do práce, ke Šloufovi, jsem se s ním osobně, k nějakým rozhovorů nesetkal. Zdravili jsme se, třeba na kongresu MSS v Sofii, V Nicósii na Kypru mi dal k snídani ze svého dvě vejce – já dostal jen jeden toust, nebo na zasedáních ústředí vysokoškoláků, nebo při jednáních jiných svazáckých orgánů, postáli spolu s dalšími ,ale nic víc. Od té doby co nastoupil na MV KSČ jsem ho prakticky neviděl. Byl jsem aktivní stoupenec Perestrojky Michaila Gorbačova a cítil jsem že se blíží změna. Velká změna. Holly spirit mi o tom průběžně dával najevo. a tak jsem se podle toho choval. Takže prakticky dva roky jsem se s ním viděl jen při některých schůzovních a společenských příležitostech, kde on měl úplně jiné partnery k rozhovorům než mě. Jednou mi z ničeho nic zatelefonoval a pozval k sobě do kanceláře na MV KSČ. Jednou to bylo. Byl jsem tam jednou u Kapka, o což mě při svém odchodu požádal doslova a do písmene, Šlouf a podruhé tehdy u Štěpána. Dal mi přečíst, v mraku kouře z doutníku, článek pro Rudé Právo. Byla to finta. Ten článek byl nadčasový, nad perestrojkový a nikdy nikdo ještě nic takového v totalitě nenapsal. Šel dál než Perestrojka. Neudržel jsem se a vybuchl nadšením. To zveřejni, povídám a kde?. On že v Rudém Právu. Ale jedu na letiště za“starym“ a dám mu to nejdříve přečíst. Říkal tehdy. Starej, byl Jakeš. Jel ho uvítat při návratu z nějaké zahraniční cesty. Tato schůzka byla o dvou věcech. Za prvé, abych jel s ním na letiště „za starym“ a za druhé o tom jak budu reagovat na v podstatě návrh na konec totality. Článek nikdy nikde nevyšel. Na letiště jsem s ním nejel. Nechodil jsem a nejezdil jsem tam kam mi nezvali. To mi Holly Spirit dal do vínku, v mé povaze.  A tehdy, to je za druhé, pochopil že se mnou budou zase starosti. Teď už ale vážné. Ne svazácké, ne kecy. A od té doby mi to dával najevo. Začal mi ignorovat. Otáčel se ,aby mi nemusel odpovídat na pozdrav. Na slavnostních oslavách SNP v Bánské Bystrici srpnu 1989 mi vyhrožoval že skončím na odborech( jako můj skvělý přítel Viktor Mišin – šéf sovětského 42 miliónového komsomolu, a likvidátor KSSS ). A zpátky jsem letěl sám v letadle. On a Jakeš a další ve druhém. Nechtěli se mnou být ani v letadle. Při cestě z festivalu v Severní Koreji mi v kabině speciálu vyhrožoval ať si nechám ty kecy, že takové akce jsou k ničemu, po mé návštěvě Zdi Lennona 10.prosince 1988, při návštěvě francouzského presidenta Mitteranda, mi na Hradě v salónku vyhrožoval s ministrem vnitra Kynclem atd.atd.atd.

Někdy v té době se Adamcův ministr zahraničního obchodu Štěrba, začal pokoušet dát nás „dohormady“. Byl předtím generálním Strojimportu, Kapkova Podniku zahraničního obchodu. Kdysi dávno, v počátcích tam pracoval i s tchánem. Znali se tedy. Tchán o něm neřekl dobré slovo. Štěrba mi pozval na předváděcí lety Airbus. Z Prahy do Bratislavy a zpět. Štěpán tam byl taky. A při té příležitosti nás pozval na oběd k sobě do reprezentačních prostor zámečku Zbraslav. A hlavně že tchán musí přijít. Jeli jsme tam. Byla to nuda. Mluvili zase o lidech ze zahraničního obchodu, které Štěpán a tchán a Štěrba znali a já ne. Pak to zkusil Štěrba ještě jednou, že se sejdeme v našem zařízení Veselíkov. To už si ani nevzpomínám jak dopadlo. Přijel jsem já pozdě, nebo Štěpán? To nevím. Nic to nezměnilo na tom, že se on choval odměřeně ke mě a já k němu tedy taky. Štěrba to samozřejmě dostal za úkol od Kapka. Ten byl šéf. a nic se nezměnilo ani tím ,že odešel z funkce a přišel tam Štěpán. On byl stále osobou číslo jedna. Naopak měl více času na přípravu, toho co já si myslím , zásahu na Národní třídě, pro odstranění místního vedení a potažmo i  Gorbačova a nastolení opětovné totalitní vlády. Žádný jiný důvod než nepovedená konspirace přece nemůže být pro takovou personu, vládce, důvodem k sebevraždě. A to na dvakrát. 

Celou organizaci Štěpán nikdy nepřevzal ta zůstala po celou dobu totality pevně v Kapkových rukou. A znovu se dostávám k tomu článku ,který uvádím v příloze. 

Některá podstatná jména tam chybí. Především je třeba doplnit Kapkovu partu o jeho osobní tajemníky, kteří před tím, než si je Kapek vybral, pracovali v SSM. Byl to Mikuláš Šutka, Josef Franc a Jan Myška. Osobní pomocníci – se tomu říkalo SOUDRUHA. Nepoužívalo se jméno. Říkali SOUDRUH a každý hned věděl o koho jde. Dalšími byli ti dva nejaktivnější souputníci. Miroslav Štěpán a Miroslav Šlouf. Jeden z nich, ten první s whiskey a doutníky a v solidních oblecích, se pohyboval mezi jemu podobnými. Náčelníky správ StB, ministry, náměstky ministrů, vedením KSČ, Federálního shromáždění a České národní rady vlád atp. Druhý Miroslav s pod náčelníky, vládními úředníky, i bez obleků i v džínách ,povětšinou v pražských pivnicích nebo v největším tehdejším soukromém baru v tehdejším Československu, u něj v kanceláři u nás na ČÚV SSM a pak asi v dalších jeho kancelářích. To, ale nemůžu tvrdit, protože jsem se s ním viděl jen párkrát poté když mi předal funkci s dopisem, který začínal slovy…Ještě nikdy jsem chlapovi dopis nepsal…Další z jejich Kapkovi party byl Šloufův nástupce Jaroslav Piskač, později náměstek primátora Prahy a Ctirad Frčka předseda OV SSM z Kapkovi devítky ( Vysočany – sídlo ČKD, kde Kapek zahajoval svoji kariéru) tajemník ÚV SSM a pak šéfredaktor Mladé fronty. A samozřejmě i Martin Ulčák, poslední předseda MV SSM v Praze. Který už pracoval a dokonce i bydlel ve vedlejším bytě se Štěpánem.

Ale šéfem byl Kapek.

A to je pravda na konci té přílohy, že Poledník k nim nepatřil. Ani Himl, který zemřel v lednu 1988, podle mne zásahem KGB, v Pekingu. Tak jak to zkusili na mě v červnu 1989 v událostech na náměstí Tian men v Pekingu také. A další nevím. 

Adamec Ladislav byl náhradníkem Kapka. Pro tuto skupinu. To už ale byl Štěpán ve vězení a Šlouf nastoupil jako Adamcův organizátor  celé té Kapkovi party. Na jaře 1990 po sebevraždě osiřelé. Začali tím, že  mne na mimořádném sjezdu, v prosinci 1989 podvedli . Řekli mi že Adamec bude čestným předsedou a já prvním tajemníkem. Tedy já budu šéf a Adamec bude, jako oleandr. Byl to podvod. Adamce zvolili předsedou a on se toho, především po hospodářsko-ekonomické stránce ujal. A mě nechali dělat špinavou práci a on sklízel ovoce. To si nestěžuji. Jen musím oznámit, že kdybych věděl že mám spolupracovat s ním, nikdy bych to neudělal. Adamec byl vedoucím oddělení ÚV KSČ už v roce 1967. Co mohl dělat nově? A také hned našel čtyři akademiky Machalíka a Grebeníčka a na Slovensku Husákovi kádry Weisse a Kanise aby to už dělali v “ te straně dobře“ jak říkal po Ostravsky. No to nebylo nic pro mě.  A oni stále čekali a čekali. Nevěřili, že je konec i se SSSR. Takže proto akademiky. Ti co povedou stranu už tím správným směrem a ne jako to dělali ti před nimi. Vědecky, po marxisticko-leninsku a doopravdy správně. Byl to jejich velký omyl. Protože konec SSSR a světového komunismu byl zcela konkrétně naplánován, jak můžete číst v jiných mých příspěvcích tady na webu a s tím nemohl ani Gorbačov ani nikdo jiný, ani proti Gorbačovci – ani pučista Janajev například nic udělat. 

Píše se tam, že Štěpán byl přítelem Janajeva. To nevím. Ale asi ano. Byl takovým jakoby ministrem zahraničí sovětského komsomolu, než šel na odbory a pak se stal viceprezidentem. Myslím, že ten plán s jeho vicepresidentstvím byl právě plánem starých struktur, který počítal s tímto jejich vztahem. Ale to už byly jen takové poslední škubnutí. Nic nemohli a naopak svým pokusem o puč umožnili  přesně stanovený termín – konec roku 1991 – konec SSSR a světového komunismu splnit.  

Zpátky k tématu. Všichni z Kapkovi party se neustále snažili dávat najevo že k nim patřím. Nemohl jsem s tím nic dělat. Byl jsem z Prahy a oni také. Takže to muselo zvenku tak vypadat. Oni ale dobře věděli, že k nim nepatřím. Patřil jsem ke hře kterou tady na webu popisuji. Velmi podrobně a důkladně. A ještě budu.  Ke skupině Tří sester a  US Marine – Masaryk, Beneš a generál Moravec. Kdo byl Holly Spirit skutečně nevím a není to podstatné. 

Veškeré ty konstrukce uvedené v příloze jsou prakticky nesmyslné. Augusti neměli na nic vliv. Prostě dělali to co Augusti v cirkuse dělají. To snad víte? Možná znáte i píseň Petra Nováka ( víte co je Novák – Konev, Vaněk a na podkarpatské Rusi časté Mohorita) Klaunova zpověď? Augusti publikum rozesmějí, a když je to nutné rozpláčou, donutí k zamyšlení, pobaví. Ale kdy to udělají rozhoduje pan šeditel. Jak se říká ve vtipech: Pane šediteli, pane šediteli, víte proc nemůže prase jezdit na kole? Nevím ,klaun, povídá ředitel. Protože nemá palec aby mohlo zvonit. Odpoví na to August, Klaun, Karandaš, Clown, Joker atd. Ten celý cirkus dělal co bylo třeba v tu a tu chvíli udělat. A to je prostě totalita. Když musíte počkat na to ,až přijde váš čas. A svět bude natolik připraveným,že bude moci celé to společenství na Východě přijmout mezi sebe. Odbočka : to že to neproběhlo tak jak jsme si mysleli ,není naše chyba. To se prostě KGB nechtěla vzdát svojí moci v nových podmínkách. Ale to je jiný příběh a sem detaily tohoto příběhu nepatří. O tom jindy.

Bylo by nesprávné kdybych nezmínil ještě jednu příhodu s Miroslavem Štěpánem. Jako poslanci zákonodárných sborů, funkcionáři jsme odevzdávali poslaneckou odměnu KSČ. Tehdy to nebyl plat. Byla to jednorázová odměna. Když padla vedoucí úloha KSČ tak se to zrušilo. Přišli se mi zeptat co s tím. Bylo to v době , kdy byl už Štěpán ve vězení. Řekl jsem ať to dávají Aleně Štěpánové. Nedávali mi je do té doby, tak proč bych si je měl nechávat v nové době. A vůbec jsem neměl ponětí v jaké je ona a jeho synové situaci. A proto, že jsem dobře znal český rasismus a schopnost nenávidět, tak jsem si myslel že je může ona potřebovat a využít. Ani nevím jestli to udělali. Neměl jsem nikdy příležitost to zkontrolovat. A ti co to měli zařídit, kradli před revolucí a ještě víc po revoluci. Takže nevím. Se Štěpánem jsem od srpna 1989 kdy mi vyhrožoval v Bánské Bystrici už nikdy, ani před revolucí ani po revoluci, nepromluvil ani slovo. Tedy není pravda, že bych s ním měl nějaké dohody. Ani s ním ani s nikým jiným.

V podobné situaci jsem byl asi tři roky před tím ,než je uvedeno v předcházející části mého povídání. Zavolal si mně Poledník a řekl že by potřeboval místo v předsednictvu České národní rady pro Krče. Ano čtete správně. Krč – jako je nahoře v úvodu  u Tamanské divize – Kerč, tak tady to byl Krč. Žádné náhody. Šlo také o to ,že nebudu brát nějaké peníze a oni je potřebovali dát jemu z důvodu nemoci. Souhlasil jsem. Byl jsem tam tehdy asi pět minut. A bylo to vyřízeno. Holy Spirit to zorganizoval. O tom ale již jsem napsal jinde.    

Z knihy Olina Jurmana…

Deset dnů, které svrhly KSČ z neotřesitelného trůnu Pohled očima tajemníka ÚV KSČ Kdo měl zájem na Národní třídě ? Škatule, hejbejte se ! Who is who na stranické věrchušce Před listopadem 1989 byla uzavřena tichá dohoda mezi členem předsednictva ÚV KSČ a vedoucím tajemníkem Městského výboru KSČ hl. m. Prahy Miroslavem Štěpánem a členem sekretariátu ÚV KSČ a předsedou ÚV SSM Vasilem Mohoritou, která měla vést ke svržení generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Oba měli dohodu o rozdělení funkcí : generální tajemník ÚV KSČ Miroslav Štěpán, ideologický tajemník ÚV KSČ Vasil Mohorita. V tomto plánu je podporovali člen předsednictva ÚV KSČ a prezident Gustáv Husák, bývalí členové předsednictva ÚV KSČ vedoucí tajemník Městského výboru KSČ hl. m. Prahy Antonín Kapek a předseda federální vlády Lubomír Štrougal, kteří neměli v oblibě generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. Mělo dojít nejen k odchodu Miloše Jakeše, ale také dalších členů předsednictva ÚV KSČ : ve stranických strukturách neoblíbeného ideologického tajemníka ÚV KSČ Jana Fojtíka, konzervativního politicko-organizačního tajemníka ÚV KSČ Karla Hoffmana a také předsedy federální vlády Ladislava Adamce, který měl vlastní ambice stát s generálním tajemníkem ÚV KSČ. Miroslav Štěpán měl také své spojence v předsednictvu ÚV KSČ a to předsedu Výboru pro stranickou práci v ČSR Karla Urbánka, jehož členy byli vlivní vedoucí tajemníci krajských výborů KSČ a předsedu Ústřední rady odborů ČSSR Miroslava Zavadila, jehož organizace měla zřejmě podle polského vzoru sehrát v dalším dialogu důležitou roli. Karel Urbánek se měl zřejmě stát vlivným politicko-organizačním tajemníkem ÚV KSČ. V plánu nebylo čekat na připravované zasedání ÚV KSČ ve dnech 13. až 15. prosince 1989, ale provést tuto výměnu vnistrostranickým pučem ještě koncem listopadu 1989. Miroslav Štěpán měl hru rozehranou na všechny strany, měl přitom podporu generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše a také silně konzervativního člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy Federálního shromáždění Aloise Indry. V případě volby by tak měl zajištěnu většinu v obou křídlech ÚV KSČ. Přitom se chtěl ihned poté zbavit konzervativců, což paradoxně dostalo Karla Hoffmana do tábora kolem Ladislava Adamce a dokonce i Jan Fojtík se k nim snažil připojit. Ladislava Adamce podporoval v předsednictvu ÚV KSČ tajemník ÚV KSČ pro ekonomické otázky Ivan Knotek, který se s ním předtím sblížil ve funkci předsedy slovenské vlády, kde ho Ladislav Adamec podporoval, protože jeho předchůdce ve funkci předsedy slovenské vlády Peter Colotka byl spojenec Lubomíra Štrougala a Gustáva Husáka zatímco Ladislav Adamec ve funkci předsedy české vlády nikoli. Miroslav Štěpán počítal také s podporou bývalého krajně dogmatického člena předsednictva a tajemníka ÚV KSČ pro ideologické a mezinárodní otázky Vasila Biľaka, který ho po jeho zvolení vedoucím tajemníkem Městského výboru KSČ v Praze podporoval.
53
Silně konzervativní brežňěvovec Vasil Biľak však již nebyl přijatelný pro nové nejvyšší vedení v Sovětském svazu v čele s generálním tajemníkem ÚV KSSS Michailem Gorbačovem a neměl dobré vztahy zejména s Lubomírem Štrougalem a Gustávem Husákem. Vasil Biľak také nemohl zapomenout Miloši Jakešovi své odvolání z funkcí před rokem a dobře věděl, že ho měl nahradit ve funkci tajemníka ÚV KSČ pro mezinárodní otázky právě Miroslav Štěpán, takže jeho podpora nebyla úplně jednoznačná. Miroslav Štěpán zřejmě počítal s tím, že když odstraní z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, získá za to podporu i Vasila Biľaka, který měl vliv na člena předsednictva ÚV KSČ a prvního tajemníka ÚV KSS v Bratislavě na Slovensku Ignáce Janáka a velkou část slovenské části ÚV KSČ, což mělo velký význam. Miroslava Štěpána ani Ladislava Adamce nepodporoval člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ pro mezinárodní otázky Jozef Lenárt, který je oba svými schopnostmi a zkušenostmi převyšoval a věděl, že ani jeden z nich není dobré řešení pro fakticky nejvyšší funkci ve státě. Generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš o takových zákulisních intrikách zřejmě vůbec nevěděl. Ve skutečnosti se již nemohl spolehnout na nikoho z členů předsednictva ÚV KSČ a zůstal sám oním pověstným „ kůlem v plotě “.

Who is who ve skupině svazáků kolem Miroslava Štěpána a Vasila Mohority Skupinu kolem Miroslava Štěpána a Vasila Mohority tvořila zejména početná skupina funkcionářů Socialistického svazu mládeže SSM, která tvořila jádro jejich nejbližších spolupracovníků a spojenců. Miroslav Štěpán byl v letech 1974 až 1977 předseda Městského výboru SSM v Praze a člen předsednictva českého ČÚV SSM a poté v letech 1977 až 1986 předseda Mezinárodního svazu studenstva MSS se sídlem v Praze a člen předsednictva federálního ÚV SSM. Vasil Mohorita byl v letech 1982 až 1986 tajemník ÚV SSM a předseda českého vysokoškolského ústředí SSM a místopředseda Československého ústředí vysokoškoláků SSM a v letech 1986 až 1988 předseda českého ČÚV SSM a místopředseda federálního ÚV SSM. Oba tak měli dostatek kontaktů mezi funkcionáři SSM. Když přišel Štěpán v dubnu 1988 do funkce vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Praze, dosadil si do vedení ihned své lidi. Byli to tajemník MěV KSČ v Praze pro ideologickou práci, oblast vysokých škol a kultury Viktor Pázler (dříve vedoucí tajemník Obvodního výboru OV KSČ Praha 6, kde působil i Miroslav Štěpán), tajemník MěV KSČ v Praze pro politickoorganizační práci Ctirad Frčka, bývalý člen předsednictva ÚV SSM a šéfredaktor deníku ÚV SSM Mladá fronta a tajemník MěV KSČ v Praze pro rozvoj hlavního města Prahy Jiří Baryl, bývalý člen předsednictva a tajemník ÚV SSM, syn kandidáta předsednictva a tajemníka ÚV KSČ ze 70. let Jana Baryla, který byl spojenec Lubomíra Štrougala a současně také příbuzný Aloise Indry. Jiří Baryl byl zeť Aloise Indry a byl také v úzkém kontaktu s Vasilem Mohoritou. Mezi další spojence, bývalé funkcionáře ÚV SSM patřili vedoucí oddělení školství, kultury a vědy ÚV KSČ, člen a tajemník Výboru pro stranickou práci v ČSR Miloslav Dočkal (spolu s Miroslavem Štěpánem v letech 1974 až 1977 předseda českého ÚV SSM a místopředseda federálního ÚV SSM a v letech 1977 až 1982 předseda federálního ÚV SSM), který tak měl blízko k Miroslavu Štěpánovi a Karlu Urbánkovi, zástupce vedoucího společenských organizací a národních výborů ÚV KSČ Jaroslav Jenerál (v letech 1972 až 1982 místopředseda federálního ÚV SSM a současně v letech 1978 až 1982 předseda českého ÚV SSM a v letech 1982 až 1988 předseda federálního ÚV SSM, předchůdce Vasila Mohority), který měl blízko k Miroslavu Štěpánovi a Vasilu Mohoritovi, předseda Mezinárodního svazu studenstva MSS se sídlem v Praze a člen předsednictva ÚV SSM Josef Skála (v roce 1986 střídal Miroslava Štěpána), člen předsednictva a tajemník Ústřední rady odborů ÚRO Miroslav Španiel (v letech 1970 až 1977 člen předsednictva a tajemník ÚV SSM), člen předsednictva a tajemník ÚV SSM pro mezinárodní činnost Lubomír Ledl (dříve vedoucí oddělení rozvojových zemí ÚV SSM, pracoval ve Světové federaci mládeže v Budapešti a od počátku roku 1989 byl také místopředseda výboru československé veřejnosti pro lidská a občanská práva), který byl budoucí uvažovaný ministr zahraničních věcí a měl blízko k Jaroslavu Jenerálovi a Vasilu Mohoritovi, předseda Obvodního národního výboru ONV Praha 7 Miroslav Šlouf (v letech 1977 až 1982 předseda Městského výboru SSM v Praze a člen předsednictva českého ČÚV SSM, kde střídal Miroslava Štěpána, za kterého byl v letech 1974 až 1977 předseda Obvodního výboru SSM Praha 3 a v letech 1982 až 1986 předseda českého ČÚV SSM a místopředseda federálního ÚV SSM, kde byl předchůdce Vasila Mohority), členka Výboru pro stranickou práci v ČSR, předsedkyně českého ÚV SSM a místopředsedkyně ÚV SSM Zdeňka Tesařová, předseda slovenského SÚV SSM a místopředseda ÚV SSM Jozef Ďurica, předseda Městského výboru SSM v Praze a člen předsednictva ÚV SSM Martin Ulčák, který se stal v prosinci 1989 předsedou ÚV SSM místo Vasila Mohority a další. Miroslava Štěpána podporoval také zástupce předsedy Všesvazové ústřední rady odborů Sovětského svazu Gennadij Janajev (v letech 1990 až 1991 víceprezident SSSR a v srpnu 1991 předseda Státního výboru pro výjimečný stav, který se pokusil sesadit prezidenta SSSR a generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Gorbačova), se kterým se znal z Mezinárodního svazu studenstva, kde Gennadij Janajev působil ve funkci víceprezidenta výboru pro zahraniční styky socialistického Svazu mládeže SSSR. Naopak člen sekretariátu ÚV KSČ a předseda ČSTV a Československého olympijského výboru Jindřich Poledník (v letech 1972 až 1974 předseda českého ÚV SSM a místopředseda federálního ÚV SSM a v letech 1974 až 1977 předseda celostátního ÚV SSM), byl v dubnu 1988 odvolán z funkce tajemníka ÚV KSČ protože podporoval Gustáva Husáka a kritizoval zvolení Miloše Jakeše do funkce generálního tajemníka ÚV KSČ k této skupině nepatřil.