Číst toto má smysl jen pro toho ,kdo četl moje Poznámky k Pamětem I a II. Jinak je to zcela bez kontextu, protože nemá smysl  zde znovu všechno vysvětlovat a osvětlovat…

Jako vedoucí funkcionáři v totalitním Československu jsme měli jednu povinnost. Navštěvovat se navzájem při různých příležitostech, pracovně na oslavách různých výročí toho, kterého resortu, či politické strany ,nebo společenské organizace. Jako povinnost byla brána učast na sjezdech politických stran a společenských organizací a to určována a naorganizována Ústředním výborem KSČ. Nedalo se tomu vyhnout. a tak jsem musel trávit spoustu času vysedáváním na různých sjezdech, organizovaných většinou koncem týdne, takže zhruba od čtvrtka či pátku do neděle. Z duše mi to bylo odporné. Posadili vás na tribunu, kde jste musel hodiny a hodiny poslouchat to ,co vás většinou ani trochu nezajímalo. Z řečnického pultu na vás padaly milióny tun vytěženého uhlí, tisíce lokomotiv a vagónů a tanků a děl a milióny hodin odpracovaných zdarma ve prospěch socialismu. I toto Perestrojka trochu změnila. Sem tam se dalo slyšet něco co předtím nikdy nikdo neříkal, ale hlavně často už nás ,hosty neposadili do předsednictva na tribunu ,ale dolů do sálu. Odtamtud se dalo lépe zběhnout do zákulisí. Mobil nebyl, tak se tam spíše něco četlo nebo s někým povídalo. To ,ale nebyl případ o kterém chci dnes povídat.

Na jednom ze sjezdů, myslím, že to byl sjezd Československého červeného kříže, ale nevím to určitě, jsem opět trávil víkend. Po jedné přestávce, jsem zůstal sedět v salonku a dal si ještě jedno kafe. Všichni odešli až na ministra zdravotnictví prof. Prokopce. A začali jsme spolu povídat. Nadávat na poměry. O Perestrojce a perestrojkově. V průběhu rozhovoru, který mi vyhovoval, protože jsem nemusel zpátky zase vysedávat na tribunu a hlavně to nebyla moje svazácká nevychovanost protože jsem tam seděl se „starším a moudřejším soudruhem“. Tak co?

A najednou se stočila řeč na Afghanistán. Zuřila tam válka kterou rozpoutali Sověti. Oba jsme zcela v souladu odsuzovali co se tam odehrává. Já měl velké argumenty pro moje tvrzení. Otec mé tehdejší manželky Miroslav Svoboda ( stejné jméno jako nacisty zavražděný syn Ludvíka Svobody) pracoval v Afghanistánu jako obchodní rada na velvyslanectví Československa. A prožil tam celou tu šílenou dobu. Od svého nástupu, kdy v poklidné zemi vládl král a život tam byl pro diplomaty velmi klidný a zajímavý až po revoluci a Sovětskou okupaci. Při okupaci, vybuchla jedna sovětská letecká raketa Vzduch – Země na jejich zahradě a střepiny zranily tchýni na noze. Přicestovali tehdy na dovolenou a babička Svobodová měla komplet od zdola až nahoru nohu v sádře. A s tchánem jsem to celé prožíval. Nadával od začátku na to co se tam odehrává. Poznal osobně tehdejší vládce od krále až po Tarakího, Amína a Karmala. Nebylo možné ho zastavit. A tak podobně jsme to probírali i s ministrem Prokopcem. On tam měl samozřejmě také své známé a měl tedy i své informace. Vyvrcholením naší nepřítomnosti v sále bylo zcela upřímné odsouzení agrese, u kafe , a celé Sovětské angažovanosti. Skončili jsme u sovětského zdravotnictví. Oba jsme měli své zkušenosti. Hrozné pochopitelně. O těch mých píši na webu, jak jsme to požívali ve škole v Moskvě. Profesor Prokopec mi vyprávěl , jako odborník, ještě hrůznější informace, které předčili všechno to co já jsem jen jako pozorovatel, věděl a znal.

Na závěr padlo kolik zmrzačených vojáků se vrací do SSSR a není jim poskytována prakticky žádná odborná péče. Tak jako všechno. Po sovětsky. Bojuj, umři a když přežiješ tak se nějak postarej sám o sebe.A ministr Prokopec měl argumenty pro svá tvrzení, tedy že tam je nechají bez jakékoliv odoborné péče. Že to je ostuda a hanba, která padá na celé sovětské vedení strany a státu, jak se chovají na konci dvacáteho století, ke svým občanům. Hanebně. Naženou je do války a nejsou schopni těm ,kteří se vrátí zmzačeni a dostupnou péči včetně protetických pomůcek. A tak vznikla myšlenka, protože v té době byla na vynikající úrovni protetická péče v Československu, nabídnout sovětskému Komsomolu, tedy partneru SSM, možnost některým zvláště zmrzačeným vojákům tuto péči u nás.

Samozřejmě, jsem věděl, že to je velmi citlivá otázka. s ohledem na okupaci Československa i na to co se v Afghanistánu odehráválo. Ale to tak prostě je , že když se pustíte do velké války ,tak musíte bojovat za každou cenu. I za cenu, že se to někomu líbit bude a někomu nebude. To tak tehdy bylo a cesta ke svobodě musela být vedena všemi možnými prostředky. A mohl jsem to dělat právě já, protože otec byl vězněm Gulagu a frontový voják a parašutista v týlu nepřítele a miminka byl válečná vdova. A tchán s tchýní tam pracovali a léta žili a měl jsem tedy dostatek informací. Tak začala poslední etapa, před úplně definivní bitvou o ukončení SSSR a konec světového komunismu.

Nemohu samozřejmě nevzpomenout moje úvahy o celé té akci. Proč se ta debata vedla. Prof. Prokopce jsem neznal ,osobně. ale znal jsem spoustu akademických funkcionářů z lékařských fakult z Prahy 2 i Prahy 5. Znal jsem Prof.Švece z Olomouce, děkana prof.Baláže,prof.Kafku, souseda z našeho domu a přeživšího Osvětim, plukovník Rodovskou, také účastníka války, sousedku z Bubenské z Vojenské nemocnice… a řadu a řadu lékařů bez akademických funkcí. Mladších i starších.Věděl jsem ,že to nejsou žádní komunisté i když byli členy KSČ. A už vůbec žádní přátelé Sovětského systému. A hlavně doba vyžadovala pohyb. Muselo se něco dít. Stav kdy vedení KSČ konzervovalo stav především v očekávání pádu M.Gorbačova byl potřeba rozpohybovat. A nahrávat tak těm reformním silám ,které v SSSR byly. A ,které jediné byly zárukou skutečné změny a nastolení svobody a demokracie. Tady ne! Tady žádné reformní síly nebyly. Proto jsem to zvažoval zda jde o to mne do něčeho zatáhnout, nebo jde o krok správným směrem. Samozřejmě, že mi z toho vyšlo ,že jde o krok správným směrem. Nehledě na všechny ty zanďoury co by hubou měnili svět ,ale nebyli ochotni nic pro to obětovat. Hospodské a chalupářské štváče co rozuměli všemu ,ale nic nebyli schopni nic udělat. A vstali z hospod ,až když bylo rozhodnuto. A takové typy jsou schopné udělat i to nejhorší. Ne pro demokracii a svobodu. Pro záchranu sebe samého jsou ochotni v takových situacích jako jsou složité společenské přeměny i vraždit a zabíjet. Všemi možnými způsoby. Tak jak vše proběhlo, bez jediného výstřelu a hlavně bez atomové války bylo možné jen díky uzké součinnosti Tří sester – US ARMY a British ARMY a Ruských ( v té době sloužících v Sovětské armádě ) bílých vojáků. A nás Augustů…Nevíte co jsou Augusti. to jsou klauni. A asi víte, že klauni si vždy dělají co chtějí a dokonce to mají ve scénáři…

A taky proč to nepřiznat, jsem to dělal ,proto že se mi protivili jedinci ve vedení Komsomolu. Viktor Mironěnko, šéf Komsomolu, původem z  Černigova a Iosif Ordžonikidze ze slavného rodu, měli v genech takový ten přezíravý pohled na kolonie. A bylo dobře je taky trochu probrat z letargie aby si nemysleli, že svými pravidelnými cestami do USA, snad napomohou změnit režim v SSSR. Něco se muselo dít a dělat. A jediný kdo tomu byl obětovat vše byli vojáci. Nakonec to byli oni kdo rozhodli při srpnovém puči v roce 1991 o pádu Gorbačova a potažmo celého SSSR a celého světového komunismu. Tamanská divize. U které jsem byl v roce 1972 a která hlídala Moskvu před NKVD/ KGB při popravě Stalinovi pravé ruky – Lavrentije Beriji. Kdy se ukončila ta nejhorší etapa v dějinách SSSR a vítezná – ve Velké vlastencké válce armáda, mohla pokračovat ještě ve velké vlastencké válce uvnitř SSSR. Proti komunistickému režimu. a jak to dopadlo každý ví. Podařilo se to. A z Mironěnka se stal ćernigovský Mstislav.

A jako takové vedlejší, sice je to hrozné napsat, ale je to pravda, „pozitivum“ bylo i to ,že válka v Afghanistánu zrodila dost velký celospolečenský odpor a i to že její účastníci byli právě ti, kteří se na obratu při převratu 21.srpna 1991 podíleli. Vytvořila, vyrobila,  totiž i spoustu těch, kteří se nebáli otevřeně proti konzervativcům a jeich tankům v ulicich Moskvy vystoupit a převrat zlikvidovat a obrátit vojáky – svoje spoluvojáky, proti pučistům. A já jsem rád ,že i toho jsem se svým dílem i když drobným – jako světlonoš, signálník a osvětlovač zúčastnil

Začali jsme připravovat podmínky pro přijetí, těch nejvíce zmrzačených vojáků. Celkem jich bylo přes deset tisíc a my jsme mohli pomoci jen několika desítkám. Přesně to nevím. Jednání s ministerstvem obrany a ministerstvem zdravotnictví proběhla rychle. I se sovětským komsomolem, který pro to neměl zezačátku příliš pochopení, ale nakonec se samozřejmě aktivně zúčastnily. Byl jsem je navštívit. Byli tam někteří, bez všech končetin. Ano bez rukou i nohou. Jen trup.  Do takového stavu je dovedla jejich Veliká Komunistická strana a její politika. Pomohli jim jak to jen bylo možné čeští protetici.

Že to je správné rozhodnutí a hlavně že nespadlo z nebe, mi prokázal vztah Ministerstva národní obrany. Vydělili pro tuto akci ,jedno lázeňské zařízení. Na Slapech. A bylo mi vše jasné. Rozsvítilo se. Vše jde podle plánu a moje rozhodnutí bylo správné. Jako už mnohokrát předtím a mnohokrát potom správné. Holy Spirit, fungoval… Na Slapy totiž jezdil na rehabilitační pobyty můj otec. A seznámil se tam s ošetřovatelkou se kterou žil nějakou dobu,po rozvodu s mojí matkou a  než se oženil s Annou Besarab ( tak jako syn Stalina, a vyrobil tak další důležitou Anna Mohorita, stejně jako se jmenoval moje sestra, která ale byla provdána. Protože Anna Mohorita byla jak si vzpomínáte emigrantka do USA z konce 19.století s jejím rodem – Gable, Lemak atp.) v Karlových Varech a žil tam v domě na Palackého náměstí. Popisuji to vše proč a nač ve svých Poznámkách  I i II. Přesně a přísně naplánované tak jak to vojáci dělají ,když chtějí zkolit největší imperium v dějinách lidstva bez jediného výstřelu. A zase fungovalo naše “ Signál “ Meyer , světlo ,osvětlovač. Tak jako předtím mnohokráta a hlavně potom v rozhodujícím střetnutí koncem roku 1989. Jak bylo také přesně určeno.