Revoluce

1 199 zobrazení
TiskTisk

Někdy v roce 1988 mě požádala o setkání A. Liehmová. Dcera A.J.Liehma. A.J. Liehm žil v exilu ve Francii a vydával tam časopis Lettre Internationale po roce 1968.Obrátila se na mne jako moje volička v mém volebním obvodě v Praze 7. Rád jsem ji přijal. Žili jsme totiž společně ,naše rodiny, v domě v Sochorově 4 / 1391 v Praze Holešovicích. A.J. Liehma jsme jako děti oslovovali strejda Tonda. Byl jedním z prvních, kdo měl u nás v ulici auto a jednou jsem ho cestou do školy potkal ráno v domě ,jak spěchal do práce a holil se bateriovým holicím strojkem za pochodu. Měl jsem z toho malý šok. Co je všechno možné. Úplně mě to uchvátilo! Saša se na mne obrátila s prosbou, abych jí pomohl získat výjezdní doložku na cestu do Francie, k návštěvě otce. Ani minutu jsem nezapochyboval. To je ono. Poslanci budou plnit své povinnosti. Řešit problémy voličů. A moje volička měla problém a já měl povinnost ho řešit. Tak to říkal M.S.Gorbačov. Zavolal jsem federálního ministra vnitra Vratislava Vajnara a objednal se jako poslanec a že s ním musím projednat žádost mojí voličky. Vyhověno. Přišel jsem tam, do budovy FMV, poprvé a naposledy v životě a ve velmi krátkém rozhovoru jsem objasnil o co jde. Určitě to již věděli. V.Vajnar pozval do pracovny kromě mne ještě asi dva další spolupracovníky. Nevím kdo to byl. Ani se myslím nepředstavili. A tím to skončilo. A ani už nevím jak to dopadlo. To mi prostě vypadlo. Jedním z těch přizvaných do místnosti byl pravděpodobně vedoucí sekretariátu ministra Vajnara plk. Vostárek. A k němu se ještě dostanu.

V prosinci 1988 jsem šel spolu s mladými Pražany ke zdi Johna Lennona. Odtud na Pražský hrad na večeři s francouzským presidentem G.Mitterandem. Psal jsem již, jak tam na mě čekal už nový federální  ministr vnitra F.Kyncl s M.Štěpánem a dávali mi po našem řečeno „sodu“. Po této akci přišel mezinárodní tajemník ÚV SSM L.Ledl ( zapsaný v sesznamech STB a soudem očištěný) ,abych odcestoval na velmi důležitou mezinárodní cestu do Afriky. Nevzpíral jsem se. Počátkem ledna jsme se sešli ráno na letišti. Přišlo celé vedení ÚV SSM, nikdy se to nestalo . Ze zcela neznámého důvodu.Myslím, že je tam naorganizovali proto,aby nebylo možné zjistit, kdo to udělal. Dostal jsem tam totiž opět dávku. Holy spirit to věděl a zařídil zrušení příjmání letů v Aténách  a tak jsme se rozešli. Druhý den jsme odletěli do Atén a z Atén do Káhiry a asi po dvou dnech v Káhiře do sovětské  Addis Abeby. Jak jsme tehdy vtipkovali do města dvou bratrů – Addise a Beby (zase dabjů). V hotelu vánoční stromeček a vánoční písně. Ano byli jsme u příznivců etiopské pravoslavné církve a ti slaví vánoce o 14 dnů později. Jako pravoslavní v Rusku. Addis Abeba má jednu zvláštnost leží skoro ve stejné nadmořské výšce jako Gerlachův štít – nejvyšší vrchol Tater. V hotelu nejezdil náhodou výtah a tak jsem musel až do ,asi, třetího patra po schodech. To bylo velmi, ale velmi poznat. Každý výstup do schodů byl malou túrou. Alespoň pro mne. A ze sovětské Etiopie dolů pod rovník. Zimbabwe a Zambie. Nic zvláštního  kromě tisíců kilometrů v letadlech. V Zambii se zeptali hostitelé zdali chci jet se podívat na Viktoriiny vodopády nebo do mědných dolů v Kitve. Vybral jsem měďné doly. Bylo to úžasné místo. „Sfárali“ jsme do dolu, kde se nosí bíle montérky a není výdřeva protože je to v podstatě skála. Chodby jsou rozlehléˇa světlé. Bylo to skoro kilometr pod zemí. Úplně jiné než jak jse si to užil mnohokrát  při fárání do černouhelných šachet, při pasování na horníka v Ostravsko karvinském revíru. Ředitel byl běloch, asi třetí generace žijící v Zambii a udivil mne, že nikdy nebyl v Evropě.Byl prostě ze Zambie. Ne Zumbo – vzpomínáte moje spolužačka z Columbie jménem Marina . Ona byla z Meddelínu  – Med delínu.

