Poznámky ke knize Pavla Žáčka pod názvem “V čele ŠtB.”

23 zobrazení
TiskTisk

 

 

Nedávno jsem dostal tip na knihu Pavla Žáčka, z roku 2006, pod názvem – V čele ŠtB. Jde o knižní úpravu záznamů, zástupce náčelníka II. správy StB, pplk. Miroslava Chovance. Předmětem mého dnešního psaní není ani kniha, ani pan Žáček a ani pan Chovanec. Předmětem je pouze to co se bezprostředně v těchto záznamech týká mě, osobně. Pro vaši informaci jsem ofotil jednotlivé stránky, ve kterých si pan Chovanec zapisoval moje příjmení. A budu to komentovat. Znovu připomínám, že je škoda, že se pan Žáček nezeptal mě, co si o těch záznamech myslím. To už je ale, nyní jedno. Já tedy budu komentovat jen to, co se mne dotýká osobně.

Přidal jsem k tomu ještě několik stráněk z knihy Olina Jurmana Převrat. O té knize, jsem již tady  na webu napsal samostatný příspěvek. Dnes jenom , k některým dalším pasážím knihy, které se dotýkají také mě osobně a které byly přímo spojeny s Operací Benjamín. Což její reprezentativní a velmi široký a velmi věhlasný kolektiv autorů nevěděl. Nebo o tom alespoň v knize nepíše.

Fotografie stránek slouží jako důkaz, kde jsem k tomu, co budu popisovat, přišel.

 

Dokument číslo 1. Obálka knihy Pavla Žáčka.

 

Dokument číslo 2. Obálka knihy Olin Jurman a kolektiv.

 

Dokument číslo 3. Zadní strana přebalu knihy Olin Jurman a kolektiv. 

Tato slova pana Zivčáka poměrně dobře vystihují to, co si o té situaci myslí většina lidí. Ano, není pravda, že cinkání klíči od dveří bytů, chat a automobilů zbořilo systém. To určitě ne. Byla to Operace Benjamin. Jejíž součástí někteří z toho seznamu, byli. A nevěděli o tom. Nebo věděli a mohli to říct. Tehdy. Některá jména neznám. Některé jsem znal osobně. Ale jedno vím jistě. Tito lidé určitě svým jednáním a počínáním v listopadových dnech a dnech dalších měsíců průběhu Operace Benjamin nezabránili. I když někteří z nich chtěli. Jak to chtěli udělat? Na to bude odpověď v dalších částech tohoto příspěvku.

V předcházejícím příspěvku je fotografie propouštěcího dokumentu mého otce MOGORITO VASIL DIMIRIJEVIČ, VOLOVÉ, VENGRIJA,  z tábora  GULAGU  – PEČORLAG, KOŽVA, republika KOMI,  který podepsal kapitán KLJUČKIN, česky  KLÍČNÍK.  Je na něm datum 11. Marta 1943. A dalším podpisem je nadporučík GEORGIEV. Více v předcházejícím příspěvku, ale i v dalších předcházejících příspěvcích.

Co se tehdy, v LISTOPADU 1989 stalo? Šlo o propuštění z GULAGU. Zvonění klíči vyjadřovalo naše – Československa – propuštění z TÁBORA – rusky LAGERA – socialismu, vedeného SSSR. A protože otcův GULAG byl PEČORLAG – tedy PEC – SVĚTLO a byl v KOŽVA – tedy KŮŽE, tak je to obojí v hebrejštině OR – světlo i kůže. OTMAR REIDL – OPERACE BENJAMIN. A kdo byl tehdy BENJAMIN ve vedení strany a státu. Podívejte se na moji  WIKIPEDII. Tam to ten kdo tu stránku napsal, zaznamenal. Že jsem byl nejmladší z tehdejšího vedení. Jako byl Eduard Ben eš nejmladší v rodině Ben eš v KOŽLANY. A já v naší rodině také.  Žádné náhody neexistovali. Vše šlo podle plánu. Vojenská operace Benjamin.

 

 

Dokument číslo 4. Fotografie stránky z knihy Pavla Žáčka. Strana 38.

 

První záznam v notesu pana pplk. Chovance, který se týkal mě, osobně. ˇUplně nahoře, vlevo je napsáno, cituji – “Mohorita 11.11. v 17,00 demonstr.” a pod tím je napsáno, cituji – na VN u Anežky – zasad v Lucerne.”

Pod tím je razítko datumovka – 9.XI.89. Nedá se tedy poznat, zda to datum je k tomu co je nad ním, nebo jestli to je záznam z předcházejícího dne. To, není samozřejmě až tak důležité.

Demonstrace, o které si pplk. Chovanec udělal poznámku, se dá těžko identifikovat. 10.11. jsem odhaloval za účasti všech delegátů Celostátní konference SSM pamětní desku v Žitné ulici. Janu Opletalovi a Václavu Sedláčkovi. Tedy stovky lidí.

Mohl pan pplk. laškovat, a napsat si 11.11. jako 17.11. Protože to byla demonstrace na Albertově. Nevzpomínám si však již, zda to měla začít  v 17.00. Nebo si to špatně napsal.

Nebo mohla být ještě nějaká jiná demonstrace, ale proč by si tam psal moje příjmení. Já jinou odpověď, než ty dvě výše uvedené nemám. Možná říkali demonstrace samotné Celostátní konferenci SSM . Byla na Václavském náměstí, v Lucerně a byla 11.11 a 12.11. A 12.11. byla ve Vatikánu blahoslavena Anežka – Klariska. Papežem Janem Pavlem II. Karól Józef Wojtyla.

A vy, kteří čtete tak víte, že jak 10.11. tak i 12.11. je i 1775. A 10.11. 1175 byla založena US Marine. Ve městě Philadelphia ve státě Pennsylvania. Kde žila a je pochována Anna Mohorita Lemak. Více je v samostatném příspěvku, zveřejněném nedávno.

Je  škoda, že se nezeptal Pavel Žáček, co toto v notesu pana pplk. Chovance, znamenalo.

 

Dokument číslo 5. Fotografie stránky z knihy Pavla Žáčka. Strana 117. 

U poznámky z notesu pan Chovance, je uvedeno, v posledním odstavci toto.

Cituji –  ” v neposlední řadě  by občanské mínění mělo ovlivnit výsledek jednání Gorbačov – Bush.”

A tak se také stalo. Události v Československu, ale nejenom v Československu, v celé Východní Evropě, to jednání ovlivnily. Mám pohlednici, kterou mi poslali českoslovenští novináři z Malty, kde se toto jednání odehrávalo. Psali mi tehdy, že jsem pomohl – tedy já osobně – hladkému průběhu jednání. Přímo je tam formulace, že jsem pomohl toto jednání nepokazit. Z této formulace jasně vyplývá, že ho chtěl někdo pokazit. Kdo?  No přece ten, kdo zorganizoval celou tu akci na Národní třídě, večer 17.listopadu. A to byli lidé, kteří měli za úkol, zabránit jakýmkoliv radikálním změnám v Československu. I jinde. To bylo v zájmu komunistů a  KGB a jejich podřízených organizací ve východoevropských zemích a všude po celém světě.

Pokračování posledního odstavce u jména Pecháček. Cituji – ” V průběhu jednání se se dostavili i zástupci SSM, kteří doporučovali, aby se v této situaci nezapomnělo na podporu Vasila MOHORITY, HAVEL nevylučuje možnost, aby v rámci OF na Václavském náměstí vystoupil i MOHORITA. Ze současného postavení HAVLA a OF je zřejmě, že jejich popularita den ze dne narůstá. Převládá názor, že v případě, že se HAVEL postaví za kteroukoliv osobnost u dnešního vedení strany a státu, že za ním masy OF půjdou.”

Tento záznam jednoznačně potvrzuje mojí pozici v událostech 17.listopadu a následujících dnech. To není třeba nijak vysvětlovat a osvětlovat. Co, ale zřejmě na StB, tehdy netušili, že v těchto dnech v Praze, se rozhodovalo i o tom, jak se bude dále vyvíjet situace v celém Sovětském bloku. Byly tam síly, které urputně jakýmkoliv změnám bránili. Což potvrdil i pokus o puč v létě 1991. A moje pozice jako Lucerny, Světla mi jasně určovala, že jsme na začátku poslední fáze celé Operace Benjamin. A ne na konci. Což lidé v OF asi nechápali. Prostě režim padne a hotovo. Komunismu v Československu. To byl velký omyl. A byl pochopitelně nejvíce vidět na většině, tehdy angažovaných členů KSČ nebo vyloučených členů KSČ. Ti předpokládali ,že se znovu vrátí Pražské jaro. Na zimu 1989. Kardinální omyl. Nešlo o opravy a zlepšení reálného socialismu, jak s tím přicházel Gorbačov. Šlo o konec SSSR a jeho celého komunistického systému, za 70 let vytvořeného, jak v žaláři národů – samotném SSSR tak v jeho koloniích – Východní Evropa a další země v Africe, Asii a Latinské Americe, tak ale i celé sítě ” poboček ” všude po celém světě. Poboček tvořených jednotlivými komunistickými stranami, agenturami KGB a mnoha dalších krytí. Například v některých národně osvobozeneckých hnutích. A to vše bylo placené z Moskvy. I dotované materiálně – zbraněmi, potravinovou pomocí atp. Byl to celosvětový SYSTÉM. Který měl podle plánu vojenské Operace Benjamin, přímo spojené s Marshallovým Plánem, skončit v roce 1991.

A tak se také stalo. I přes snahy těch, kteří si to nepřáli a urputně režim bránili i těch, kteří vůbec nevěděli o co se hraje.

 

Dokument číslo 6. To je fotografie celé strany 117, z knihy Pavla Žáčka. 

A vztahuje se k tomu tedy celý předcházející text.

 

 

 

 

 

 

 

Dokument číslo 7. Fotografie strany 155 z Knihy Pavla Žáčka. 

Je škoda, že se Pavel Žáček nezeptal autora zápisníku pplk. Chovance, co znamená poznámka asi ve třetině pravého odstavce této stránky ze zápisníku. Je tam uvedeno Kincl – Válek, Mohorita.

Kincl byl federální ministr vnitra. Ladislav Adamec si ho na tuto funkci vybral. Byl předtím totiž náčelníkem Krajské správy SNB v Ostravě. A předtím v Brně. Ale co je podstatné byl POLICISTA. Celé období od nástupu Husáka a Štrougala do čela sovětské kolonie, nebyl jediný ministr POLICISTA ( KASKA, OBZINA,VAJNAR ). Profesí. Až Adamec – Atos, podle tisku evidovaný agent KGB, si vybral do čela Ministerstva Vnitra tohoto muže. A co ještě vím, že Kincl a další ministr, ministr energetiky, Krumnikl patřili také do Ostravské glajchy, jako Adamec. Ale co víc, Krumnikl, jako bývalý, vysoký svazácký funkcionář ze začátku sedmdesátých let i Kincl spolupracovali velmi úzce se Štěpánem. Již jsem tady na webu popisoval jak mi Kincl se Štěpánem vyhrožovali na Pražském Hradu, před večeří s Mitterandem, francouzským presidentem – socialistou, v prosinci roku 1988, za moji návštěvu Lennonovi zdi v Praze a uctění tak Dne lidských práv. Právě v ten den.

Krumnikl byl po revoluci byznys partner Petra Sisáka. A kruh okolo mě se uzavřel. Rodina Sisáků pocházela z Košic. Žili tam všichni, jen  Vladimír Sisák po dlouholetém působení v Moskvě  a jeho rodina – Petr a Alice, žili v Praze.

A Chovanec také přišel na StB do  Prahy z ŠtB z Košic.

Válek je pravděpodobně slovenský ministr kultury. Slovenský spisovatel – básník. A Mohorita jsem já. Válek je i anagram Vasil. Básník a Vasil. Těžko říct. Chovanec to ví. Jestli žije, mohl by říct, co to znamená. Konec konců český zubař – emigrant, natočil několik filmů o Básníkovi.

Ta kombinace samozřejmě může znamenat i něco jiného. Válek mohl být i někdo krycím jménem. To ale nevím. Víc tam není. A pan Žáček se na vysvětlení nezeptal. Je to, ale škoda. Miroslav Válek byl M.V. jako já a narodil se 17.07. tedy známé datum mojí svatby a popravy cara Nikolaje s rodinou a data založení US Marine a roku 1775, založení Dorotheum ( anagram Mohorita Dr.) ve Vídni v roce 1707, císařem Josefem I, – Augustus Romanus Iosephus I. A  všeho dalšího co se v této kombinaci skrývá a co už tu bylo mnohokrát popsáno. Škoda, přeškoda. Že se Žáček Chovance nezeptal.

 

Dokument číslo 8. Fotografie strany 156 z knihy Pavla Žáčka.

Asi v polovině stránky ze záznamníku pplk. Chovance je napsáno červenou barvou číslo 5492 pak je odrážka a pak je tam moje příjmení Mohorita.

Také je velká škoda, že se Pavel Žáček nezeptal, co znamená tato poznámka. 5492. To bylo číslo mojí složky, kterou si na mě vedli. Kdo jí má ? Také jí odvezli na Slovensko a do Moskvy jako ostatní složky? Nebo si mne, zčerstva označili? Je to možné. Byla to profesionální tajná služba. Bylo lepší když se, zejména v terénu. nebo i v místech, kde mohl být odposlech, mohli domlouvat o někom pomocí například čísla ? Nebo to  třeba  bylo označení pro budoucnost ?  Třeba i proto, že počítali s tím ,že se to zveřejní. A je to upozornění pro jejich partnery a agenty všude po světě. Ne, to není detektivka. Ani kriminální román. S ohledem na to že mi rasistická a komunistická StB a KGB, stále a stále pronásledovala. Protože zavraždili moje rodiče a tchýni, a mě chtěli šestkrát zabít, to není k smíchu. To co píšu, není jen k moudrému pokyvování hlavou vás, co jste v životě nenarazili na pravé marxisty – leninovce. Oddané věci komunismu a sloužící v KGB nebo jejich klonu ŠtB a StB. Ti se přece nikdy v dějinách nezastavili před ničím a ani se v budoucnu nezastaví. Před vraždami a zabitími. Financí na to mají dost. Na tom pracovali jejich dlouhodobě připravovaní vybraní agenti celá devadesátá léta. Získat moc prostřednictvím obrovských finančních prostředků. A vlastně dál vést nekompromisní boj s civilizací, kvůli svým ideálům. Ale také prostě proto, že na to nyní mají fondy. A teroristů a kriminálníků i různých zkrachovalých existencí, kteří si rádi nechají zaplatit, za cokoliv, je po ruce dost a dost.

Pro upřesnění uvádím, že tam je odshora na pravé straně pod sebou napsáno toto. Červeně v uvozovkách “AMOS”. Pod tím zase červenou barvou Skartace a pod tím zase červeně jméno Šmíd – Právo lidu. pod tím něco co není k přečtení, Ukončené nějakou značkou. Pod tím je tužkou dopsáno RP v kroužku a vedle je jméno Pitra. A pod tím tedy to červené 5492 – a černou Mohorita. Černou vlnovkou až do mého jména, podtržené. A pod tím už jméno Kojzar, černou vlnovkou podtržené a pod tím napsáno zase černou Bezpečnost a pod tím zase černou Signál a oboje zase vlnovkou podtržené.

A na další straně, která bude nyní následovat je asi v diskusi mezi panem pplk. Chovancem a Pavlem Žáčkem objasněno co tím autor myslel. Těmi poznámkami.

 

Dokument číslo 9. Fotografie z knihy Pavla Žáčka. Je to strana 157. Tedy následující strana, po Dokumentu číslo 7, strana 156. 

A tady uvádí Pavel Žáček komentář k poznámce autora Pavla Žáčka. Cituji – ” Mohorita …Kojzar. Chovanec komentoval : ” Poznámka uprostřed vlevo o Mohoritovi a Kojzarovi, už nevím , čeho se týká, s Mohoritou jsem asi mluvil, opravuji, určitě jsem s ním mluvil, poněvadž se kolem něho šířili různé věci a chtěl jsem si to vyjasnit.”

Je velká škoda že se Pavel Žáček nezeptal jaké různé věci se kolem mne šířili. To by mne zajímalo. Možná, že mu to pplk. Chovanec řekl a on to nenapsal. Je to také možné, takto uvažovat ? Je.  Pochopitelně, že mne, koho se to týká, to zajímá. Nebo se s tím Pavel žáček jenom spokojil?

Příhodu o setkání, prvním a posledním setkání s pplk. Chovancem jsem již tady na webu popisoval. Ale ještě jednou. Když jsem jí  popisoval minule, tak jsem neviděl podobiznu pplk. Chovance. Až tady na obálce knížky Pavla Žáčka, jsem viděl fotografii pplk. Chovance. A velmi mne zaujala. Ten obličej totiž neznám. Stejně jako mne zaujala odpověď tohoto obličeje Pavlu Žáčkovi.

Všimněte si té formulace – ” s Mohoritou jsem asi mluvil, opravuji, určitě jsem  ním mluvil, poněvadž se kolem něho šířili různé věci a chtěl jsem si to vyjasnit”. Bylo by zajímavé vědět, jakým jazykem pplk. Chovanec mluvil. Vím, že slovo poněvadž užíval Jakeš, ale že by to bylo slovenské slovo si nejsem tak úplně jist. I celá ta formulace je prapodivná. A stejně tak prapodivné bylo celé naše setkání. A protože to je velmi důležité, tak ho celé popíšu. I když už to tady bylo a nakonec přidám ještě jednu příhodu, která má v této souvislosti velký význam. Toto naše setkání se mělo uskutečnit, krátce před zasedáním ÚV KSČ. Nevím přesně, ale asi v pátek 24 nebo ve čtvrtek 23 listopadu. Mohlo být i jindy. Bylo to dost rušné období a já jsem si deník nevedl. A na porady jsem nikam nechodil, takže jsem si nic zapisovat do záznamníku nemusel. Tehdy to začalo velmi organizovaně. Moji spolupracovníci Ladislav Žák ( větev Jan Šrubař – Miroslav Šlouf a Mikuláš Šutka – Antonín Kapek/Vít ) a Milan Flanderka (  větev Ctirad Frčka, z Kapkovi devítky předseda OV SSM, pak i  tajemník ÚV SSM, pak i šéfredaktor Mladé fronty a v listopadu 1989 tajemník městského výboru KSČ v Praze u Štěpána – Miroslav Štěpán si ho k sobě vybral, v tom roce 1989 ) a Zdeněk Skovajsa ( větev Jiří Baryl, syn tajemníka ÚV KSČ, zeť Aloise Indry, z Kapkovi devítky předseda OV SSM pak i tajemník ÚV SSM a v listopadu 1989 tajemník městského výboru KSČ v Praze u Štěpána – Miroslav Štěpán si ho k sobě vybral v roce 1989 ) mi navrhli, že mi připraví vystoupení na  zasedání ÚV KSČ. Na to slavné zasedání ve Vokovicích, na mé Alma mater, kde došlo k historickému obratu a otevřela se stavidla k pádu komunismu u nás, ale i v SSSR a světového komunismu jako systému vůbec. A že půjdou psát do vily. To byla vila v Dejvicích v Praze 6, velmi blízko centrály STB u kulatého náměstí – tehdy Leninova. ÚV SSM ji mělo pronajatou odjakživa, co já vím. Ubytovávaly se tam zahraniční delegace, aby se ušetřilo za hotely. Já si samozřejmě myslím, že se tam ubytovávaly delegace, které byly v Československu ilegálně, nebo ilegálové, kteří tranzitovali atd. Samozřejmě, že žádné delegace v té době v Praze nebyly a a byla tedy prázdná. A tak, že tam půjdou psát. Bylo mi to jedno jedno, tak jsem jim řekl , ano. Večer, ale měli zájem, abych se přijel na to co vytvořili, podívat. A tak jsem jel. A úplně náhodou tam byl bývalý tajemník ÚV SSM Lubomír Ledl, v té době pracovník jakéhosi Mírového výboru organizovaného Národní frontou, v čele se Zbyňkem Vokrouhlickým. To byl předseda ÚV ČSM v letech Pražského jara, později vyloučený z KSČ a perzekuovaný normalizačním režimem. S touto funkcí se vrátil do hry. A Lubomír Ledl s ním pracoval v této nově zřízené instituci. Která měla za cíl spolupracovat se neoficiálními strukturami. To už, ale nestihli. To je ale jiný příběh. Tento Lubomír Ledl byl tedy ve vile a představil mi muže o kterém říkal, že je pplk. Chovanec z STB. Tak jsme tam chvilku stáli a ani nevím o čem velmi krátce mluvili, a protože jsem věděl ,že to je nějaká jejich zase sviňárna, tak jsem neměl zájem moc si s nimi povídat. Podstatné je ale to, že o tomto setkání, nesetkání, druhý den informovala Mladá Fronta. Zatnul jsem zuby a šel dál svou cestou. Jenom odbočím – tak to co tam napsali, ten projev, jsem nikdy nikde nečetl. A ani možná jsem to vůbec nepřečetl. V Mladé frontě pracoval tehdy Martin Komárek. Který podle mých informací byl právě v roce 1989 na tzv. stáži na mezinárodním oddělení ÚV SSM , právě u tajemníka Lubomíra Ledla. A Ctirad Frčka z MV KSČ se vrátil po pádu Štěpánova vedení na Městském výboru KSČ, do Mladé fronty a pracoval tam jako účetní, jak mi jednou někde říkal, když jsem ho jednou potkal. Pracoval tam právě  v době privatizace Mladé Fronty. A aby to bylo úplné, tak Lubomír Ledl byl později, jako poslanec Federálního shromáždění odhalen jako agent STB. Soudil se a vyhrál. Nemohl prý podepsat vázací akt v době, v jaké měl být podepsán, protože byl v zahraničí. Tedy,  podle soudního rozhodnutí, tento konkrétní vázací akt, nepodepsal.

A nyní ta příhoda kterou jsem avizoval v úvodu tohoto dlouhého odstavce. Podle fotografie pplk. Chovance, na knize Pavla Žáčka, mám pocit že jsem toho člověka nikdy nepotkal. Je pravdou, že byla dost dramatická doba. A nemusím si vše dobře pamatovat, ale je pravda, že já si ze stresových situací pamatuji vše. A celý můj život byl jeden velký stres. Od narození. Ale k tomu se dostanu, až jestli budu psát někdy paměti. K tomu, že jsem se s tím člověkem nepotkal mi vede, kromě toho, že ho nepoznávám na fotografii z obálky knihy Pavla Žáčka,  i to, jak odpovídá na tu otázku. Jestli to na ní odpovídal on. Se slovenským poněvadž. A vůbec ta reakce, že se kolem mne šířili různé věci a že si to chtěl vyjasnit. Nic si se mnou ten člověk tehdy nevyjasňoval. Byl tam, byl li to on, jenom proto, aby to mohli zveřejnit v Mladé frontě. Víc nic.

A to, proč si to ještě myslím , že mám pravdu, bude tady v tomto příspěvku,  následovat.

Někdy v letech 1983, nebo 1984, jsem byl jako předseda Českého vysokoškolského ústředí i místopředseda Československého ústředí vysokoškoláků. Měli jsme tehdy zasedání někde v Brně nebo v Bratislavě. A když jsem tam přišel, do místa,  kde jsme zasedali, tak stál na chodbě voják – důstojník ČSLA, v uniformě, člen Československého ústředí vysokoškoláků, kterého jsem znal. Jmenoval se Palíšek. a vedle něj stál druhý voják, také v uniformě důstojníka ČSLA. Toho jsem neznal. Pozdravil jsem se s oběma a ten druhý vzápětí odešel a já tam zůstal s Palíškem. Možná jste si sami všimli toho příjmení – Palíšek. Nechám vás hádat, když byl Havlíček – Havel, tak  Palíšek byl kdo ? Žádné náhody v sytému Operace Benjamin  neexistovali.

Ale zpět k tématu. O dvacet pět let později,  jsem se nastěhoval do jednoho domu v Londýně. Kde jsem žil a pracoval. A využíval služeb jedné české firmy, která pronajímala pokoje nebo , lůžka v domech pronajatých od Londýňanů ve čtvrti Walthamstaw. Tehdy jsem si tam pronajal lůžko ve dvoulůžkovém pokoji. Bylo to dobré – levné a kolega chodil na noční a já na denní, tak jsme si nepřekáželi. Po pár dnech bydlení v tom domě, jsem se setkal se všemi, kdo tam tehdy bydleli. Asi osm nás tam bylo, dohromady. Jeden z nich upoutal, hned napoprvé, moji pozornost. A poznal jsem ho. Byl to ten druhý důstojník, který stál s důstojníkem Palíškem, tehdy na chodbě v místě jednání Československého ústředí vysokoškoláků. Jméno není důležité. Přiznal, že sloužil v československé armádě na Slovensku a po  rozdělení republiky tam zůstal. A žil tam až do té doby, než přijel do Londýna. Uvádím to proto, že tohoto muže jsem viděl kdysi dávno, náhodně asi dvě minuty. V uniformě. O kterých se říká, že “kradou tvář”. A přesto jsem ho okamžitě poznal. Nepřiznal ale, že jsme se potkali. Možná, že si to skutečně nepamatoval. To připouštím. Já jsem ho ale poznal okamžitě.

To je jen ukázka, proč si myslím, že tehdy v té vile ani Chovanec nemusel být. Věděli, že ho neznám, jeho podřízení, kteří byli v pravidelném kontaktu s  mými podřízenými. A tak to mohli sehrát. Jen ,aby to mohli otisknout v novinách. Ale je vidět, že STB o všem věděla. Říkalo se že nesměli v aparátech strany a mládeže a odborech verbovat agenty. Ale to je zásadní omyl. Dělali to. Bez záznamů. Prostě chodili na pivo. A kamarádili spolu. A říkali si věci navzájem. A hotovo. Bez podpisů závazků a  papírů. Ale spojovala je příslušnost ke straně a věrnost komunistické věci. Na to nebyl třeba vázací akt. Byli prostě v jedné partě.

 

Dokument číslo 10. Fotografie výřezu ze stejné stránky o které je předcházející odstavec. 

Možná to znamenalo ,že jsem byl také Ztroskotanec, když tam bylo uvedeno Kojzar – Mohorita. Možná to bylo proto že mi jednou na základě intervence tajemníka OV KSČ Praha 2 Dušánka ( Dušánek byl před tím předseda KSČ na Pražské stavební obnově v Italské ulici ), pomáhal Kojzar z velmi nepříjemné situace. V době kdy jsem předseda OV SSM Praha 2 – Dvojka. Kojzar žil u nás na Dvojce a byl poslancem NVP – Národního výboru hlavního města Prahy. A byl šéfredaktorem Tribuny. Jednou  kdysi dávno, vyšel v Tribuně, velmi kritický článek o fungování diskotékového klubu Dvojka – Déčko, jak jsme mu říkali. Na roku Italské a Vinohradské ulice na Dvojce. Už tu o něm také několikrát bylo psáno. Byla z toho velká aféra a marxisté leninovci, bdělí a ostražití, toho chtěli využít k mému odstranění. Dušánek tehdy, přede mnou, Kojzarovi zavolal a řekl mu, že to psát neměli a že to tak není a prostě chtěl, aby s tím něco udělal. Tak přátelsky.  A Kojzar na to zareagoval dalším článkem, kde zase to Déčko někdo jiný vychválil. Nebylo to nic podstatného. Ale jestli to něco v tom záznamu Chovance znamená, tak asi toto. Věděli o té příhodě. Tak jako o mně věděli všechno.

A protože byl šéfredaktor časopisu Tribuna a u mě byla ráno 17. LISTOPADU 1989 v kanceláři na ÚV SSM novinářka z CHICAGO TRIBUNE, mohli za tím tušit nějaký imperialistický komplot – DVOJKY. Pochopitelně. O té novinářce budu ještě psát v závěru tohoto příspěvku.

Dokument číslo 11. Fotografie z knihy Pavla Žáčka. Strana 178.

 

Tady můžete jasně vidět poznámku v třetině textu, nalevo. Je tam napsáno ÚV KSČ – Mohorita, Kojzar, Válek. A napravo je napsáno Medicína, beseda.

To ÚV KSČ – Mohorita, Kojzar, Válek, je červeně podtržené. A v textu knihy Pavla Žáčka k tomu není žádný komentář. Asi ho nezajímalo, co znamenají červeně podtržená jména. A co mají společného s Medicína beseda. Já samozřejmě výklad pro slovo Medicína mám. Že to měl někdo zařídit? Kdo ? Na besedě ?

Jediné co mi z toho vychází je Kojzar, je Koizar a naší metodou psaní bez samohlásek, je to KZR a to může být buď Kozel, nebo Kačer anebo Kaser – první dvě slova znáte a to třetí je slzný plyn používaný StB. Může to být i Koi, japonská ryba a Car. Nebo Ká a zář. Ká jako číslo 11 v abecedě a zář. A 11 je i 77. To víme. A zář jsem byl –  OR – Světlo.  A Válek zase anagram Vasil. Těžko říct. Pravda je ale to , že mně ta poznámka nedává smysl. Škoda, že to nikoho nezajímalo. Tehdy ani nyní. A Medicína beseda je M.B. Mohorita Basil.  Nyní už by mě jenom zajímalo to , zda pplk. Chovanec naší šifru znal. Nebo někdo další kdo na těch poradách tehdy u Vykypěla, náčelníka II. správy StB seděl. Nebo to bylo určeno až pro někoho, kdo to bude číst, až se “náhodou” na Slovensku jeho záznamník zveřejní. Zase jenom spekulace. To doopravdy nevím.

 

Dokument číslo 12. Fotografie z knihy Pavla Žáčka. Strana 192.

Poznámka Mohorita – podozrenie z odposluchu, žiada preveriť technikou.

Nevím, koho jsem kdy žádal o prověření technikou možný odposlech. Ale připouštím ,že se v takové převratné době, stále mluvilo o odposleších. S tím přicházeli různí lidé z rozpouštěného aparátu ÚV KSČ. Možná chtěli být důležití a zachovat si svoje místo. Možná to bylo oprávněné. To nevím. Ale vím například, že mi říkali ať nechodím přes Hlávkův most pěšky, že mají informace, že mi chtějí hodit do Vltavy. Kdo a kdy nikdy neřekli.  Bydlel jsem “náhodou” kousek od budovy ÚV KSČ, na holešovické straně Vltavy. A přes Hlávkům most jsem tam na nábřeží Ludvíka Svobody byl za chvíli. Pěšky. Takže pravděpodobně někdo pečoval o moji bezpečnost. Jak jsem již psal, tak po mém zvolení tajemníkem ÚV KSČ se okamžitě objevil slovenský zástupce náčelníka V. správy StB, ochrany ústavních činitelů a předložil mi návrh na čtyři příslušníky ochranky, kteří měli zajišťovat mou bezpečnost. Tak jak tomu bylo zvykem. Odmítl jsem to. A nikdy jsem tedy žádnou tuto výhodu neměl. Před revolucí, ani v revoluci a ani po revoluci. Samozřejmě i to byl signál pro příslušníky StB, že jde o skutečné změny. A nejen o nějakou hru na demokracii, kterou byla Gorbačovova Perestrojka.

 

 

Dokument číslo 13 a 14. Fotografie z knihy Pavla Žáčka. Strana 104 a strana 105.

 

Z této informace je zcela zřejmé, kdo se na veškerých aktivitách kolem mé osoby podílel. Cituji ze stránky číslo 105 – “Bývaly předseda vlády ČSSR ŠTROUGAL a přibližně dalších 30 členů ÚV KSČ hodlají na následujícím plénu ÚV požadovat odstoupení zkompromitovaného vedení. Dále se hovoří o tom, že uvedená skupina má podporu v SSSR. Ve zmíněném prostředí jsou hodnoceny politické postoje člena sekretariátu ÚV KSČ Vasila MOHORITY s tím, že změnil politický kurs, avšak nelze mu důvěřovat. Je vyjadřován zájem získat svědky o jeho minulém životě a tímto si ho podvázat.”

Šlo o informaci z prostředí CHARTY 77 a exponenta VIA Jana URBANA. Samozřejmě, že to tak být mohlo a nemuselo. Tady máte odpověď na moje slova v předcházejícím odstavci.

První část té informace je opět velmi zajímavá. Vidíte jak lidé z CHARTY hodnotili situaci. Říkali že Štrougal chce odstranit “zkompromitované vedení”. Ten, který celý svůj dosavadní život stál včele těch rozhodujících státních a stranických orgánů, chtěl odstraňovat zkompromitované vedení. Na rozdíl od CHARTY a Jana URBANA, já jsem byl toho názoru, že je třeba změnit politický režim. Systém tzv. reálného socialismu ukončit. A znovu vrátit Československo do rodiny demokratických států. Stejně jako ostatní kolonie SSSR, i samotné Rusko. Žádný Štrougal ani nikdo jiný tomu nemohl pomoci. O tom, že tento názor nebyl jediný svědčí, tady, na webu už kdysi zmíněné, jak mi Pithart Petr někde špitnul, ” ten Štrougal je dobrej”. Tehdy jsem se vylekal, o co mu jde? To nechápe, kdo byl, vedle Husáka v čele naší kolonie ?

Pravda je, že se tehdy, v průběhu toho týdne po 17.listopadu objevily názory na okamžité zasedání ÚV KSČ. Telefonoval mi Jindřich Poledník. V té době předseda tělovýchovy, poté co ho Jakeš po svém nástupu do funkce generálního tajemníka nechal uvolnit z funkce tajemníka ÚV KSČ a nahradil ho Karlem Hoffmanem. Svým vrstevníkem a kolegou z aktivit v srpnu 1968 a z normalizace. Vám, co čtete, je jméno Jindřich Poledník velmi známé z Operace Benjamin. S Poledníkem jsme se shodli, že je třeba zasedání svolat. S Poledníkem jsem se znal osobně od roku 1970.

Proč uvádím, že s Poledníkem se znám od roku 1970 ? Protože druhý, kdo mi telefonoval, v tom týdnu a chtěl znát můj názor na okamžité svolání zasedání ÚV KSČ, byl Hanák. Myslím Lubomír. Byl to člen ÚV KSČ, který pracoval v časopise Otázky míru a socialismu. Byl tam, představitelem KSČ. Časopis sídlil, hned vedle StB v Dejvicích, v budově, bývalém majetku pražské katolické diecéze – katolickém semináři. Thákurova ulice. Vím to přesně, protože jsem tuto budovu pražské katolické diecézi osobně vracel, za pár měsíců nato. Po ukončení činnosti  časopisu Otázek míru a socialismu. S tímto Hanákem jsem se nikdy osobně nesetkal. Neznal jsem ho. Znal jsem jeho jméno, možná že jsem se s ním někde zdravil, ale ani dnes si nevybavím jak vypadal. Prostě jsme se osobně neznali. Nemohu a ani nechci soudit co dělal, pro koho pracoval a s kým se přátelil. Ale stojí za to, aby jste věděli co se odehrálo pár let před tím. V době, kdy nastoupil velmi razantně do celostátní politiky v SSSR Boris Jelcin, z Jekatěrinburgu ( Jekatěrinburg – Nikolaj  a moje děti Kateřina a Nikola – jen připomínám kvůli souvislosti ) se mi ozval Saša – Alexander Hanák. Syn tohoto Hanáka, který mi telefonoval v týdnu po 17.listopadu. Sašu jsem znal z LSM z roku 1969 ( to je anagram Vasil a také Leninský svaz mladých ). Nikdy jsem ho od té doby neviděl. A najednou se ozval. Nevím jestli přišel přímo, nebo telefonoval a domluvili jsme si schůzku. Zkrátka a dobře jsme se sešli. Na náměstí Maxima Gorkého, v budově ÚV SSM. U mě v kanceláři.  Vyprávěl mi, že pracuje u SLEDOVAČKY. To byla myslím IV. správa, nebo VI. správa StB. U SLEDKY, jak oni tomu říkali. Že řídí auto a SLEDUJE diplomaty. Proč o tom píšu ? Protože Saša Hanák, neměl na ruce jeden prst. A vy víte, komu ještě chyběl jeden prst na jedné ruce – Víte to ? No přece Borisi Jelcinovi.  Příhoda, kterou mi Saša vyprávěl, jak o prst přišel byla jiná než ta, co potkala Borise Jelcina. Ten přišel o prst při volejbalu, v Jekatěrinburgu. Saša přišel o prst, podle toho co mi tehdy vyprávěl, při útěku z bytu své milenky, při přelézaní plotu, když se domů vrátil neočekávaně manžel. Přemýšlel jsem dlouho co ta návštěva měla znamenat. Nikdy jsem ho zase potom už neviděl. Přemýšlejte i vy. Možná přijdete na to proč mě volal “starý” Hanák a proč mě navštívil, pár let před tím mladý Hanák. Výkladů je jak u všeho v Operaci Benjamin několik. Jenom jeden výklad však byl správný. Proto jsem byl vychován a vycvičen, abych vždy ve správné situaci, ten správný výklad z toho kterého vzkazu Holly Spirit, pochopil.

 

Kromě Poledníka a “starého ” Hanáka, mi nikdo jiný z toho čísla 30 funkcionářů,  výše uvedeného,  nevolal. Já sám jsem pochopitelně byl pro okamžité svolání zasedání ÚV KSČ. To jsem i oběma volajícím členům ÚV KSČ do telefonu řekl.

Na té samé stránce, na které je výše uvedené je ještě jedna velmi důležitá informace. Jde o informaci o kontaktu Johna Boka s 1.tajemníkem politicko ekonomické sekce velvyslanectví USA, jménem EDUARD KASKA.  John Bok si s ním telefonoval po svém propuštění z vězení dne 22.listopadu 1989. Že to jméno s kým si telefonoval John Bok, znáte ? Není divu ! Více bude o tom proč pracoval EDUARD KASKA právě tady, v Československu, ke konci příspěvku.

 

 

 

 

Dokument číslo 15 a 16. Fotografie z knihy Pavla Žáčka. Strana 80 a 81.

Datum 21. listopadu. 1989. Tady je velmi důležité. To datum.

Budu citovat tex na straně osmdesát přímo z poznámek pplk. Chovance. Asi v polovině stránky je podtržené slovo CÚV. A na konci odstavce je napsáno, cituji ” odsúdenie Mohoritu “.

A na straně 81, to pplk. Chovanec vysvětluje. Cituji –  ” Další odstavec se týká Celoútvarového výboru KSČ. Zřejmě zde Vykypěl ( náčelník II.správy StB plukovník Vykypěl ) na poradě nás informoval, co se tam projednávalo. Aktiv předsedů, členů, kandidátů a Hlavního výboru výboru KSČ,  což byl vrcholný stranický útvar na úrovni ministerstva vnitra. Závěry PÚV KSČ – tajný pokyn na KV a OV KSČ vyzývá ke klidu a pořádku, aby komunisté vystupovali, zpohotoviť Lidové milice, ideologická práce – izolovat síly rozvratu: stálý štáb ÚV KSČ – pro informaci Čmolíkovi: se … ( to slovo nemohu přečíst ) vyslovené znepokojení nad vývojem situace, protest proti stíhání, absence stanovisek, odsouzení Mohority, má být prohlášení federální vlády. K tomuto stanovisku Hlavního výboru KSČ vysvětluji, že odráží totální nečinnost jak vládních tak stranických orgánů, byla však odsouzena aktivita Vasila Mohority, protestem proti stíhání se myslí stíhání příslušníků SNB z Národní třídy. Zmíněný tajný pokyn jsem neviděl, zapsal jsem o něm to, co jsem se na poradě dozvěděl, tedy, že vyzývá ke klidu a pořádku, že komunisté mají vystupovat na veřejnosti a ideologickou prací izolovat síly rozvratu a dále, že mají uvést do pohotovosti Lidové milice.” Konec citace.

Nejprve je třeba napsat co to bylo za setkání na kterém přijali moje odsouzení. Teď už možná chápete tu schůzku v naší vile. A informaci Komárka v Mladé frontě druhý den. Přesto to napíšu. Čtěte pozorně: ” Odsúdenie Mohoritu – Chovanec.” Komu se tehdy říkalo chovanec ? No přece odsouzeným. Proto ta schůzka. Proto to Chovanec vůbec nemusel být. Protože šlo o to jeho jméno. Lépe řečeno o to slovo – chovanec.  A od toho dne si do mne mohl každý estébák a jejich spolupracovník nejen mohl, ale i měl “kopnout”. A také to dělali a vydrželo jim to až dodnes. Jejich metodami. Které studovali u KGB.

Ještě je třeba upozornit historiky a novináře a všechny ty, co se tehdejšími událostmi zabývají, co to bylo za poradu na které jsem byl odsouzen. To nebyli jen příslušníci od plukovníka Vykypěla a a podplukovníka Chovance. Tam byli zastoupeni komunisté – estébáci ze všech správ. Tedy od první do poslední. Rozvědky, zpravodajské správy, Kontrarozvědky, která byla zastoupena  jejich lidmi z StB v Československé lidové  armádě, správy boj s vnitřním nepřítelem, Pohraniční stráže, nakladatelství a vydavatelství zpravodaje ministerstva vnitra. Hudba ministerstva vnitra, vysoká škola ministerstva vnitra, kádrová správa,  majetková správa atp. Prostě všech co v té době na Ministerstvu strachu, a jeho podřízených útvarech a institucích pracovali. Dá se prostě říct, že to byla skutečná pěst dělnické třídy. Ozbrojená, vycvičená, proškolená, vzdělaná v otázkách marxismu – leninismu. A pracující ve stálém kontaktu se sovětskou KGB. S neuvěřitelně velkou sítí spolupracovníků jak u nás tak po celém světě. Na západě, v rozvojových zemích, prostě všude, kam jste se podívali.

Ti nejlepší z nich, jejich nejlepší zástupci, představitelé,  komunisté, se sešli na aktivu a odsoudili mne. Dne 21.listopadu 1989.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dokument číslo 17. Fotografie z knihy Pavla Žáčka. Strana 91. 

V posledním odstavci se píše, cituji – ” …Mezi stávkujícími studenty na Právnické fakultě Universty Karlovi je rozšířena informace, předseda ÚV SSM MOHORITA dal k dispozici veškeré prostředky, které ÚV SSM má, k tomu aby pracovníci svazáckého aparátu okamžitě začali působit na širokou masu obyvatelstva v celé ČSSR. ” konec citace.

Ano. Tak se také stalo. Ta estébácká informace, psaná v jejich žargónu, nebo slangu, nevím jak přesně to nazvat, hovoří o působení na široké masy. K dispozici jsem dal techniku dostupnou v budově ÚV SSM. To byla v té době pravděpodobně, nejlepší kopírovací technika v Československu. A v desítkách telefonátů jsem vyzýval k podpoře studentů i v místech. Když mi telefonovali naši pracovníci z celého Československa. Mnozí přijížděli osobně a s nimi jsem o tom hovořil osobně. Odsoudit a nepřestat odsuzovat zákrok na Národní třídě. Na svazácké akci spoluorganizované s neoficiálními mládežnickými organizacemi. Při vzpomínce na zastřeleného Jana Opletala a Václava Sedláčka, jejichž památník jsem přesně týden před tím v žitné ulici odhaloval. Před Celostátní konferencí SSM V Lucerně. Při vzpomínce na 9 popravených studentů a stovky studentů zatčených a převezených do koncentračního tábora. Při vzpomínce na uzavřené vysoké školy, po celou dobu okupace nacisty.

Šlo tehdy pochopitelně o signál. Signál ke skutečným demokratizačním přeměnám v Československu. Tak jak již probíhali úspěšně v Polsku a Maďarsku po několik měsíců. A tak jak proběhli velmi rychle, krátce předtím v NDR a Bulharsku. A vzápětí v prosinci v Rumunsku. aby pokračovali krok za krokem až k datům 8.prosince a 26. prosince 1991. Rozpuštění SSSR. 8.12 a 26.12. – jak víte 8.12. narození Jak eš a můj otec a moje manželka Svoboda. A 26.12. narození mého syna Nikola. Ale o tom už bylo psáno dříve a velmi podrobně.

 

Dokument číslo 18. Fotografie z knihy Pavla Žáčka. Strana 212.

Dne 3.1.90. Na straně 212 je poznámka číslo tři,  asi v první třetině stránky. A je tam napsáno, cituji – ” 3, Majerník a k tomu je na druhé straně notesu napsáno Mlynář, Šilhan, Mohorita, Adamec, OF, SDS. Březinský, Pelikán, Palme, Brandt – židia štud. v Švédsku. Březinský sestru Pelikána, Klímová do USA, aby si robí most z USA na Mlynáře, zvonku tlak aby Pelik. bol premiér. Vrátit obč. Hejzlar, Škutina, Mlynář. – 20.11. 89 Lomakin – Štěpán Mohorita. Dobrovský, Kantůrek.

A tady je to skutečně ale velká a převelká škoda, že se nezeptal Pavel Žáček o co šlo. Budu to tedy komentovat, z toho pohledu, který já získávám po přečtení těchto poznámek.

Začneme hned u prvního jména. Majerník. Tak se jmenoval jeden z pracovníků druhé zprávy. Asi o tom co je tam zapsáno, referoval na té poradě, ze které je zápis. To nevím. Ale vím že je tam jméno Majerník. Za prvé je to shodné s jedním z původů mého příjmení Mohorita a to je Maier, Meyer, Meir – Majer. Vyslovujeme. Majerník. Ale je to i Miller a tedy Mlynář, původním příjmením Miller. Který je tam citován dále i s mým příjmením Mohorita. A aby to nebylo málo a proč také o tom píši, je to že se mi na Facebooku, před více než několika lety, ozvala jedna paní, ze Švýcarska, příjmením Majerník. Ale proč se mi ozvala? Protože byla za svobodna Mohorita. Neznal jsem ji a ani jsem o ní před tím neslyšel. Nevěděl jsem tedy ze kterých Mohoritů. Pracoval a žil jsem tehdy v Londýně, a shodou okolností jsem cestoval, autem, zrovna domů do Česka. Zaujalo mi to příjmení. Za svobodna. I to vyvdané. Majerník a Mohorita je totiž v podstatě to samé jméno. To jsem, ale já nevěděl, že u Vykypěla a Chovance pracoval na StB Majerník a že figuruje i v této knize příslušník StB Majerník. Vůbec jsem o této knize nevěděl až do minulého měsíce. Vyšla totiž náhodou na Slovensku. Nebo schválně ? To opravdu nevím.  Ale zpět k paní Majerník z Facebooku. Psala tehdy, že žije ve Švýcarsku. Dlouho jsem ve Švýcarsku nebyl a napadlo mi, že by to bylo příjemné zpestření cesty domů. Se zastávkou ve Švýcarsku. A tak jsem jí napsal, prostřednictví Facebooku, že s u ní zastavím. Odpověď byla, že bude někde pryč. Mimo. Nic se nestalo. Jel jsem tedy z Londýna rovnou do Prahy. Teprve nyní vidím, že to byla pochopitelně nějaká hra, bývalých nebo novodobých bojovníků z vnitřním nepřítelem. Buď tehdejší Majerník mě  měl služebně na starosti. A měl nějaké informace o mojí osobě. Ke jejichž získání vyzýval Jan Urban, jak jsem psal výše v souvislosti se Štrougalem a 30 členy pléna ÚV KSČ. Nebo hrál Majerník nějakou hru, v souvislosti s mým “odsouzením”. Pravda je, že se paní Majerník, za svobodna Mohorita, odmlčela a více mne nekontaktovala. A přestala mi nadále kontaktovat.

Hned za jménem Majerník je tam napsané jméno Mlynář. To není třeba komentovat, kdo byl. Byl ale také Miller a vy víte, že to je španělsky Mijer, nebo dokonce v argentinské a uruguayské španělštině Mizer. Jako moje slečna z dvojdomu po ruských emigrantech v Koulova ulici, kde bydlela společně s ministrem národní obrany Martinem Dzůrem. V ulici kde jsem se se setkal v roce 1966 s EL CHE. A tak dále.

Další je jméno Věnek Šilhan. Věnek byl prvním tajemníkem KSČ po Mimořádném vysočanském sjezdu v srpnu 1968. A já jsem byl prvním tajemníkem KSČ po Mimořádném pražském sjezdu v prosinci 1989. Mlynář byl tajemníkem ÚV KSČ v období Pražského jara. Byl spolužák Gorbačova na právnické fakultě v Moskvě. Iniciály Věnka Šilhana jsou V.S. – mnohokrát a mnohokrát opakované v předcházejících příspěvcích.

Pak je tam jméno Adamec. To není třeba také objasňovat. Byl v té době předsedou KSČ. A byl později odhalen v Mitrochinově archivu, Churchill Archives v Cambridge Velká Británie, jako Atos, agent KGB.

Další jména nebudu komentovat. Píše tam Chovanec, že byl tlak zvenku, aby byl Pelikán premiér. to jsem nikdy a nikde v té době nezaslechl. Ale nemohu to vyloučit. Pelikán byl president Mezinárodního svazu studentstva v šedesátých letech. A v emigraci v Itálii byl poslancem Evropského parlamentu, zvoleným v Itálii. Angažoval se u italských socialistů.

Klímová velvyslankyně v USA. Prý, aby byl tlak na Mlynáře. Klímová byla  první manželka Mlynáře. A co je důležité, žila v přízemí domu pplk. Sochora 34, v malém bytě, hned naproti bytu mojí matky. Takže zase Mohorita -Mlynář. A ještě k tomu Klímová. Bez toho našeho -ová, byla Klíma. K.L.M. to už znáte vy co čtete. Buď Anna Mohorita Lemak, nebo KLM se kterým odletěl Moravec v čele 11 přes Amsterdam do Londýna dne 14. března 1939, v den narozenin manželky bratra mojí matky. Aurélie Gebelt – the Havel.

Vůbec mi není jasné, proč u data, které je skoro na konci tohoto odstavce je napsáno – 20.11. Lomakin – Štěpán, Mohorita. To se tedy určitě měl Pavel Žáček zeptat co toto znamená. Z toho jak to vidím já, to budí dojem , že jsem byl já a Štěpán s Lomakinem dne 20.11. Je to tak ? Dohromady. To není pravda. Se Štěpánem jsem ani tehdy ani před tím ani potom u Lomakina nebyl. Nejen u Lomakina. U nikoho na sovětské ambasádě. Předpokládám, že šlo zase o nějakou jejich estébáckou hru. Může to i znamenat něco jiného. Nějaký poznatek z okolí Lomakina. A o to víc je škoda, že o tom pánové Chovanec a Žáček nemluvili.

 

Dokument číslo 19. Z knihy Převrat. Strana 104.

 

Kdo to je kolektiv autorů knihy Převrat? Jsou to nějací samozvaní soudci ? Je možné, že se Miloš Zeman podepíše pod knihu spolu s estébáckou elitou, která mne několikrát nazývá zrádcem socialismu. Proto bych jim všem, autorům této knihy ,kteří se pod můj další ODSUZUJÍCÍ rozsudek podepsali chtěl napsat, že celá tato pasáž je zcela nesmyslná. Bylo by dobře, kdyby napsali kde a kdy a před kým mě Gustáv Husák označil za zrádce socialismu. to by bylo dobré, aby se o tom mohla vést nějaká solidní diskuse. Já jsem s Husákem měl společného jenom to, že jsem stejně jako on byl nedílnou součástí Operace Benjamin. Jestli mě označil za zrádce, tak o tom nevěděl. Tedy byl jenom figurkou v této Operaci. Což mi, při jeho, všemi opěvujícími schopnostmi, dost překvapuje. Ale budiž.

Adamec si mi nemohl vybrat za svého prvního tajemníka. To je úplný nesmysl. Byl jsem v té době jediný fungující a pracující tajemník ve vedení KSČ a možná v celé KSČ. A tak jsem zcela jednoznačně přicházel v úvahu, abych v té době, přesně v té době, totálních změn ve společnosti tuto funkci vykonával. A jak už jsem popisoval, bylo mi řečeno, že Adamec bude na sjezdu kandidovat na funkci čestného předsedy. Proto jsem i se svojí kandidaturou souhlasil. Nikdy bych nekandidoval, kdybych věděl, že to je klasický podvod. A že ho zvolí za předsedu. Ne čestného předsedu. To ,ale věděli organizátoři tohoto podvodu ( spolupracovníci a přátelé autorů této publikace ) a proto, říkali že bude jen čestným předsedou. Abych jim neutekl a nenechal je v tom plavat. Jak se říká. Takže další nesmysl v tvrzení autorského kolektivu této převratné publikace. Karla Urbánka jsem nemohl už vůbec zradit. Byl zcela mimo. A prostě na sjezdu nebyl zvolen. Přece nemůžu zradit někoho, kdo není schopen reagovat na určitou situaci tím, že také kandiduji. Kandidoval tam tehdy i Hegenbart. Jeden ze spoluautorů této publikace. A také nebyl zvolen. Prostě kdo chtěl tak kandidoval a delegáti toho, komu v té chvíli nejvíce důvěřovali dali svůj hlas. To je princip voleb. Autoři se nevšimli toho, že na sjezd přijeli úplně odlišní delegáti než jezdili  na ty jejich sjezdy před tím. Byli to převážně mladí lidé. Funkcionáři SSM. Mnozí z nich  byli členy stávkových výborů, kteří mě osobně znali a chtěli se mnou pracovat. S nikým jiným. A Adamce viděli jako personu která jako jediná z minulého vedení měla odvahu začít aspoň něco dělat. Tedy jen proto do Prahy ještě přijeli i když určitě mnozí z nich zakrátko KSČ opustili. Taková byla doba. Revoluční. A tak se v ní pracovalo.

Nejlegračnější je ten blábol na konci odstavce. “Takové jsme měli po dlouhá léta vůdce”. Já jsem nebyl žádný jejich vůdce. Těch co tu knihu napsali. V deseti letech jsem na nádraží Praha Bubny, mezi kolejemi, přísahal věrnost generálu Pattonovi a americké armádě v boji proti SSSR a komunismu. Celý život jsme se divil, že to nikdo neotvírá, nehovoří o tom. Nepřipomíná mi to. Tak to tedy podle mně tak, bylo správné. A kandidaturu Václava Havla jsem podpořil, protože on měl být presidentem. Protože to tak bylo dávno a dávno připraveno a nastaveno. A já jsem tam byl proto, abych to pomohl zorganizovat. Na  to jsem byl připravován a k tomuto  vyvrcholení jsem  byl veden celý můj život. Vojáky z rodiny generála Františka Moravce, z Dvojky Hlavního štábu prvorepublikové československé armády, odbojářů a výsadkářů a partyzánů z období Druhé světové války a jejich nástupci po komunistickém převratu v roce 1948. Zcela neoficiální strukturou vojáků, skutečných vlastenců – nekomunistů.

 

Dokument číslo 20. Fotografie z knihy Převrat. Strana 205.

 

O tom jsem již psal výše. Je velmi pravděpodobné, že celý obsah této knihy kolektiv jejích autorů sepisoval na základě informací ze svodek Bezpečnosti. Nebo přímo ministerstva vnitra. Píší tady, že jsem měl odlišná stanoviska a vystoupení než jaká byla oficiální stanoviska ÚV KSČ. Tak ta jsem měl vždycky. Moje vystoupení a stanoviska z předcházejícího období vedoucí funkcionáři vysokých škol, se kterými jsem spolupracoval,  dobře znali. Jako příklad mohu uvést I. náměstka ministra školství profesora Václava Císaře. S tím jsem měl možnost častokrát hovořit o tom jaká je v Československu situace. A jak se v tom samém režimu nemůže nic změnit. A to bylo dlouhou před Gorbačovovou ,nebo Jakovlevovou Perestrojkou.  Znal jsem osobně rektory, prorektory, děkany a další funkcionáře škol. Objezdil jsem v letech 1982 až 1986 všechny české a i část slovenských vysokých škol. A vždy a všude jsme jak se říká ” nadávali na poměry “. Od samého začátku své svazácké “kariéry” jsem byl mezi studenty. Dvojka byl druhý největší vysokoškolský obvod v Praze. Proto jsme k tomu měli přímo určeného pracovníka. Jeden se jmenoval Slánský a druhý byl Schovanec a ten byl z Plzně. Při studiu Vysoké školy politické 1978 – 1982 jsem byl po celou dobu členem předsednictva pražské městské vysokoškolské rady. Předseda byl Komárek. Jak by ne. Když je tu EL CHE, tak tu musí být Komárek! Ne? ( to je nenáhodná shoda jmen s Waltrem a Martinem Komárkem ). Pak předseda českého vysokoškolského ústředí a místopředseda Československého ústředí vysokoškoláků. S diplomovou prací na vysoké škole politické v ročníku V – 25, pod názvem ” Studenti v boji za mír a sociální pokrok”. V roce 1982. Vždy jsem vystupoval odlišně. Protože jsem byl odlišný. Než ÚV KSČ. Takže proč bych zrovna v době, kdy šlo do tuhého měl měnit názory. A je, kteří museli odejít, aby mohlo dojít k pádu SSSR a světového komunismu obhajoval, nebo sdílel jejich postoje.

Cituji konec stránky 205 – “Zejména byl negativně přijata zpráva, že Mohorita dal k dispozici stávkovým výborům dopravní a finanční prostředky ÚV SSM.” A jak by to vypadalo, abych nedal. Já jsem na to přísahal. Tak jsem dělal vše co bylo možné a odpovídalo přesně tomu co se kdy a kde a jak odehrávalo. Po celou dobu kdy jsem se jako dobrovolník, česky hezky řečeno, dal na vojnu. Až do samotného vítězného konce v prosinci 1991. Přesně podle plánu Operace Benjamin.

 

 

Dokument číslo 21. Fotografie z knihy Převrat. Strana 204.

 

To není možné nazvat jinak, než nesmyslem. Už jsem to tady psal a ještě jednou a znova opakuji. Se Štěpánem jsem se naposledy viděl na oslavách Slovenského národního povstání v Bánské Bystrici. Kde mi před celou delegací vyhrožoval, že skončím jako můj skvělý přítel Viktor Mišin. Ten odešel z funkce prvního tajemníka sovětského Komsomolu do funkce tajemníka celosovětských odborů. Pro vysvětlení, to byla v očích Štěpána politická kremace. Takhle skončit. Vy kteří čtete tak víte, že příjmení mého otce na dokumentech pro pohyb v nepřátelském území bylo Hazucha. A to znamená hebrejsky výherce – vítěz. Tedy Viktor. Viktor je i OR. Otmar Reidl. A Mišin je i Mašín. Výkladů je celá řada. Zase je ale jenom některý správný. A nakonec se stalo, že měl Štěpán pravdu. Mišin odevzdával, z titulu funkce zastupujícího vedoucího ekonomického oddělení ÚV KSSS, po nepovedeném pokusu ortodoxních komunistů o puč ( v čele s Janajevem přítelem Štěpána, jen tak mimochodem ) , společně s Gorbačovem budovu ÚV KSSS v Moskvě, ruskému státu. Po vyvlastnění komunistického majetku. Já jsem zase předával budovu ÚV KSČ jejím původním majitelům. Československým železničářům – těm od kolejí, kteří ji využívají jako ministerstvo dopravy. Takže se vlastně Štěpán nespletl.

Lépe řečeno neměli jsme nikdy názorové shody. Nezapomeňte, že Štěpán byl vedoucím oddělení ÚV SSM v době, kdy já jsem se učil automechanikem. A že patřil, společně se Šloufem a Šutkou a Francem a Skálou do rodiny Antonína Kapka. Který byl podle informací z tisku odhalen jako agent KGB pod jménem Vít. Podle Mitrochinova archivu. K nim jsem nikdy nepatřil .Ani  v roce 1989 a ani nikdy před tím. Nikdy se se mnou Štěpán nebavil o svých záměrech. Pro něj jsem byl zcela nezajímavá figurka. Jeho zajímali jenom členové předsednictva ÚV KSČ a ti v Moskvě. Janajev. Například, později vicepresident SSSR a šéf pučistů v srpnu 1991. K jehož zmaření jsem také přispěl svojí troškou do mlýna. To je popsáno jinde.

Štěpán byl členem předsednictva a já byl členem sekretariátu. Zasedali jsme v jiné dny. Tak jsme se ani nepotkali. A doba byla tak napjatá, a program nabitý událostmi, že nebyl čas na to se s kýmkoliv scházet.

A názorové střety přece nemůžete mít s někým, s kým nekomunikujete. Nebyla žádná platforma, kde bychom spolu mohli nevycházet. Je pravda, že na předsednictvu ÚV KSČ, kam jsem přizván v říjnu 1989, k jednomu bodu zasedání, o Celostátní konferenci SSM, mě společně s Indrou a Husákem kritizovali. Ale Zavadil a Jakeš, jejich názory odmítli. A Adamec, kterého jsem osobně žádal, před tím zasedáním o podporu, mi pak vyprávěl, že neměl čas to přečíst. Ten neřekl nic, ale měl důvod mi to později vysvětlovat, že byl v zahraničí a přiletěl pozdě a měl toho moc a neměl čas a vůbec mu to nevyšlo. Nechtěl si pálit prsty, kvůli “svazákovi”. Ještě k tomu světlonošovi. to ale Adamec nevěděl, že jsem světlonoš a lucerna. Neměl ani potuchy o Operaci Benjamin. Jako všichni co tam tehdy seděli.

Tehdy jsem tedy viděl Štěpána přes stůl v jedné velké místnosti asi v říjnu na schůzi předsednictva. A já jsem s úsměvem odcházel. Po ukončení tohoto jednoho bodu. Vedoucí oddělení ÚV KSČ Jan Bouchal ,který tam byl se mnou také přizván, na chodbě na čekající další přizvané k dalším bodům, jenom vykřikoval nesouvisle ” oni ho tam málem vyloučili a on se směje” Jenom abyste si mohli udělat představu jaká asi to byla kritika mojí osoby, ze strany Štěpána, Husáka a Indry.

 

Dokument číslo 22. Fotografie z knihy Převrat. Strana 192.

 

Teď aspoň vím, přesný čas, kdy jsem tam byl –  18.05. hodin, dne 20.listopadu 1989. A seznámil jsem přítomné na Václavském náměstí se stanoviskem sekretariátu ÚV SSM z dopoledne téhož dne,  k pátečním událostem na Národní třídě. Odsuzujícím, pochopitelně, zásah státní moci. Stejně jako jsem to udělal již den před tím, v neděli 19.listopadu 1989, na zasedání Městské vysokoškolské rady v Praze, kam mě pozvali, jako spoluorganizátora vzpomínkové akce dne 17.listopadu 1989. Které jsem se osobně na Albertově dne 17.listopadu, zúčastnil. A s dalšími účastníky jsem šel na Vyšehrad podle smluvené dohody všech organizátorů. Oficiálních, nás SSM, i neoficiálních. Vše tehdy bylo zveřejněno v Mladé frontě. I ta nedělní akce i tato pondělní, o které hovoří svodka StB. Zapomněli tam napsat, že mě účastníci vyzvali k ozvučení Václavského náměstí, na úterní demonstraci. Slíbil jsem jim, že požádám primátora hlavního města Prahy Horčíka, aby to udělal. A také jsem to udělal. Nevím jestli to nakonec ozvučovala radnice, nebo Václav Neckář, který mi telefonoval a ptal se jestli má Václavák ozvučit. Řekl jsem mu pochopitelně ano. Možná to byl nakonec někdo úplně jiný. To nevím. Ale ozvučen byl. Také nenapsali do svodky, že tam tehdy vykřikovali heslo ” není Vasil jako Vasil, každý sklízí to co zasil “. Se zjevnou narážkou na Vasila Bilaka. To ale StB změnila záhy za heslo, ” Mohorita od koryta “. O odsouzenci jenom to špatné. Ne?

A není tam ,že jsme na konci toho shromáždění zpívali hymnu.  A tím ten den, demonstrace na Václaváku skončila. Musím ještě připomenout, jak jsem se tam dostal. Do kanceláře, na Maxima Gorkého ( M.G.)  za mnou přišel nějaký muž,  který s představil jako  tajemník, nebo jenom spolupracovník Alexandra Dubčeka. A říkal, že lidé jsou na Václaváku, a že by bylo dobré s nimi o tom, co se stalo na Národní v pátek 17.listopadu, hovořit. Tak jsem se sebral a šel jsem tam. Nevím ani, zda mluvil pravdu, nebo ne. To nebylo, pochopitelně dneska podstatné. Šlo o to, že mi předal informaci a kdo to byl a odkud byl je úplně jedno. Ale mohl to být i někdo ze spolupracovníků Dubčeka z dob Pražského jara.  Mohl to být někdo od nás od vojáků z Dvojky. I obojí dohromady. To je ale jenom čistá spekulace. To prostě nevím. A ani jsem po tom nikdy nepátral.

 

Dokument číslo 22. Fotografie z knihy Převrat. Strana 183. 

V této informaci jde o přísně tajný dokument plk. Vykypěla. Píše tam o aktivitách západních novinářů dne 17.listopadu 1989. O těch, kteří byli při zásahu československých policejních složek zraněni. A já budu komentovat jen ta jména. Která, jak již určitě chápete, souvisí s Operací Benjamin. a tedy s tím co potom následovalo. S pádem SSSR a světového komunismu.

První je jméno BUTTURINI PAULA. Jde s největší pravděpodobností o onu novinářku z Chicago Tribune, která mi dopoledne 17.listopadu na ÚV SSM navštívila. Samozřejmě, že si můžete všimnout, že její příjmení je, a v tomto případě nejde o náhodu, ale o skutečnost B a TTURINI. TTURINI je jsou pochopitelně VOLOVÉ. A B jako Benjamin, nebo Basil a Vasil.  Při této příležitosti je třeba připomenout že se jedná a o dobytek tedy SKOT. Byla tedy na správném místě u mě ráno v den demonstrace. A také je třeba připomenout, tak jako jsou tady dvě TT ve slově TTURINI tak jsou dvě TT ve slově CATLETT. CATLE – DOBYTEK a TT. A to bylo druhé jméno George Marshall. G.M. Pětihvězdičkový generál, Otec Marshall plan a absolvent V.M.I. ( Vasil Mohorita, Mohorita Ivan a Vasile Marine. Mota Ion ). To už tu vše bylo. TTURINY je i TORINO i TORONTO. A i Trojačky, Turon, Tree, Tur, Toro atd. Operace Benjamin. Novinářka s iniciálami BP se může číst i jako VP, v naší řeči. Večerní Praha.  A tam byl v té době novinář, šéfredaktor od nás z Dvojky Lemak. Mojí manželce SVOBODA VLASTA říkali v dětství rodiče VAŤUL. Což je BATUL kdy L je R. Jak víte, protože po řece AMSTEL je AMSTERDAM. Hlavní město Nizozemí. Nemusím připomínat, že moje manželka žila 4 roky s rodiči v Ausrálii. A sama pak pracovala 2 roky v New Yorku. Šlo tedy o velmi přístupnou infromaci o tomto domácím oslovení.

Druhé je jméno ALEXANDER ANDREW. Tam je zcela viditělně dvakrát DR. DOKTOR. První byl Che Guevara – vývozce revoluce, jak se mu říkalo. A druhý byl také vývozce revoluce a to jsem byl já. Kromě toho to první jméno s LX – EL CHE – to zcela jasně říká o co jde. Také je to ale Alex a DR. Ukrajinské Olexa měl jako křestní jméno Olexa Borkaňuk.  Z Carpathian Ruthenia, popravený v Budapeti, Maďarsko. B.M. Jehož jméno nesl partyzánský oddíl v čele s Vasil Mohorita, z Volové. Ale ten druhý Vasil Mohorita,  ne můj otec. Olexa ale také byl můj  spolužák na Vysoké škole komsomolské v Moskvě. Který byl z LT. Kde jsem já sloužil na vojně. Dva roky. U Vojenského útvaru 6174 – což je i 1919 i 1991.

Třetí jméno je SCHWARZ MICHAL. To je MICHAL ČERNÝ. Ano i já jsem byl MICHAL a byl jsem podle měřítek z původu černý. Generál Stěpan Bunzák byl jménem MICHAL a byl také černý. A k tomu z Volové.V hebrejštině je černá barva Šachor – tedy Sochor. Jako naše ulice pplk. Sochora.  A tam černý Michal, tedy já žil. Velitelem automobilního pluku ministerstva národní obrany by, spolubojovník otce,l plukovník Čornyj. Také z Carpathian Ruthenia. Jednou jsem u něj s otcem tam v Dejvicích byl. Křestní jméno si nepamatuji. BLACK, anglické SCHWARZ,  je anagram BASILEK – VASILEK. I MASARYK.

Čtvrté jméno je ORTMAN TIM. Začneme křestním jménem. TIM. Nedávno jsem zveřejnil fotografii, náhrobního kamene na hřbitově ve státě New York. Tam jse pochována Anna Mohorita a Michal  Mohorita a TIMKO. Zdrobnělina TIM. TIMKO byl, jak jsem tam napsal, generál československé armády. Byl to československý MERESJEV. Říkali mu tak pro to, že mu byly amputovány ve Druhé světové válce obě nohy. On však i přesto sloužil dál v armádě. A ve funkci generála vedl na ministerstvu obrany kancelář ODBOJE.

Příjmení TIMa je ORTMAN. Samozřejmě, že to znamená OR THE MAN. Otmar Reidl – Muž. Nebo i světlo a kůže muž. Peč-ora a Kožva. Hlavně byl OR jediný účastník Operace Benjamin.

A nebylo by správné nepřipomenout, že když jsem se stal 25. listopadu 1989, tajemníkem ÚV KSČ, tak mi na ideologickém oddělení ÚV KSČ představoval, tehdějším pracovníků, ORTMAN. Pracovník tohoto oddělení ÚV KSČ a později i poslanec České národní rady, a předsedy uskupení Levý Blok.

Páté jméno je CARNEVAL BRUCE. Samozřejmě, že je hned zřejmé, že BRUCE je anagram VASIL. CARNEVAL také. VASILLIN.  A také je pravda to, že to byla přehlídka přeoděných, maskovaných i různě v převleku vystupujících lidí. V té době, v ten den, i v průběhu všech změn, které tehdy začali.

Šesté jméno je KAUFMANN JOHN. KAUFMANN byl tajemník ÚV KSSS v Moskvě. U Gorbačova. Jmenoval se KUPCOV. Toho jsem v srpnu roku 1990 informoval přesně od začátku až do konce, o tom co stalo, proč se to stalo a jak se to stalo. O tom, že s tou vyčerpávající informací,  naložil správně, svědčí to, že se stal poslancem ruského parlamentu po pádu SSSR a zákazu KSSS. A byl vedoucím klubu komunistických poslanců Ruské komunistické strany. Přesně v té samé funkci, v jaké jsem byl já, po revoluci tady u nás ve Federálním shromáždění. Vím to velmi dobře. Navštívil jsem ho začátkem devadesátých let v Ruské Dumě. Ruském parlamentu, u něj v kanceláři. Se smíchem mi tehdy vyprávěl, jak za ním jezdí Štěpán Miroslav a Randsdorf Miroslav s návrhy na to, aby se Moskva stala znovu vůdcem světového komunistického hnutí. Samozřejmě to považoval za hloupé a nesmyslné.

Samozřejmě je třeba napsat i to, že v hebrejštině je KAUFMAN – SOCHER, tedy SOCHOR. A že PRODEJCE je v hebrejštině MOCHER. Tedy MOCHERITA SOCHOROVA. A Kupcov je Kaufman i prodejce.

Sedmé jméno je POWRES CHARLES THERON. POWRES je i pilot U2, který byl sestřelen nad SSSR, na průzkumném letu. A je to i anagram WASILLY. CHARLES je KAREL. Kterých bylo dostatek v naší rodině a v mém okolí. Děda,strýc,bratranec GEBELT – The Havel. A THERON je pochopitelně znova, tedy podruhé, jako u Paula Butturiny v prvním případě, vše co souvisí s Toro, Turrón, Tree, Trojačky, Toronto, Torino atd.

Kromě toho je THERON i slavné jméno v Jihoafrické republice. Danie THERON byl vojenský velitel v BOER ARMY v SECOND ( DRUHÉ ) BOER WAR. Narodil se dne 9.KVĚTNA,  v BETHELEM, ORANGE FREE STATE. To je podstatné. BETHELEM – B. ORANGE – O. FREE STATE. B.O. – Operace Benjamin, Svobodný stát.

Aby to bylo jasné i všem do budoucna, že to vše byla pravda, a ne nějaké výmysly,  tak tohoto revolucionáře z JAR,  prapra neteř je CHARLIZE THERON. Jihoafrická herečka. Ta se narodila v také v JAR a to v BENONI. A to 7.AUGUSTA –  BEN. Operace Benjamin.

Osmé jméno chybí. Je tam ale napsáno, že šlo o kameramana CNN. Kameraman jsem byl také, jak můzou vědět všichni, kteří čtou a pocgopitelně to hlavně ví ti, co mne znají. Vše co jsem viděl, jsem dokumentoval. A pokračuji v tom stále. CNN je zpravodajský KANÁL soukromé, americké televize.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dokument číslo 23. Zpráva polských úřadů o pádu letadla na území Polské repupubliky.

Crash of an Antonov AN-24V in Szczecin: 18 killed

Date & Time:Feb 28, 1973 at 2252 LT

Type of aircraft:

Antonov AN-24

Operator:

Registration:

012

Flight Phase:

Landing (descent or approach)

Flight Type:

Military

Survivors:

No

 

Site:

Airport (less than 10 km from airport)

Schedule:

Warsaw – Szczecin

MSN:

97305702

YOM:

1969

Location:

Szczecin-Goleniów

West Pomeranian Voivodeship (Zachodniopomorskie)

Country:

Poland

Region:

Europe

Crew on board:

5

Crew fatalities:

Pax on board:

13

Pax fatalities:

Other fatalities:

Total fatalities:

18

Circumstances:

Following an uneventful flight from Warsaw, the crew started the approach to Szczecin-Goleniów Airport by night and relative good weather conditions. On final, the airplane lost height, struck trees and crashed in flames in a wooded area located few dozen meters short of runway threshold. The aircraft was totally destroyed and all 18 occupants were killed, among them the Polish Minister of the Interior Wiesław Ociepka and the Czechoslovak Minister of the Interior Radko Kaska. Accompanied by a delegation of their respective ministry, they were en route to Szczecin to visit sea port installations.
Crew:
Maj Edward Jedynak, pilot,
Cpt Kazimierz Marczak, pilot,
Cpt Daniel Sterna, navigator,
Cpt Janusz Główka,
Sgt Tadeusz Błażejczyk.
Passengers (Polish Ministry of the Interior):
Wiesław Ociepka, Minister,
Col Czesław Karski,
Col Wiesław Zajda,
Maj Włodzimierz Strzelecki,
Maj Mieczysław Szumowski,
Włodzimierz Andrzej Wulkiewicz,
Mikołaj Stefan Tomala.
Passengers (Czechoslovak Ministry of the Interior):
Radko Kaska, Minister,
Michal Kudzej,
Col Jaroslav Klíma,
Lt Col Ladislav Hužvík,
Maj Olga Merunová,
Antonín Dufek.

Probable cause:

It was determined that the accident was caused by turbulences created at low altitude by the confrontation of two hot and cold air fronts, a phenomenon which resulted in a sudden loss of altitude that the pilots could not control. An accumulation of frost on all surfaces also contributed to the accident

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *