Někdy v roce 1985 jsem dostal velmi zvláštní a neočekávanou nabídku. Jako předsedovi Českého vysokoškolského ústředí se mi ozvala instituce OSA. Věděl jsem zběžně co to je, ale zádné detaily. Tato instituce funguje i dnes tak jako fungovala za totality , za okupace i za první republiky a založena byla v roce 1919, 09.10.A obdobné organizace jsou po celém světě. Chrání práva autorů hudebních děl křížem krážem celým světem. Nabídli mi ,abychom uzavřeli dohodu o spolupráci s tím, že poskytnou , v té době nemalé, finanční prostředky na soutěže studentů ve všech hudebních oborech. Bylo to nezvyklé. Naše příjmy se sestávali z dotací Národní fronty. Ta peníze jednotlivým společenským organizacím přidělovala a jejich využívaní také sledovala a kontrolovala. Základem plánování za totality bylo přidělené prostředky vyčerpat – ne nedočerpat ani nepřečerpat. Ale že by nám dal někdo pro studenty peníze navíc , to bylo dost neobvyklé. Dohodli jsme se že uzavřeme smlouvu o spolupráci a také jsme tak učinili. Proč ,ale se k tomu vracím? Byla to samozřejmě ,tak ,jako další, předem připravená akce související s přípravou pádu komunismu v celé východní Evropě a SSSR. A souvisela s mnoha předem uvedenými fakty a s mým postupem na předsedu ČÚV SSM a vzapětí na předsedu ÚV SSM tak ,abych byl v této pozici právě v pro konec totality  naplánovaném období v roce 1989 ( Anna Mohorita nar.1989, Westmoreland, Pennsylvania, a založení firmy LEE 1989) .

A tak jsem vyrazil na OSA podepsat smlouvu. Mým partnerem byl tehdejší ředitel OSA Oldřich Flosman , Hudební Skladatel. Oldřich Flosman – iniciáli  OF – jsou určitě všem dobře známé. Ale OF znamená hebrejsky pečené kuře. A moje milovaná babička z Horních Počapel ( HP – KS – X – Che)  byla HAHN.Německy kohout. A ve španělštině je Hahn  –  Gallo a to je, ale také španělský výraz pro muže původem ze USA. A já byl Židák, nebo Cikán anebo dokonce podle vtipů stbáků Černoch. Anglicky jak dnes vědí i malé děti je kuře CHIKEN a CHI je čteno po zpátku, po hebrejsky El Che a KEN je hebrejsky ANO. A Oldřich Flosman  byl svojí profesí H. S. hudební skladatel. Holy spirit. S tím vůbec nic nenaděláte. to prostě je tak.

Ztrávil jsem tam spoustu času. Podpis byl rychlý, žádné velké řeči se okolo smlouvy nevedli. Poděkoval jsem několikrát za pomoc a spolupráci a pustili jsme se do řeči. A Oldřich Flosman začal vyprávět historii OSA. Bylo to jak z jiného světa. Měli zcela pravidelný kontakt s organizacemi podobného typu po celém světě. Peníze putovali sem a tam. Totalita netotalita. A obdobné to bylo za okupace. Pouze vyplácení bylo tehdy omezené kvůli válečným operacím, ale peníze se neztratitly a hned po válce se vše srovnalo a peníze za produkci hudebních děl se zpětně vypláceli autorům, zase křížem, krážem celým světem. A celý náš několika hodinový rozhovor se vedl okolo nějvíce známého případu hudebního díla – a to díla Jaroslava Vejvody, který složil MODŘANSKOU POLKU , později známou jako ŠKODA LÁSKY.

Ano Modrá barva a Polka . Škoda – EMIL ( em hebrejsky matka a IL zkratka pro Izrael) – otcovo jméno ve falešných dokladech, které mu dal kapitán Jakovlev,  na okupované území v říjnu 1944 a LÁSKA – přečteme li jen souhlásky a pozpátky – po hebrejsky – zbyde nám KSL  – XL – EL CHE – lC – flotila, flot, plot, spiknutí……..

Tato píseň se stala za druhé Světové války neoficiální hymnou amerického námořnictva“ Here comes the NAVY“ –  a já byl označen STB a KGB za US Marine – vzpomínáte? A jsem na to hrdý – Siempre Fi !.

A americká verze této písně je i Beer Barrel Polka a upravili ji L. BROWN  – Lííí Brown( Lew Brown)   a W. TIMM ( Dabjů TIMM – Wladimir Timm  – TM )  vzpomínáte v minulém blogu jak to bylo s Dabjů…..  jmenuje se v britské verzi Roll out the barrels – známe jako Vyvalte sudy. A já byl byl v Brémach ve slavné bednářské ulici, vzpomínáte? Böttcherstrasse – její  tvůrce byl  Roselius Ludwig  a Škoda lásky se v Německu jmenovala Rosemunde. A Brémy byly v té době americká okupační zóna a genrál Westmoreland byl šéfem, šéfů štábů US Army v té době. Byl to velmi příjemně strávený  den se spoustou užitečných informací a brzy po něm jsem se stal předsdou ČÚV SSM . A začalo období pomluv ,že jsem kariérista. Moji kariéru řídil Holy spirit – Deus ex Machina. Nikdo jiný. A kdo ty pomluvy vymýšlel tehdy i po revoluci a dodnes vymýšlí je na straně komunistů a Rudých STB a KGB , kteří samozřejmě, věděli co se odehrává. Byl to nelítostný zápas který vyústil v likvidaci moji a moji rodiny pod dohledem demokratického státu. Stalo se to celkem 6x. Zjistit to můžete i na Wikipedii u jména LEE BROWN ( takové bylo moje krycí jméno , ano podle upravitele Vejvodovi Škoda lásky v USA) – NASA kosmoonaut, který byl 6x ve vesmíru. Tak jako já – samozřejmě ve významu “ tam nahoře a zpátky“

A pak už to začalo velmi rychle postupovat. V březnu se odehrával 17. sjezd KSČ. Byl jsem jeho účastníkem. Předseda ČÚV SSM jak jsem již psal byl z titulu funkce kandidátem ÚV KSČ.A proto jsem musel sjezd absolvovat. Nikoho jsem tam moc neznal.  Byla to nudná záležitost, nesnášel jsem všechny sjezdy a ač jsem byl např. na dvou Světových festivalech mládeže a studentstva, nezúčastnil jsem se ani jednoho slavnostního zahájení a ani jednoho slavnostního ukončení těchto akcí  a ani dnes mi neberou podobné slávy v televizi třeba na olympijských hrách (proto jsem to dělal, a proto jsem byl vybrán, abych to dělal, protože jsem nebyl pro pompu stvořený ). A tam jsem se zúčastnil už jako zvolený kandidát ÚV KSČ i svého prvního takového zasedání. Proč to píšu? Protože to bylo velké školení a dalo mi to sílu. Zasedli jsme v jednom ze sálů pražského Paláce kultury . Sedl jsem si dozadu, sám, tam už jsem skoro vůbec nikoho kromě předsedy ÚV SSM J. Jenerála, který, ale byl členem a seděl ve předu mezi hlasujícími. Kandidáti vzadu nehlasovali. A začalo to . Lubomír Štrougal si stoupnul za kecpult  a začal navrhovat do funkce generálního tajemníka Gustáva Husáka. Jen tak, jako by nic. Že to co dělal , dělal dobře a že tedy doporučuje ,aby to dělal dál. A pak zase Husák řekl že to bere a že to může dělat dál a navrhl Štrougala a další členy předsednictva a bylo to . Odhlasovalo se to bez jediné připomínky, poznámky a vystoupení, dotazu nebo něčeho podobného. Ani nedělali, že by jako perestrojku dělali. Vůbec ne. S tou totiž ani nepočítali. Všichni si mysleli, že to v Sovětském svazu brzo skončí a že povládnou nerušeně, dál! Vůbec Gorbačova nebrali vážně!  To tedy byla perestrojka „jak stehno“ ,jak jsme říkali v mládí na učňáku. Nejen, že se vůbec nezpochybnil jediný z nich, nejenže se nikdo nevyjádřil nikdo se ani na nic nedotazoval. Byla to prostě parta kámošů, co spolu dělali 20 let od psaní dopisů do Sovětského svazu až po veškeré potírání jakékoliv známky demokratičnosti a tedy i glasnosti a perestrojky. I když předtím v projevech o tom samozřejmě zase všichni mluvili. Vůbec neměli zájem něco měnit. Věřte mi! O to mi víc mi vadilo a vadí jak se s nimi mohli spojovat nově vzniklé demokratické orgány. A nikdy se s tím nesmířím.

. V květnových volbách do České národní rady jsem byl zvolen poslance a členem předsednictva České národní rady.Volby byly jako všechny volby za totality. Přece jen bylo více otevřenosti. V Praze 7 kde jsem kandidoval a odkud jsem i pocházel – Praha Holešovice, mne vystavovali v řeznictvích vedle prasečích hlav. Tak začínala perestrojka v Čechách.  Byla to zase velká legrace. S tím jsem,ale žil tenkrá a žiju s tím dodnes.

A pak jenom období schůzí a schůzí. Federace přinášela spoustu schůzí. České schůze, Federální schůze, svazácké schůze, stranické schůze, parlamentní schůze. Hrůza! Po období relativní svobody na Českém vysokoškolském ústředí to byla totální změna. V té době jsem také navštívil po nějaké době Moskvu. Bydleli jsme v hotelu Orljonok. Navštívil jsem tehdy jednoho známého z Leningradského obvodu, Tichomirov J. se jmenoval a byl docentem na MAI – Maskovskyj aviacionnyj institut.A byl z rodiny vysokého představitele SSSR v OSN v New Yorku. Na cestu do hotelu mi objednal Taxi. S taxikářem jsme povídali a povídali  a on mi řekl že jsem Litevec. Já na to ,ne Litevec, Čech jsem a on na to, ale rusky mluvíte tak jako Litevec.

V roce 1987 se slavilo 70. výročí Velké říjnové socialistické revoluce – co byla v listopadu. V Moskvě se pořádali velké oslavy a semozřejmě se tam vypravila i velká delegace z Československa. V delegaci byl i federální předseda ÚV SSM J.Jenerál a z nějakého neznámeho důvodu i předsedové Českého a Slovenského ÚV SSM – J.Ďurica a já. Bylo to na pár dní. Letělo se speciálem s G.Husákem. Nic zajímavého ani na cestě ani tam. Oslava byla v tom nejvetším sále v Kremlu. M.S.Gorbačov měl projev o prestrojce a glasnosti. Tleskalo se a vstávalo a zase sedalo. Naštěstí to nebyla schůze. Jen sláva v době perestrojky , to znamená ne grandiósní. Tak to netrvalo dlouho a letěli jsme obratem do Prahy. V letadle si před mým sedadlem stoupli hoši z 5.správy STB – Ochrany ústavních činitelů. Vyndali z pouzder revolvery a začali si je tam prohlížet a ukazovat je někomu, kdo seděl přede mnou. Měli prý zcela nové vybavení revolvery Cobra z Brazílie. Kobra je prudce jedovatý had, pokud vím. Brejlovec.(Některé plivou jako Flusman). Smáli se, já se taky smál a zase byla veliká legrace. Napadlo mne potom ledacos. Jestli to mělo něco s mými pravidelnými otravami a drogováním, to nevím. Nechtěl bych křivdit lidem, kteří se jen chtěli pochlubit v letadle s nejvyššími stranickými a státními představiteli v čele s generálním tajemníkem a presidentem republiky, s novou výzbrojí na ochranu jeho a jeho blízkých. Ale to se chystala další změna.

Stal jsem se předsedou celého ÚV SSM. J.Jenerál odešel na ÚV KSČ. A já zůstal zcela sám. Zase. Tak, jako mnohokrát předtím a mnohokrát potom. Začal jsem okamžitě s perestrojkovou reorganizací. Rozděloval oddělení, nová ustavoval. Navrhoval změny platových řádů.Přijímal nové lidi. Bylo toho hodně co šlo, ale víc bylo toho co nešlo. Nemůžete demokratizovat nedemokratický systém. To skutečně nejde. A tak jsem začal alespoň otevírat do té doby tabu spolupráci s ostatními politickými stranami. Tak jak jsem to praktikoval na obvodě Praha 2 deset let předtím . S lidovci a socialisty. A do ÚV SSM jsme vzali jejich zástupce. Oficiálně za členy. To byla první akce nad kterou podivovali mnozí hlavou. Pokračovalo to na celostátní konferenci v 11.13. Listopadu 1989, kde jsem si nechal dát úkol demokratizovat a diferencovat jednotnou mládežnickou organizaci, kterou jsem chtěl vrátit do její podoby v roce 1968.Tedy jakého si spolku samostatných organizací dětí a mládeže. A v sobotu 18.Listopadu dopoledne, před tím než jsem se dozvěděl o zásahu na Národní třídě, jsem doma začal chystat právě takové nové organizaci stanovy. Byl jsem na Albertově se studenty a demonstratny, šel jsem s nimi na Vyšehrad a pak jsem vyrazil domů. O tom co soudruzi z vedení strany chystají na Národní třídě jsem nevěděl. A právě ,až dopoledne v sobotu mi to někdo zatelefonoval. Ale k tomu se dostanu.

Někdy v té době ocházel šéfredaktor Mladé fronta C. Frčka. Vyžádal si ho Miroslav Štěpán šéf Prahy. Frčka se stal jeho tajemníkem na městském výboru KSČ v Praze. Štěpán si rovněž vyžádal tajemníka ÚV SSM J:Baryla ( syna bývalého tajemníka ÚV KSČ a zetě A.Indry, člena předsednictva ÚV KSČ) a také z něj udělal tajemníka MV KSČ v Praze. Na první pohled to vypadalo jako velmi progresivní řešení. Śtěpán svazák,Frčka svazák, Baryl svazák, Pázler svazák. Tedy jak se říkalo nová krev na městě v Praze. Samozřejmě, že to byla i přes svůj věkový průměr prostě jen nová parta, která tak jako její předchůdci chtěla pouze převzít žezlo a vládnout dál stejně. Píši to, ale proto, že C.Frčka mi před svým odchodem z Mladé Fronta požádal, abych dal práci jednomu z dobrých redaktorů, který měl nějaké dost velké problémy. Udělal jsem to.A tak přišel na ÚV SSM bezpartijní M.Flanderka, který sehrál pro mne velmi neblahou roli v Listopadových dnech. A také si vzal mezinárodní tajemník L.Ledl ( evidovaný spolurpacovník II.správy STB – soudem očištěný) k sobě na mezinárodní oddělení redaktora Mladé Fronty a syna vchního komunistického prognostika Waltra Komárka, M.Komárka.

Proč tvrdím nová krev nebyla novou. Nechtěla být novou? Štěpán se stával více a více a gresivnější. Z řady vyprávění vím, že mu slíbili funkci generálního tajemníka ÚV KSČ( potažmo presidenta?). A on už se na to chystal.Ale slíbili mu to lidé spojeni se starými strukturami v Sovětském svazu. Měl tam svoje spojence. Jeho dlouholetý spolupracovní G.Janajev se dokonce stal vicepresidentem SSSR. Ale i pučistou a šéfem junty v srpnu 1991. Kdy skončila neblahá historie „strany Lenina a Stalina“. Na výročí okupace z roku 1968.To už ,ale u nás bylo rok a půl hotovo. M.Štěpán dělal vše pro to sejít se s M.S:Gorbačovem a nikdy se mu to nepodařilo. Tradovalo se tehdy, že tak navštěvoval alespoň členy politbyra , ale ještě Brežněvovi souputníky, které Gorbačov vzápětí odvolával. Gorbačov nepřijal ani Adamce, to byl druhý, který chtěl být generálním tajemníkem a presidentem. A byli další Lubomír Štrougal a Antonín Kapek. Bylo tam prostě překanditováno. Ale v jednom byli stejní. Byli to komunisté, kteří nechtěli žádné změny. Proto navezli pražské policisty do akce Národní třída.

Se mnou se M.S.Gorbačov před mojí likvidací  sešel 4x nebo 5x.

Jako první významna mezinárodní akce o které jsem myslím již psal v souvislosti s El Che a gen. Arnaldo Ochoa Sanchezém a generálem Bunzákem, byli dny přátelství Československé mládeže na Kubě. Odehrávali se v zátoce BARACOA, v provincii Guantanámo. Samozřejmě, že jsem si vzpomněl na starou mariňáckou písničku Guantanámo hejá Guantanámo, kterou jsem se naučil na kytaru ve Skokovech v Českém ráji. Ale nezpíval jsem ji. Je sice z války za osvobození Kuby ze Španělského područí, ale je to píseň US Marine a to bych asi neuspěl. Objevil se tam mnou nezvaný Československý velvyslanec na Kubě Svoboda. Byl předtím v Angole. Tam působil právě generál Ochoa Sanchez, který byl předtím tak jako gen.Bunzák a El Che poradcem v Kongu. A s El Che právě v Angole. Byl odsouzen za spolupráci s CIA a popraven rok na to v kasárnách BARACOA v Havaně, v prakticky stejné době kdy jsem na Kubě zase byl  ( cestou do Nicaragui ) a jestli vzpomínáte, už jsem to psal, tak mne tam svým“ Štěpánovským“ pohledem Fidel všem okolo stojícím v hale označil jako“ shit“ . Změřil si mne ,když mu řekli, že tam jsem, od hlavy k patě a zase se otočil, ke svým parťáků a dělal ,že nexistuji. Tak to uměl ,podle mne, jen on a M.Štěpán.

Dne 26. ledna 1989 jsem měl vzácnou návštěvu. Přijela do Prahy dcera Ernesta Guevary – El Che. Celia Guevara Snarch . Spolu s kormidelníkem Granmy. Bylo to úžasné setkání. Věnovala mi Bolivijský deník s věnováním. Myslím ,že jsem to věnování ofocené zveřejnil na Facebooku. Zajímavé na tom věnování je to, že v něm není ani slovo o komunismu a socialismu a ani soudruh mi nenazvala. Jen,abych byl jako její otec, a nesl dál hořící pochodeň jeho myšlenek. Což je ten nejlepší způsob jako ho uctít. Což jsem jako světlonoš Meier s Lucernou  udělal a splnil úplně definitivně a jeho památku tak uctil. Ukončil komunismus a SSSR. Nakonec napsala slavné – Hasta la victoria siempré – Až do úplného vítezství! A tak se stalo!  Loď Granma má zvláštní jméno pro revolucionáře. Babička. A Babičku napsala Božena Němcová. B.N. Rusky je B jako naše V a N je rusky jako naše H. Tedy V.H. Václav Havel. A generál Ochoa Sanchez ji podle plánu za mnou s Bolivijským deníkem a s kormidelníkem GRANMA poslal právě proto. A v červenci téhož roku byl v kasárnách BARACOA popraven. V kasárnách stejného jména jako zátoka Baracoa v provincii Guantanámo, kde jsem byl rok předtím. Základnou US Marine a US NAVY. ( Here comes the Navy, Modřanská polka)

Začal jsem i další změny. Nejen ostatní politické strany, ale i jsem měnil zastoupení žen a národností v orgánech SSM. Tak se například stala tajemnicí ÚV SSM žena maďarské národnosti. A Slováci také zvolili Maďara za tajemníka slovenského ÚV SSM. A předsedou Ústřední revizní komise SSM byl poprvé v dějinách bezpartijní – nečlen KSČ. To byl signál i pro okresy a kraje a tak se to pomalu začalo tu a tam objevovat. I když čestně řečeno pochopení pro to v KSČ nebylo. Zkrátka tak jako v Praze i v krajích a okresech neměl chuť nikdo nic měnit. Projevy byly samá perestrojka a glasnosť ,ale běda jestli ji někdo chtěl dělat.

Seděl jsem jednou v sobotu doma. A volá mi sám M.Štěpán. Co to tam píšeš v tý Mladý Frontě? Ptá se mi. Já jsem říkal já nic do Mladé Fronty nepíšu. A on v příloze je článek o té věži na Žižkově a takový věci tam nepiš. Já jsem se neudržel a začal jsem se smát. Já to nepsal ani nečetl. A šel jsem si pro noviny a přečetl poctivě článek o věži na Žižkově. Jednou,dvakrát a potřetí. Nic mi tam nezaujalo ani nepřekvapilo ani nepohoršilo. Můžete si ho v archívu Mladé fronty najít.Ale nic zajímavého na tom nebylo. A už vůbec nic protistáního nebo protistranického.

Na nějaké akci, které jsem se musel zúčastnit jsme v jednu chvíli zůstali sedět spolu s ministrem zdravotnictví prof. Prokopcem a začali si povídat. Ani jemu a ani mně se do sálu nechtělo. Už nevím co to bylo ,ale byli jsme tam oba jen jako oleander – křoví, na tribuně. Bylo to právě v době konce Sovětského působení v Afhganistánu. Dost dobře jsem byl informován. Můj tchán Svoboda tam sloužil na velvyslanectví ČSSR už řadu let. Tak jsem měl perfektní informace. Při vpádu SSSR do Afghanistánu dokonce zranila střepina z rakety vypálené sovětským letectvem mojí tchyni. Prostě jsem v tím konfliktem žil. Tchán absolutně nekompromisně vpád Sovětů odsuzoval a vůbec se tím netajil. A tak jsem ho poslouchal, když přijeli na dovolenou celé dva měsíce. Proč to dělali ?co to je za nesmysl? Je zcela jasné, že to byla akce Rudých KGB pro diskreditaci armády ,která měla od WWII. velmi výsadní postavení, znásobené i šéfováním Chruščeva a Brežněva dvou vyskokých generálů armády v průběhu WWII. A s tím se Rudí KGB nechtěli smířit. Určitě věděli, že to bude složitý konflikt,který se potáhne a potáhne. Je na místě teď připomenout, že jim to armáda „vrátila“ právě v letech 1989 až 1991, kdy se nenechala zatáhnout do jejich her proti perestrojce a glasnosti M.S.Gorbačova organizovaným právě Rudými z STB a KGB.

Profesor Prokopec mi vyprávěl v jakém stavu se vrací zmrzačení vojáci domů. Nikdo se o ně nestará, protézy jim davají podobné jako ve WWII. A vůbec celková péče o válečné veterány je šíleně zanedbaná. Vůbec se to nedá srovnat s péčí o veterány ve Spojených státech a Británii. Dohodli jsem se, že pomůžeme těm nejhorším případům. MNO dalo svoje zařízení na Slapech ( kde pracovala přítelkyně mého otce se kterou žil po rozvodu s mojí matkou, než se oženil s Anna Besaraba – Anna Mohorita a přestěhoval do Karlových Varů). Ministerstvo zdravotnictví poskytlo zdravotní péči a  vysoce odbornou výrobu náhrad a já jsem zařídil organizaci celé té akce.

V roce 1989 se uskutečnil Festival mládeže a studentstva v Severní Koreji. Do delegace Československé mládeže jsem vzal i mladé členy dalších politických stran působících v Československu. Jeli tam členové Socialistické strany ,Strany Lidové ,Strany Obrody a Strany Slobody. Zúčastnil se i biskup Československé pravoslavné církve, se kterým si dokonce i Kim Ir Sen podal v Československém klubu ruku. Jel i farář katolické církve. Jemu se ,ale „náhodou! ztratil kufr a objevil se až na letišti při cestě zpátky. Mě poslali hostitelé vykoupat se do Žlutého moře. Aby bylo jasné co jsem zač. A někdo ,tak jak jsem již popisoval mi tam přisolil jídlo nebo pití LSD. Těch co to mohli udělat tam bylo tolik, že je těžké někoho přímo označit.Stál jsem u okna a chtěl jít za dole svítícími světly na ulici. Tak jako potom ještě  v Damašku a ještě o něco později v Moskvě. V roce 1974 jsem dostal povolávací rozkaz na vojnu k parašutistům. To zařídili Rudí STB a KGB. Gen. Bunzák, otcův spolubojovník  mi zavolal abych tam nešel a že mi pošlou jinam. Tak udělali. Dobře věděli  vojáci – froňtáci Svobodovci,  co mne v životě čeká.A jen to ,že jsem nezlomil strach ze skákání, což parašutisté musí, mi několikrát zachránilo život. Generál Bunzák – tankista, kvůli tomu rok velel paradesantní brigádě v Prešově asi někdy v roce 1952.

Na jaře roku 1989 zorganizovali svazáci pracovníci MZV absolventi československých vysokých škol a českoslovenští absolventi MGIMO – elitní sovětské diplomatické školy v Moskvě setkání v Černínském paláci, v sídle MZV. Pozvali mi tam a já jsem tam šel. V jeho průběhu mi vzali ukázat i byt ,který obýval Jan Masaryk. Nechali si mi tam lehnout na ten široký parapet v koupelně a ukazovali mně místo, kam dopadlo tělo zavražděného Jana Masaryka. To oni neříkali zavražděného. To dodávám já.