Za pár měsíců potom, na jaře 1989, mě volali z Ústřední rady odborů. Přicestoval do Československa předseda odborů pracovníků v měďěném průmyslu v Chile Moisés Labraňa Mena. Chile je největším expotérem mědi na světě.  Sešli jsme se v hotelu odborů President postaveného  na nábřeží Vltavy na původních pozemcích AUGUSTIÁNŮ. On byl President TU v Chile já byl President CC of SOY. Byl to můj velký přítel po čas ročního pobytu v Moskvě. Chodil jsem s ním k očnímu lékaři a vysvětloval lékaři  jeho strasti. On mi neřekl jinak než El Che a zdůvodňoval to tím, že trávím víc času s Argentinci než s nimi s Chilany. Byl šéfem chilské skupiny, která byla – bylo to za vlády Salvadora Allendeho, poměrně velká. Myslím, že až jako ta naše. Vůbec jsem neměl informace o tom kdo přežil Pinochetův režim a tak jsem měl nebývalou radost že ho vidím. Přežil. Totiž  přesto, že vládl Allende měli všichni Chilané krycí jména jako ostatní Latinoameričané. On se jmenoval v Moskvě Francisco Garcia. A s Argentinci jsem byl víc kvůli mé lásce Alicia. Krycím jménem Adriana.

Proč je bednář a měď tak podobné pojmenování v angličitně. Bednář a Měď. Cooper a Copper. BM – španělsky Basilio Mohorita ( a v ruštině je to stejně akorát se to čte Vasil Mohorita). Tak mi říkali Latinoameričané, když zrovna nevtipkovali s El Che. Lépe řečeno Basilio Moorita, protože španělština H píše ,ale nečte. byl jsem MOORITA. A všichni víme že že měď má jednu zvlášní vlastnost – zelená. Takže její barva je podobná lidské kůži, ale je na povrchu zelená. V uniformě.

A také víme, všichni dobře ,že bednáři vyrábí kromě sudů i rakve.

A proč je  výklad v češtině? Proč byla jako jazyk pro dorozumívání zvolena  zrovna čeština nebo události spojené s Československem v jiných jazycích? Protože se setkala Velká trojka ( 3 třetí v abecedě – C ) v Jaltě a v Jaltě žil a působil známý ruský spisovatel A.P.Čechov ( Tři sestry – tři armády….v češtině). Aniž by si musel někdo něco domlouvat tak zasvěcení, jak já říkám Všeználci věděli co je dorozumívadlo pro kontakty bez šifer a psaných textů. A schválně : proč emigroval před vstupem vojsk v roce 1968 generál Šejna. Šejna v hebrejštině znamená spánek.

Po návratu z této cesty jsem se dozvěděl co se dělo o Palachově týdnu. Byl jsem z toho velmi špatný.  Koncem ledna přijela Celia Guevara Snarch s kormidelníkem z Granmy jak jsem psal minule. A Granma – Babička – BN – VH – Václav Havel…

Někdy na jaře jsem navštívil Moskvu a sešel se poprvé s někým z vedení KSSS – byl to tajemník ÚV KSSS Razumovsky . Věhlasné příjmení na Ukrajině. Bylo to krátké setkání. Skutečně zdvořilostní přijetí. Povídali jsme o perestrojce a glasnosti a demokracii.

V červnu již popsaná návštěva  Číny a  náměstí Tian men a provincie Xia men a pokus o mou likvidaci. V létě cesta na Kubu a do Nicaragui . Také popsána minule i včetně událostí vraždy Arnalda TOMASE Ochoi Sancheze. A v září do Rumunska za J. Tomou( před 19 lety mi do Rumunské  Tomi poslal J.Tůma – můj Mistr, můj první dětský velitel Tůma a první přímý šéf v SSM Tůma v Praze 2)  . A také do Vídně. Tam jsem jel na pozvání předsedy mladých sociální demokratů Rakouska. To už samozřejmě nemohli Rudí STB ani KGB vystát.( později se stal předsedou sociálně demokratické vlády Rakouska)

V září 1989 mne požádal o návštěvu Evžen Erban, bývalý dlouholetý předseda České národní rady – otcův spolubojovník z WWII s  napojením na Radu TŘÍ. Samozřejmě ,že jsem jej bez okolků přijal. Byl již důchodce a neměl jsem potuchy co chce nebo třeba i  potřebuje. Rád bych mu pomohl. On, ale nic nechtěl. Posadil se a přešel rovnou k věci. Říkal mi ,abych jim vyřídil, aby dali  funkci  ministra kultury Václavu Havlovi. Myslel tím Jakeše a spol. Ministrem kultury byl celou normalizaci zeť L.Svobody – manžel jeho dcery Zoe, M. Klusák. Vzpomínáte na můj odjezd do školy v Moskvě. Večeřeli jsme před odjezdem v Černém koníčku v Lucerně. Klusák – Černý kůň. Neřekl jsem jim nic. Jen jsem to rozhlásil prostřednictvím udavačů.A čekal na lepší řešení.

A v té době se připravovala cesta do NDR na oslavy 40.výročí jeho založení  6.10.1989. M. Jakeš byl z NDR úplně u vytržení. Nevím co přesně k tomu vedlo. S E.Honeckerem se znali z mladých let. Tedy celých těch 40 let. Projednával se návrh, kdo se zúčastní těchto oslav. Byla schválena delgace ve složení Lenár,Mohorita,Lúčan. A pořád chodili a debatovali – pojede tam Gorbačov , nepojede tam Gorbačov. A pak se ukázalo že Gorbačov pojede a delegace se změnila – místo Lenárta vedl delegaci Jakeš. Projev Honeckera byl příšerný. Gorbačov se vidělně nudil a tvářil se otráveně. Jakeš pořád chtěl ,aby se s nimi Gorbačov radil. Žádná porada nebyla. Jen mně řekli na lodi na Sprévě moji partneři z FDJ a Angely Merkelové šéfové , že Erich Honecker končí a přijde po něm Egon Ernest Krenz.A, že na večerní průvod mládeže přijeli z celé NDR právě proto, že jim to řekli. Prý by jinak nepřijeli. Seděl jsem na slavnostní večeři po tom šíleném projevu u stolu číslo 2. právě s Krenzem a s ministrem obrany NDR Hoffmanem a naším místopředsedou federální vlády Matějem Lúčanem.Krenz jako zodpovědný ve straně za Stassi pořád od večeře odbíhal – už to vypuklo – demonstrace v Drážďanech.Vždy když se zase vrátil  ke stolu,tak se zazubil s tím jeho nenapodobitelným úsměvem. Pak byla ta  přehlídka – průvod desetitisíců mladých  s pochodněmi.( bylo to v takovém místě, že jsem je podezíral jestli jich není méně a nechodí pořád dokola). Neskandovali nic jiného než Gorby , Gorby,Gorby….. V letadle při cestě zpět jsem říkal Jakešovi, že Honecker končí a on mi řekl ať přestanu s těma „svazáckejma řečma“. Na předsednictvu ÚV KSČ tu akci a „Ericha“ prý hrozně chválil, jak mi pak někdo říkal. To už skutečně zůstával rozum stát. A dál nás nutil do organizování výměn s východoněmeckou mládeží. A chtěl speciální smlouvu s NDR o mládeži. Na vládě to měl na starosti ministr Čalfa.Sešli jsme se v září právě kvůli práci na této smlouvě. Zeptal se mi při této příležitosti jestli má zařadit do programu předsednictva návrh na diskusi o zrušení vedoucí úlohy strany .Řekl jsem mu ano. Když jsem viděl ,že se mu to moc nelíbí, tak jsem řekl do diskuse určitě. Pokud vím nedal to tam. Vsichni ti ,kteří tento návrh ústavy předložený L.Adamcem do předsednictva ÚV KSČ projednávali, bez návrhu na zrušení vedoucí úlohy strany, ji velmi rychle bez diskuse začátkem prosince ve Federálním shromáždění zrušili bez mrknutí oka a bez „odborné a uvážlivé a hluboce promyšlené diskuse“. To byl fofr!

Připravovali jsme celostátní konferenci SSM. Byla 12 a 13 listopadu 1989 Já měl starostí víc než dost. A zase jsem musel do NDR. Kvůli té smlouvě. Jěště někdy v polovině října. Byla to úplně jiná země než ve které jsem byl 14 dní předtím.Bylo jasné ,že je konec. Větřil jsem  a ve vzduchu bylo cítit ,že už je to tady. Smlouvu jsme v podstatě odbyli, jako by při vědomí, že je na cestě veliká změna. Při přípravě celostátní konference SSM jsem měl nového stranického šéfa. Byl jím K.Hoffman. Bývlý šéf ÚRO a později i odsouzeny za aktivity v souvislosti se vstupem vojsk v roce 1968. Nahradil J. Poledníka, který byl „odejit“, jak se tehdy říkalo, na ČSTV. Ano tam kam odešel i první polovina z dvojice Himl – Poledník ( HP  KS, X, Che, C ) , Himl začátkem 70. let.  L.Procházka ( Rada Tří s otcem za války)  a J.Poledník stáli za mým zvolením do funkce předsedy ÚV SSM v roce 1987. L.Procházka záhy potom zemřel a J.Poledník byl přesunut. A já dostal za šéfa člena staré party normalizátorů K.Hoffmana. Nevím, kdo ho tam nainstaloval a proč. Ale vím, že jsem se s ním v souvisloti s přípravou konference sešel asi třikrát a on nikdy nemluvil! Přišel jsem ,on ukázal na židli ,abych si jako sedl a já začal povídat. A on jen tak unaveně ( nevím z čeho) kýval hlavou, nahoru, dolů, doleva ,doprava a taky asi dokola. Myslím, že když jsem skončil řekl dobře. Jednou na mně promluvil na zasedání sekretariátu, když jsem tam přišel ne v obleku, ale v kožené, Made in Czech, pěkné bundě.To se tam asi nikdy předtím nestalo.      „Vypadáš jak hokejista“ Tak jsem se smál ,protože to byl jeden z mých mnoha snů, být hokejistou. Ale do ČLTK mi nevzali, protože jsem nebyl vynikající bruslař. A oprávněně. Nedávno jsem zjistil, že Hockey se jmenoval britský pilot letadla, který přivezl „tři útočné trojice“ do Československa. Silver A, Silver B a Antrophoid ( ti byli jen dva, Svoboda byl zraněný).A o označení přileb a holí CCM a VM jsem již psal.

Černým koněm Karla Hoffmana pro nejvyšší funkce ve straně byl městský tajemník KSČ v Brně Karel Urbánek. A tak se také za asi 6 týdnů  stalo.

Nemůžu se nezmínit o recepci na sovětském velvyslanectví k 7.listopadu. Chodil jsem na recepce a většinou jsem se tam příliš nezdržoval. O svazáky nebyl moc velký zájem. Takže spíš když jsem tam potkal nějakého známeho našince, tak jsem se tam zdržel. Tak to bylo i na Sovětském velvyslanectví. Pracovník odpovědný za spolupráci se společenskými organizacemi se zastavil a chvilku jsme si povídali. Ale měl toho moc tak zase odběhl. J.Cingovatov byl první ,kterého jsem znal a po něm nastoupil G.Kudij. Ale 7.listopadu 1989 to byl jinak. Přišel A.Udalcov, myslím,že byl Rada velvyslanectví a začal se mnou mluvit. Mluvil výborně česky. Jeho otec byl na ambasádě v roce 1968 a měl snad nějakou neblahou roli právě ve dnech okupace.A on prožil v Československu dlouhá léta. To jsem kdysi někde četl. A.Udalcov mi začal vyprávět o Štěpánovi. To a to a to a to. Byl jsem ve střehu. Nikdy nikdo z nich se mnou nemluvil ani o fotbale ani o počasí a najednou si se mnou povídají o člověku , v té době jedním z nejvlivnějších v konzervativních kruzích ve straně. Tedy i v celém totalitním státě.A v Moskvě pečeném vařeném! Tak jsem upíjel víno a divil se. Divil jsem se co to slyším. A byla to pravda většinu toho co mi říkal jsem nikdy neslyšel. Nestaral jsem se o to co dělají.Ani co chtějí dělat. Věděl jsem, co mám dělat .

V převečer celostátní konference SSM, myslím 11.listopadu. jsme odhalovali pamětní desku v Žitné ulici( je tam dodnes a dokoce jsem jednou před léty, šel okolo po 17.Listopadu a byly tam květiny). Odhalit ji měl prof.Mudr.Tomáš Trávníček místopředseda Ústředního výboru Národní fronty. Ale hlavně to byl přímý účastník událostí v Listopadu 1939. Jeden z těch odvlečených studentů do koncentračního tábora. Omluvil se. A na řadu tak přišel místopředseda Svazu protifašistických bojovníků generál F.Šádek. Generál Šádek jezdil všude. Byl na všech akcích a já se nepamatuji že by byla akce, kde bych ho neviděl. Jinak moc uniforem vidět nebylo. Jezdil i na setkání mládeže. Všechna. A právě na setkání mládeže na Šumavě dával k dobrému vtip ,který nebudu citovat, ale pointa byla že “ hodně solit šéfovi, aby měl větší žízeň“. Zase jsme se smáli a byla velká legrace. Jednou jsem vyprávěl otci , že jedu právě z akce na které byl i F.Šádek. Byl velmi udiven. Tvářil se tak jako „s tím se nekamarď „. Ale nic neřekl. Proč taky. Některé věci se nedají říct. A některé se nesmí říct. To ale nevím. A neradil mi nikdy a tak proč by začínal. Jen si dodnes kladu otázku čím si velitel Pohraniční stráže , jedné z institucí ,která měla na svědomí životy mnoha lidí, vysloužil naprostou vyjímku z kooptací ve Federálním shromáždění a asi jako jediný z totalitních represivních orgánů zůstal poslancem ,až do konce funkčního období. I z formulace na Wikipedii je patrný – podle mne, takový malinký údiv. Já to ,ale vím z té doby, ne teď. Přišel ke mně na začátku roku 1990 tedy už po všech zásadních změnách do kanceláře jeden z těch posledních vedoucích pracovníků kteří na ÚV KSČ zbyli , J.Bouchal a řekl mi “ Šádek nebude odcházet z poslance a zůstane tam ,až do konce volebního období, tedy do června“. Přišel jen s tím a ničím jiným.A zase odešel. Přijal jsem informaci a divil jsem se. Trochu. Na velké divení tehdy nebyl čas. Tak jsem to jen uložil do paměti . Jak si to zařídil,  nevím. Možná u něj sloužili někteří pozdější představitelé demokratického státu, nebo budoucí miliardáři. Ne, já to nevím.

Konference probíhala velmi dobře. Byla ve velkém sále LUCERNY. Té Lucerny Havlů, ve které bydlel můj trenér basketbalu Hájek a kde jsme v Černém koníčku večeřeli před odjezdem do Moskvy na ročku. Ne v Paláci kultury. V Havlovic  Lucerně. A pozval jsem tam G.Husáka i M.Jakeše. Přišli. Konfernce byla jiná než všechny sjezdy, které jsem do té doby absolvoval. Přečetl jsem zprávu ÚV SSM a byla velmi dobře přijata. Samozřejmě, že dnes je to směšné co se tehdy řešilo. Strana mírného pokroku v mezích zákona. Ale byl to jediný pokus v té době – pokud já vím, nazvat věci pravými jmény a dát průchod perestrojce, glasnosti a nakročit k demokracii. A tam se to stalo. Měl jsem pro večerní televizní noviny natočit krátký rozhovor s tehdy redaktorkou K.Perknerovou. A po příjemném a úspěšném dni jsem nemohl mluvit.Tedy žádný super stres, žádná křeč, nervák. Pohoda. Myslel jsem že mám mrtvičku. Nevím co to bylo. Ale prostě jsem nemohl artikulovat. Jako bych měl odpojena ústa od mozku. A nebylo to tehdy naposledy. Večer v Televizních novinách byly tři zprávy Svatořečení Anežky v Římě, Gorbačov někde na návštěvě a Celostátní konference SSM. A to už bylo 13.listopadu.

V pátek 17.listopadu jsem se zúčastnil jako od 1982 každoročně slavnostního zasedání k památce událostí z roku 1939 v Karolinu. A večer jsem nesměl chybět na Albertově. Jako účastník. Šel jsem tam a stál pod transparentem „Jakeše do koše“ – nestoupl jsem si tam schválně. Kdybych si tam stoupnul schválně tak by druhý den ve svodných informacích STB byla informace, že se taky cpu na místo generálního tajemníka a jenom používám jiné metody než Štěpán,Adamec, Hegenbart,Štrougal….. už přestanu jmenovat, protože to by byl dlouhý seznam. Přišli a rozvinuli to nade mnou. Zase legrace. Naproti mě stál takový menší chlapík. A celou dobu na mně zíral. Stál jediný zády k místu odkud mluvili zástupci studentů. Jako jediný. Nevím kdo to byl, ani proč jsem ho tak zaujal. Ztrávili jsme spolu tak příjemnou chvilku. Beze slov. Do té doby než se průvod dal do pohybu. Šel jsem s průvodem, až skoro k Vyšehradu. Vše probíhalo pokojně a podle plánu a tak nebyl důvod se zdržovat. Měl jsem práci na stanovách ,jak mi uložila konference. Udělat ze SSM pluralitní a demokratickou organizaci, tak jak tomu bylo v roce 1968.

A to jsem také dělal v sobotu ráno, když mě dostihla zpráva, co stalo na Národní třídě. Okamžitě jsem jel do práce a začal organizovat pátrání po studentovi Růžičkovi. A protestovat proti zásahu. Sešel jsem se s přímými účastníky zásahu. Přišel i jeden důstojník a vyprávěl o zneužití armády, protože část zasahujících byla ve vojenských maskáčích. Jak se později ukázalo byli to policisté převlečení za vojáky. Mluvil jsem postupně skoro se všemi šéfy personálních odborů universit. Růžičku jsme nenašli. Někteři nebyli v Praze a tak se různě a složitě hledalo a pátralo. Rozmnožovna na ÚV SSM sloužila studentům. V neděli někdo přišel ať jdu na Václavák promluvit k demonstrantům. Šel jsem tam. A stoupl jsem si ke koni a řekl, že nikdy nedovolím aby se dělo to co se událo na Národní třídě. Viděl jsem ale dobře, že to není ono co oni chtějí. Byl jsem prostě oficiální struktura. V té době kdy já jsem mluvil na Václaváku posílal M.Jakeš dálnopis do krajů a okresů  “ zabezpečit pohotovost Lidových milicí při ochraně pracovišť před snahami nepřátelských sil pronikat s jejich názory do pracovních kolektivů“ . A asi schůzovali.  Nevím . Nikdo mne nikam nezval a já tam nešel. Naopak , ke mně přišli Kocáb s Horáčkem že budou dělat Mosty. Nevím kdo je poslal ,ale já nepotřeboval dělat Mosty. Já jsem věděl co se děje a co přijde. A měl jsem rozdělanou práci už   DESÍTKY  LET a ne čas na besedy, když se vše chýlilo ke konci. Dělat  Mosty si měli jít na ÚV KSČ a ne ke mně. Ke mně chodilo v té době tolik lidí a s tolika nápady, že se mi mezi nimi docela ztratili. Tak odešli dělat Mosty s L.Adamcem. Ten asi věděl o co jde a kdo je poslal. L.Adamec byl totiž jeden z těch, kteří chtěli postoupit z funkce předsedy vlády. Tak dlouho na to čekal – 20 let co mu Husák nedal šanci – někde někdo vyprávěl. A stál o to moc. Věřte mi. Stejně jako Hegenbart. Ten se proslavil perestrojkovým článkem v sovětském tisku. Tehdy se proslavilo, ale i víc lidí jen jedním jediným článkem, že jo! O článku Hegenbarta se tehdy špitalo, že mu ho napsal Pavel Minařík. Jak už píšu asi popáté. To byl další kandidát na Jakešovo a Husákovo místo. Nevím jestli pořád nechápali, že je to jejich konec, nebo čekali na nějakou zázračnou zbraň.

V té době mi volal Václav Neckář ,že se na něj obrátili aby ozvučil Václavské náměstí. Určitě – udělej to jsem mu řekl. Také neznám koncovku. Tedy kromě toho ,že ozvučeno bylo.V tom chaosu se nedalo nic nějak víc ovlivňovat . Prostě revoluce.  Dělníci z ČKD při pochodu na Václavské náměstí prý když pochodovali kolem budovy ÚV SSM na Senovážném náměstí  skandovali SSM..SSM..SSM. To jsem ale jen slyšel vyprávět. A pak přišli znova ať jdu na Václavské náměstí.To bylo myslím již to v Melantrichu. Nešel jsem. Věděl jsem dobře, že je nesmysl ,abych se tam ukazoval. Nevím jestli to organizovali STB ,abych ze sebe udělal blbce, protože to bych mezi chartisty jako jediný oficiální struktura musel být. A když ne v ten moment tak za pár dní určitě. To nešlo dohromady. Říkalo se tehdy „není Vasil jako Vasil každý sklízí co kdo zasil“. To byly první dny. A to byla pravda – já a Bilak.Já zasil něco jného svou přísahou na nádraží v Bubnech a on zasil něco jiného svým dopisem do Moskvy. Zcela správně to vystihovalo co dělal on a co já. A složil to nějaký Všeználek nebo někdo od Všeználka. Ale ihned kontrovali “ Včera sen dnes realita jde s námi   i   Mohorita“ . Všimněte si toho i  – jde s námi i . Jako ten, který k nim nepatří ,ale jde s nimi – možná na chvíli – co já vím?. To bylo z dílny Rudých STB a KGB.

Kdepak. Havel president a hotovo. To je třeba udělat. A to na tribuně Melantrichu s K. Gottem a M.Kubišovou nevyzpívám při hymně.

A přišel jsem odněkud do práce a tam mi čekal M.Flanderka a M.Moučková a řekli mi ,že dali zastavit Mladou frontu , protože “ představ si na první straně měla být Kubiška“ !!!!!!Říkali ! To na mě nachystali STB prasárnu nejhrubšího zrna. Ale co nadělátě je revoluce. A tak to tam chodí. Já studoval převraty, revoluce. Latinskoamreické puče jsem znal velmi dobře.(Jak se také později ukázalo, když jsem byl na Krymu v době převratu v Moskvě v 21.srpna 1991). Ano moji spolupracovníci dělali všichni do jednoho pro někoho jiného. Tedy pro mě jako – psali, přepisovali, doporučovali,telefonovali, ale svoje zázemí měli někde jinde. A to mi byl jedno. Já věděl že jsem světlonoš v jiné záležitosti než je jejich kariéra a nechystal jsem se jim zařídit světlou budoucnost. To prostě nešlo. Zatímco jejich skrytí kámoši a to nemuselo být vždy STB, ale třeba kamarádi z nějakého gangu – třeba pražského od Kapka,Adamce,Hegenbarta nebo od Štěpána, jim mohli nabídnout nějakou minimoc, nebo prachy , cesty do zahraničí a beztrestnost a bůhvíco ještě.Já jsem to nedělal. A pak ještě později začal M. Flanderka mluvit o Vostárkovi. Vostárka potkal a  Vostárek říkal. Já znal z LSM V.Stárka, ale Vostárka jsem neznal. Až teď vím, že to mohl být ten u ministra Vajnara, jak píšu v úvodu. A ani jen proto bych o něm nepsal . Ale jednou jsem byl s miliardářem Sisákem na Ruzyňském letišti ( to byl ještě začínající miliardář ze skupiny Tykač, Chobot, Sisák, jak on říkal – „naše skupina“ a to ještě “ jsme spolu dělali“ jak  mi také říkal. Když se stal miliardářem tak se mnou dělat přestal a odstranil mne ) a on tam byl s nějakým chlapíkem asi 50 metrů ode mě a říkal to byl Vostárek. Jako kdyby říkal třeba to byl TEN ! Zase jsem nevěděl kdo je Vostárek a nevím to dodnes. Kromě tedy toho co jsem si díky Cibulkovým seznamům vylustroval a vím, že mohl být u té schůzky u Vajnara na Federálním ministerstvu vnitra.

A co si počít s takovým svinstvem jaké na mě moji nebližší uchystali. Všechno jsem to probral zleva a zprava. A tak jsem to vyřešil po svém. A pak jsem šel na schůzi do Mladé fronty. Sedělo tam asi 7, 8 lidí mezi nimi Šabata a Pacner. Ty si pamatuji. Ty ostatní ne. A řekl jsem jim, že jsem to udělal proto    “ JÁ“ , aby Mladá fronta mohla už v budoucnosti tisknout co bude chtít. A ať se neobávají ,že to zařídím. A zařídil jsem. V pátek zasedalo zasedání ÚV KSČ a tam se děli nevídané věci. Všechno se změnilo. Předsednictvo se změnilo. Ministr obrany Václavík navrhl „uvést do stavu bojové pohotovosti armádu, bezpečnost, milici bez zásahu ,aby složky byly připraveny , jestliže k něčemu dojde…….“ A mně, jak už jsem byl zvyklý nadávali na zasedání a na chodbách před zasedací místností- “ co tam chodím“. Mysleli ten Václavak v neděli a co vůbec dělám a za co všechno můžu .Někteří „stateční“ šéfové krajů navedli svoje dělníky a rolníky a dělnice a rolnice členy ÚV KSČ, aby mi nadávali – někteří i při projevech. Ani nejmenovali. Jen ukazovali směrem k mému místu na tribuně. Vystoupil jsem a řekl jim,, že ne ať je napadne něco takového zase dělat  – „Bít lidi..studenty“., Zase jsem pořádně neartikuloval ,ale ta moje naštvanost byla tak velká že jsem i zvyšoval hlas. A zvolili nové vedení. A čekači se nedočkali. A druhý den nanovo. A to už přišel na řadu Hoffmanův kůň Karel Urbánek. Generální tajemník. Řekl mi “ navrhnu tě na tajemníka“ . Pokrčil jsem rameny. Dali mne proto do návrhové komise a vůbec jsem pod dobu jednání nebyl v sále. Přišel jsem ,až nakonec s návrhem usnesení a v chodbě ( vzpomínáte jako Jazov maršál pučista v Kremlu o 10 let později kapituloval do mých rukou na chodbě v Kremlu) mi někdo „blahopřál“,že mne zvolili. Zase se nikdo na nic neptal .Ani jsem u toho nebyl a aklamací. A ani dodnes nevím, jak ta moje volba a další změny probíhali. Prostě jsem se nezúčastnil, protože jsem byl náhodou zaměstnán jinde. Jeden den vylučovali, druhý den povýšili. Viděli jste to někdy? To už bylo ráno. Sebral jsem se a ihned se odebral do budovy ÚV KSČ a začal chystat konec. Ale taky začátek.

A ÚV SSM jsem řekl –  Svolejte zasedání a doporučil zvolit J.Janošovského. Sešli se a zvolili Martina Ulčáka. Bylo to jejich rozhodnutí.

Ještě na zasedání ÚV KSČ vyzval K.Urbánek ,aby mu ministři dodali podklady pro nějaký aktiv v Palácí kultury. Ministři se u mne měli hlásit. A oni přišli a hlásili se a slíbili, že dodají podklady do tehdy a tehdy. Asi do druhého dne odpoledne. Nikdo nic nedal. Tak skončila vláda dělnické třídy a rolnictva, předvoje lidstva. Její nejlepší synové se rozutekli a opustili všechno co jim ,až do setkání se mnou bylo svaté.

Ale něco fungovalo stále. Do kanceláře hned, jak jsem se tam nakvartýroval , přišel náčelník správy STB ochrany ústavních činitelů a přinesl mi materiály na čtyři příslušníky jako moji ochranku. Řekl jsem mu že ochranku nepotřebuji. Protože jsem ni špatného neudělal. A tím to skončilo.

Na zasedání ÚV KSČ ,ten první den pronesl ministr Václavík ještě toto : “ Já tady nevolám po žádném krveprolití, já navrhuji, aby byla jednoznačně přijata opatření ke sdělovacím prostředků. Jakákoli, jestliže ne po dobrém, tak po zlém, ale tyto prostředky jim vzít z rukou“. A do kanceláře za mnou druhý den ráno přišel R. Hegenbart a oznámil mi ,že je nemocen.Vůbec jsem s ním neměl nic společného. Ani jsem s ním do té doby nikdy nemluvil! Prostě cizí člověk. A oznámil ,že je nemocen. Dobře, řekl jsem .Stál u dveří a otočil se a odešel. Jedna minuta známosti. Asi za půl hodiny nebo hodinu na to přišel další člověk, který prý pracoval na oddělení ideologickém – sdělovací prostředky. Také stál u dveří a povídá “ armáda má připraveno náhradní vysílání v Ostravě. Ukončíme ho v Praze a začneme vysílat v Ostravě“ ( vzpomínáte jak jsem psal o pražsko – ostravském gangu, strojařo-hutnicko-hornickém, exportérů do neplatících zemí – Ruska,Lýbie, Sýrie a Iráku?) Vyhodil jsem ho. Mám ho před očima. Sice jsem jméno zaslechl a znal jsem ho od vidění, ale na to si nevzpomenu. Na fotce bych ho,ale i dnes poznal.

Mezitím pokračovala jednání s Občanským Fórem – ( O.F.) zúčastnil jsem se jich a byl i organizátorem. Ale o těch bylo napsáno dost. To je zajímavé to historici studují. A generální tajemník K.Urbánek mne požádal ,abych mu domluvil setkání s V.Havlem. Určitě. To bylo to co by mohlo vše vyřešit, ukončit agónii a začít budovat demokratické Československo. Setkali se spolu v salonku Obecního domu, kde probíhala většina jednání – kulatých stolů. Byl tam Václav Havel s někým – se dvěma lidmi a já s Urbánkem. V. Havel byl úžasně zdvořilý a protože o schůzku žádal K.Urbánek dal jemu přednost k vyjádření. Cítil jsem se na začátku té schůzky skvěle. Příjemné prostředí příjemní lidé, vzájemné ohledy. A pak K.Urbánek začal. Vyprávěl o své profesi nádražáka ,jak má rád vlaky a že byl ministrantem v mládí a co všechno od Havla přečetl. Kdyby byl tehdy Rabbai Google, řekl bych ,že seděl celou noc předtím u počítače a četl ty maturitní nápovědy k povinné četbě. Samozřejmě jsme ledacos znali ,ale úplné sebrané spisy V.Havla znal jen K.Urbánek. V.Havel se pohodlně posadil v křesle a významně se podíval na své dva spolupracovníky a poslouchal. Pak jen poděkoval za setkání a šli jsme. Styděl jsem se, čeho to se to musím zúčastňovat. Měl jsem chuť někam zmizet. Zalézt. Protože já to organizoval, já je spojil a takhle to dopadlo. Jediný návrh, názor, co bude, co vy co my, Nic – lekce z vlaků, ministrování a díla V.Havla. O co lepší byl přístup také nového tajemníka ÚV KSČ  K.Lišky z Hradce Králové , který do Prahy již ani jednou nepřijel. Prostě nechal se zvolit na stejném zasedání jako já a nepřijel . Nikdy. A Hegenbart onemocněl. A nikdy nepřijel.Proč to neudělal Urbánek? Mohli jsme si ušetřit spoustu času a starostí a věci mohli plynout daleko plynuleji a pro republiku prospěšněji.

Začal se připravovat totiž mimořádný sjezd strany. A já byl pověřen sepsat na něj zprávu. Ale K.Urbánek s kádrovými pracovníky STB psal jinou v MPŠ v Celetné ulici. Tak jsem se ptal a on neodpovídal .Prostě jako řádný generální tajemník komunistické strany si asi nechtěl nechat vzít moc. Na ÚV KSČ se v té době objevoval L.Štrougal. Bez saka a natahoval si tam kšandy. Než pochopil , že ne. Že pomáhat mohl, když perestrojka začala a reformamy mohl něco pomoci. Prý dokonce byl v budově se Z.Mlynářem ,který se vrátil z exilu v Rakousku. Z.Mlynář studoval z M.S.Gorbačovem a tak si po česku mysleli, že „kluci by se mohli dohodnout“. Gorbačov kdysi předtím řekl, ať si každá země dělá co uzná za vhodné a tak to také bylo. A určitě by po stalinsku neříkal kdo má být ve funkci a kdo ne. Na to si v té době hráli Rudí STB a KGB a různí čičmundové. A ani Z.Mlynář na jejich hru nepřistoupil.Vídali jsme se i později.Na jeho pohřeb jsem nešel protože jsem byl po silným vlivem zase něčeho, jako už mnohokrát předtím i potom .Přijel totiž M.S.Gorbačov a někdo si nepřál ,abych se s ním setkal. Tomu ,ale nezabránili. Sešli jsme se až do mé totální likvidace asi 5 pětkrát. Potom.

V té době jsem předložil do předsednictva návrh na odsouzení okupace Československa v roce 1968. V předsednictvu to probíhalo úděsně. Bylo složeno ze zástupců dělníků a rolníků, asi schválně, nebo nikoho jiného nesehnali na tom zasedání popsaném nahoře, kde jsem byl zvolen i já bez mé účasti v sále. Jedna členka plakala a říkala naštěstí se toho nedožil můj manžel. Myslela té ostudy, že je u odsouzení okupace. Hrůza co se tam dělo. Ale pláč a slzy křik a nenávistné pohledy doprovázely prakticky všechny akce v tom období. Samozřejmě jsme to nakonec schválili. Taky to mohl Štrougal Jakeš nebo Adamec iniciovat dříve…

Také se v  té době  začali organizovat mítinky na Letenské pláni. Bylo to velkolepé. Dozvěděl jsem se o tom a vyrazil tam. Letenská pláň byla plná lidí. Říkali ,že snad až milión! A.Kvašňák říkal ,ahoj a chceš tam? A já na to ano a šel jsem nahoru na tribunu a sám samotinký jsem si tam stoupnul a řekl jsem davu ,že skončil v Praze M.Štěpán. Část tleskala, část hučela. Ještě něco jsem řekl a šel dolů. A nahoru právě přicházel V.Havel se svoji suitou. Pokynuli jsme na sebe hlavami a já odešel pryč. Pak byly i další Letenské pláně, ale to i s Adamcem, Dubčekem a V.Malým atp. Na všech jsem byl.

V té době začali i události v Rumunsku, které vyvrcholili vraždou Vasile Milea ministra obrany a 25.12. na Hod boží popravou N.Ceaucesca a jeho manželky.

Zprávu na mimořádný sjezd 21 a 22. 12 jsem psal zbytečně. K.Urbánek tam přednesl co chtěl. Možná ,že použil i něco z té připravované mnou. To už nevím. Vím ,že jsem měl jediný úkol.Udělat takový závěr ,který nezaváže poslance k nějaké volbě presidenta. A to se podařilo. Sjezd jim doporučil ať hlasují v souladu s přáním svých voličů. a to byla plná náměstí, v té době, lidí, kteří prostě odmítli totalitu jako systém. A to tedy chtělo i zásadní změnu právě ve funkci presidenta. A tím měl být V.Havel. Samotný sjezd by si zasloužil větší rozsah v mém psaní, ale to určitě udělám až budu psát paměti.

Myslím, že to bylo 27.12. Sešla se skupina poslanců – komunistů federálního shromáždění, přesněji řečeno obou jeho komor v zasedací místnosti ÚV KSČ dole v suterénu. Bylo to asi 90 procent z celkového počtu poslanců, takže absolutní většina zaručující volbu podle jejich rozhodnutí. Vystoupil jsem a seznámil je se závěry sjezdu. Tedy s tím jak mají postupovat. A zase začal křik, slzy a pláč a trochu hysterie. Výkřiky směrem ke mně. Až jeden poslanec vstal a říká “ tak nám řekni co máme udělat“ . Šel jsem ke kecpultu a říkám : Tak zítra zvolíte A.Dubčeka předsedou Federálního shromáždění a pozítří zvolíte V.Havla presidentem republiky. Sálem to zašumělo a sebrali se a vstali a rychle zmizeli.

A tak se jak všichni dobře víme stalo.Seděl jsem, už po samotném aktu volby V:Havla presidentem, s L.Adamcem před Rudolfovou galerií na Pražském hradě a čekali na zahájení slavnostní recepce na počest volby nového presidenta. Přišel k nám Bohumil Hrabal s Pavlem Landovským. Vstal jsem a nabídl místo Bohumilu Hrabalovi. Tak nějak spokojeně se usadil a chvilku jsme povídali a vtipkovali. L.Adamec neříkal nic.( A až do konce naší „spolupráce „,než mne vypudili, se mnou nemluvil). A pak už otevřeli dveře a my jsme vyrazili…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vaše komentáře

  1. No to je hrůza. Co jste požil když jste to psal? Jedete v LSD? Za komunistů jste byl protekční dítě a pozdě jste se pokusil otočit kabát a nevyšlo vám to. Pokud jste Vy byl opora režimu tak to jinak nemohlo dopadnout.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *