Dne 22. Listopadu se uskutečnil v britském Cardiff „Seminář svědků Sametové revoluce“. Byl jsem na něj Universitou pozván a po velmi rychlém rozhodnutí jsem souhlasil. I proto, že jsem nebyl pozván ani na jednu podobnou akci v České a ani ve Slovenské republice.Nebudu teď hodnotit proč jsem nebyl na žádný seminář podobného typu či na nějaké sezení pozván. Určitě bude dostatek příležitostí se k tomu vyjádřit při jiné příležitosti. Jen drobnost. Samotný výklad událostí je zcela zkreslován a úloha některých zveličována a jiných zase snižována nebo zamlčována úplně.

Jako svědci vystoupili přímo na semináři Tomáš Prášek, Magdalena Vašáryová, Milan Pilař a Vasil Mohorita. Virtualní svědectví podali Fedor Gál, František Mikloško a Martin Šmíd.Poté se uskutečnila expertní diskuse, které jsme se zúčastnili ve složení David Green, Michal Pullman, Tomáš Prášek, Magdaléna Vašáryová, Milan Pilař a Vasil Mohorita. A úplně na závěr proběhla generální, neboli obecná diskuse kterou řídila Mary Heimann a Jiří Přibáň a zůčastnili se jí Tomáš Prášek Magdaléna Vašáryová ,Milan Pilař a Vasil Mohorita.

Velký dík patří paní profesorce Mary Heiman, která stála v čele organizace přípravy a průběhu celé akce. Ale pochopitelně i spoluorganizátorům i dobrovolníkům z řad studentů. Rovněž tak i velvyslanectví České republiky a Slovenské republiky ve Velké Británii za jejich podíl na semináři.

V úvodním vystoupení, které bylo stanoveno na 15 minut jsme měli popsat události, kterých jsme se osobně, jako svědci, zúčastnili v měsíci listopadu a prosinci 1989. To co nyní budu psát jsou moje teze pro vystoupení. Nemusí se shodovat se samotným vystoupením, které bude možné shlédnout po zpracování na webu Cardiff University. Moje připravené teze byly delší – to proto, že ty dva měsíce byly událostmi přímo nabity, a tak jsem v průběhu vystoupení, z časových důvodů, musel některé „přeskočit“.

ÚVOD:

Celé události roku 1989 – 1991 byly součástí Operace Benjamin, zahájené v době První světové války a v jejím průběhu proběhlé Bolševické revoluce v Rusku v roce 1917.

Cílem nebylo oživovat socialistický státní model v SSSR a jeho satelitech nějakou Přestavbou socialismu, nebo Socialismem s lidskou tváří. Cílem bylo tento model ukončit zařadit Východní Evropu do rodiny Evropských a svobodných demokracií.

Organizace mládeže, jejímž jsem byl v té době předsedou, byla jedinou institucí a organizací v Československu, která aktivně podporovala Gorbačovovu Perestrojku. Jako nástroj vedoucí ke změně režimu. Dokázali jsme to na Celostátní konferenci SSM ve dnech 11. a 12. listopadu na Celostátní konferenci SSM V Lucerně. 12.listopadu byla kromě toho prohlášena za svatou Anežka – která byla Klariska ( Santa Clara – souvislost uvádím jinde)

V té době jsem byl vyslán pronést projev k výročí úmrtí Jana Amose Komenského. Učitele národů, který byl protestant a zemřel a je pochován v Holandsku. J.A.K.( Souvislost uvádím opět jinde)

17.listopadu, v pátek dopoledne ráno ke mně do kanceláře na náměstí Maxim Gorkij ( M.G.) s výhledem do Jeruzalémské a Jindřišské ulice, přichází redaktorka Chicago Tribune. Později se dozvídám, že byla na Národní třídě večer ten samý den zraněna při zásahu Policie.

Odcházím na každoroční slavnostní shromáždění konané při příležitosti vzpomínky na události 17.listopadu 1939, do  Karolina. Zúčastňuji se ho jako dlouholetý vysokoškolský funkcionář pravidelně dlouhá léta.Především jako předseda Českého vysokoškolského ústředí.

Po tomto shromáždění odcházím na Albertov na studentské shromáždění organizované pražskou Městskou vysokoškolskou radou ( byl jsem po celou dobu studií jejím členem) a nezávislými studentskými organizacemi. Byl jsem u organizace akce od samého začátku a její průběh jsem aktivně podporoval.

Rozvinuli nade mnou transparent „Jakeše do koše“. Po ukončení shromáždění na Albertově jsem se vydal ,spolu s ostatními na Vyšehrad. Podle programu akce. Poté jsem odešel domů. Proč Vyšehrad jsem měl v tezích ale nečetl jsem to pro komplikovanost a dlouhé vysvětlování. Vyšehrad – Výše než Hrad. Síla „Dvojky“. A bylo to tak, jak ukazují následující události.

18.listopadu, v sobotu pracuji doma na nových stanovách SSM – zjednodušeně řečeno připravoval jsem její přetvoření ve Sdružení organizací dětí a mládeže tak, jak tomu bylo v roce 1968 – v době tzv.Pražského Jara.

Dozvěděl jsem se o Národní od spolupracovníků a vysokoškolských funkcionářů. Nic oficiálního jako spolupořadatel. A začali jsme hledat studenta Šmída údajně usmrceného při zákroku Policie.

Dal jsem studentským stávkovým výborů na vysokých školách k dispozici asi v té době nejmodernější rozmnožovnu v celé republice. Kdo přišel mohl množit.

19.listopadu, v neděli dále pokračujeme ve hledání studenta Šmída. Přichází skupiny studentů, funkcionářů. Přichází Horáček a Kocáb atd. Telefonáty z celé republiky. S dotazy co stalo a co se to děje. Volá mi plukovník od výsadkového vojska. Že na Národní třídě došlo ke zneužití výsadkářů. Že se akce zúčastnili tzv. Červené barety.Byla to provokace zaměřená proti armádě a výsadkovému vojsku zvláště.. S cílem jakoby je vtáhnout do celé proti studentské akce.

Na večer připravujeme zasedání Městské vysokoškolské rady v Praze ( byl jsem jejím členem po dobu studia ve Vokovicích od 1978 do 1982). Tam příjímají za mé přítomnosti Tiskovou zprávu ,která zásah Policie odsuzuje. A výslovně uvádí za přítomnosti předsedy ÚV SSM Vasila Mohority.

20.listopadu, v pondělí,ráno zveřejňuje zprávu celostátní vydání deníku Mladá Fronta. Samozřejmě to dělám záměrně. Policie zakročila proti studentům jako nacisté před 50. lety.

Ráno svolávám sekretariát ÚV SSM a přijímáme obdobné prohlášení odsuzující zásah. V té době se schází, myslím že také za mé přítomnosti, Československé ústředí vysokoškoláků a rovněž tak zásah odsuzuje.

A zase telefonáty a návštěvy. Celý den. Odpoledne, nebo v podvečer přichází mladý muž. Představuje se a říká ,že pracoval v roce 1968 s Dubčekem a ža bych měl jít na Václavské náměstí promluvit k demonstrantům. Volám Hoffmana, tajemníka ÚV KSČ a oznamuji mu ,že tam odcházím. Nic neříká. Jako vždy.

Na náměstí odsuzuji zákrok. Lidé požadují abych zařídil ozvučení Václavského náměstí druhý den 21. listopadu. Slibuji že to zařídím u primátora hlavního města Prahy Horčíka. Kromě toho mi volá i Václav Neckář a nabízí ozvučení. Druhý den je náměstí ozvučeno.

21.listopadu Mladá fronta na první straně informuje o mém vystoupení na Václavském náměstí ,večer 20. listopadu. Odpoledne se na Václavské náměstí nechystám. Veřejně to vyhlašuji na ÚV SSM. Odpoledne volá Jakeš, asi podruhé co jsem ve funkci ,dva roky. A říká mi ať na Václavák nechodím. Považuji to za Štěpánovštinu. Tedy za výzvu abych tam šel. Samozřejmě že Jakeš ví že tam jít nechci. Od informátorů z mého okolí. Informace se tehdy šíří velmi rychle. A páteční zasedání ÚV KSČ, večer ve Vokovicích mi dává za pravdu. Jsem nežádoucí osoba. Dávají mi to na vědomí zcela veřejně. Ale oni končí ne já. Je ještě co dělat.

22.listopadu je zasedání Ústředního výboru Národní fronty. Za předsednictví předsedy – Jakeše. Na naléhání čtyř legálních politických stran, předsedy ČSTV a moje, pochopitelně je vydána zpráva, rovněž tak odsuzující zásah policie a nutnost celou událost vyšetřit.

Někdy v těch dnech se odebírám na jedno pracoviště ÚV SSM, kde mi vítá jeden pracovník ÚV SSM se mě zcela neznámým člověkem. Představuje se jako pplk.Chovanec, zástupce náčelníka druhé správy StB Federálního ministerstva vnitra. Nic nechce, snad se ptá jak to jde a dál nic. Druhý den je informace o našem setkání zveřejněna v Mladé frontě. Diskreditace pokračuje.

Na pátek večer je svoláno zasedání ÚV KSČ.

23.listopadu, jsou zastaveny rotačky a moji spolupracovníci svévolně zakazují vydání Mladé fronty. Dozvídám se to když přicházím odněkud do kanceláře. Je to vcelku neřešitlná situace. Organizuje to samozřejmě StB spolu se svými lidmi v mém okolí. Z Mladé fronty volají a žádají vysvětlení. Jediné možné je co cestou, pěšky od Ú V SSM do Mladé fronty mohu za těch pět minut je stejná odpověď. A v Mladé frontě říkám, že jsem to udělal já ( to je lež) proto ,aby nevyprovokovali před pátečním zasedáním nějakou násilnou reakci státního bezpečnostního aparátu a armády. A že po zasedání v pátek 24.listopadu už budou moci oni i ostatní tiskoviny otiskovat co chtějí. Přijímají toto moje vysvětlení a já se vracím zpět.

Samozřejmě si uvědomuji co je k tomu vede. Celý zásah na Národní třídě byl součástí dlouhodobě připravovaného spiknutí. Nikdo nedal k jeho provedení zásah. Nikdo o jeho přípravě nevěděl. Spiknutí – plot, jsou taková. Jsou naaranžována jinými lidmi a provedena úplně jinými lidmi. Nepotřebují rozkaz. Důležitá je reakce a chování lidí v určitých velmi stresových situacích. Samozřejmě, že tedy neí li nikdo přistižen při činu, tak se objevují spekulace a pátrá se v minulosti. V roce 1973 jsem řekl předsedovi městského výboru SSM J. Hájkovi,  když mi nabízel přechod z Dvojky na Sedmičku, že ze Dvojky neodejdu, protože jsou tam studenti a se studenty uděláme revoluci. To StB samozřejmě věděla.

A za druhé, velitel policie – Veřejné bezpečnosti v té době, generál Novák, sloužil s pod mým otcem v Jindřichově Hradci po Druhé světové válce.A při našem setkání v České národní radě se ke mě hlásil. A vzpomínal na otce. Tomu jsem to samozřejmě řekl. ale věděli to všichni okolo. Nebylo to žádné tajemství. A byli tam výsadkáři a otec byl výsadkář a generál Bunzák náčelník pražské posádky také, velitel para brigády, v roce 1948 pod generálem Palečkem z Dvojky generála Moravce.

A za třetí. Celostátní konference SSM týden před tím, v době prohlášení Clarisky Anežky za svatou a moje setkání s Che Guevarou v roce 1966. Che „osvobozoval“ Santa Clara na Kubě. Spolu s Camillo Cinfuegos a Orlando Ochoa sanchez.. A Santa Clara je i vinohrad v Tróji na Sedmičce.

A za čtvrté. v předvečer akce jsem spolu s generálem Šádkem předsedou protifašistických bojovníků a také vojákem Svobodovi armády, jako otec a generál Bunzák, odhaloval v Žitné ulici pamětní desku Janu Opletalovi a Václavu Sedláčkovi, zabitými nacisty v listopadu 1939.

A za páté. Akci jsem prosazoval a vehementně podporoval na všech úrovních kde jsem byl dotazován, nebo kde se v mé přítomnosti posuzovalo její schválení.

A za šesté. Psal jsem ve Vokovicích v roce 1982, Diplomovou práci na téma – Studenti v boji za mír a sociální pokrok.

24:listopadu. Zasedání ÚV KSČ ve Vokovicích. Na mé Alma Mater. Jsem přijímán velmi nelibě všemi se kterými se potkávám. Odsuzuji ve svém vystoupení zákrok a varuji před jakýmkoliv vystoupením proti lidu.

Jsem po pádu celého vedení znovu zvolen do sekretariátu ÚV KSČ. Karel Urbánek je novým generálním tajemníkem. Byla jich dlouhá fronta.Kdo chtěl být generálním tajemníkem

25.listopadu. Jsem prvním řečníkem na Tribuně Sparty u nás na Sedmičce. Jsem tam sám na celé tribuně. Jsou tam jenom zvukaři, pořadatelé a já u mikrofonu. Tam co končil pohřeb Ludvíka Svobody. Byl jsem na něm také. Oznamuji že padlo vedení, Jakeš a v Praze Štěpán. Přijato s rozpaky. Odcházím dolů a na schodišti se setkávám s Václavem Havlem a jeho suitou. Poradci, přáteli, ochrankou. Kývnutím hlavy se zdravíme a já jedu zpět k sobě do kanceláře.

26.listopadu jsem na Letencké pláni a na tribuně. Tentokrát je přeplněno, Havel, Dubček, Adamec a řada dalších. Adamec vystupuje zcela v duchu ortodoxních tradic Levé fronty z roku 1969, ke které patřil. Vystupuje proti generální stávce, která je vyhlášena na pondělí.

Odcházím zase do Vokovic. na další zasedání ÚV KSČ. Urbánek mi říká že mě navrhne na tajemníka a člena předsednictva. Souhlasím. A odcházím do návrhové komise, kde jsem zavalen prací a ani se vlastně diskuse nezúčastním. Vracím se do sálu a cestou mi někdo blahopřeje ke zvolení. Ani jsem u toho nebyl a nevím kdo byl pro a kdo proti. Je to samozřejmě jedno.

27.listopadu. Zasedání končí v ranních hodinách. Jedu rovnou z Vokovic do budovy ÚV KSČ a kanceláře Fojtíka, za kterého jsem byl prý zvolen. Asi v devet hodin ráno přichází Rudolf Hegenbart, který několikrát zkoušel kandidovat na funci generálního tajemníka a to i v pátek i v neděli. Když nebyl zvolen ,pokoušel se být zvolen do té funkce, do které jsem byl zvolen já. Nebyl jsem tam přítomen. Nevím jak to přesně probíhalo. Oznamuje mi ,že je nemocen. Byl vedoucím státní administrativy – komunistické práce v StB a Policii a ministerstvech vnitra a komunistické armádě. Nepovažuji ho za podřízeného ani za kolegu. Beru to na vědomí. Odchází. Vzápětí po něm přichází jeho pravá ruka. A informuje že proto, že je ten den Generální stávka, je komunistická armáda a komunistická Státní bezpečnost a komunistická policie, připravena přesunout vysílání televize a rozhlasu do Ostravy. Bašty ortodoxních komunistů a první působiště – tedy politickou kolébku, Adamce.  Odmítám to zcela kategoricky.

A tak skončila revoluce.

Samozřejmě že zafungoval můj podvod z Číny. V červnu téhož roku jsem byl u náměstí Tiannanmen, přepaden stovkami mladých lidí. Ve vozidle Rudá vlajka. Jel jsem na setkání s někým z představitelů Komunistické strany Číny. Bylo to zinscenované přepadení a pokus o převrácení auta. Pak přišli další a křikem jim v tom zabránili. Po návratu jsem říkal, že to byli demonstranti. Byla to lež.  Zcela evidentně – protože byli všichni stejně staří a zcela jednotně oblečeni v té uniformě kterou nosíval Mao, šlo o posluchače vojenské školy nebo policejní akademie. Důvod byl, vylekat mě a donutit k dřívějšímu odjezdu z Číny, a tak ,aby mohli provést zásah na náměstí okamžitě. Neodcestoval jsem a naopak jsem odjel do provincie Xia Men. A až po návratu podle plánu, jsem odcestoval z Pekingu. A pak teprve byl zorganizován zásah na náměstí a poté byla přijata rozhodující opatření k reformám. Ekonomickým pouze, bohužel. Vyprávěl jsem všude že to byli demonstranti, kteří mě přepadli. Že šlo tedy o politickou akci a ne o provokaci ze strany ortodoxních komunistických orgánů Číny.

A začala práce. V září mi totiž navštívil spolubojovník otce z Druhé světové války, z ilegality Evžen Erban. Původně Sociální demokrat, po ´převratu v Únoru člen KSČ. Dlouholetý předseda České národní rady. Nikdy jsme se nepotkali osobně předtím. Na webu popisuji proč jsem ho okamžitě přijal. Je na seznamu zpravodajské skupiny ARAP mého otce. Byl zapojen do činnosti Rada Tří generála Luži a plukovníka Steinera – Veselého – svědka otce na svatbě, mimo jiné.

Evžen Erban mi ,zkráceně řečeno řekl ,že Václav Havel je náš „kůň“. To, že se informace zveřejnila dosvědčují schůzky Václava Havla s Erbanem v uvedeném období.

V pondělí 27. se zúčastnilo první setkání delegace Národní fronta v čele s Adamcem s Václavem Havlem v Obecním domě. Zúčastnil jsem se ho také.

Ve středu 29.listopadu zrušilo Federální shromáždění článek 4. ˇUstavy ČSSR o vedoucí úloze komunistické strany Československa

A řady dalších jednání Občanského s různými skupinami a jednotlivci. Například o nepřijatelnosti vlády Ladislava Adamce, kterou slíbil ustavit s menším počtem komunistů a neudělal to. I například jednání generálního tajemníka Urbánka s Václavem Havlem. Jednání o odchodu Husáka z funkce presidenta.

Slíbil jsem to vyjednat a také jsem to vyjednal v prostředí ÚV KSČ. Husák však odmítl se mnou jednat osobně a tak s ním jednal o odchodu i o nové vládě Čalfa.Kterého také sestavením nové vlády pověřil, než abdikoval.

Předložil jsem a prosadil v předsednictvu ÚV KSČ návrh na odsouzení vstupu vojsk v roce 1968.

Schválili jsme zrušení Lidových milicí a okamžité převedení jejich zbraní do skladů Československé armády.

Po návratu z Moskvy, Urbánka a Adamce, začal Urbánek prosazovat svolání mimořádného sjezdu KSČ. Návrh jsem schvaloval. Jen jsem měl obavu, zda se nejedná o další pokus jak zavázat komunisty k volbě presidentem republiky právě Adamce. Jsem přesvědčen že tomu tak bylo.

Zpracoval jsem zprávu pro mimořádný sjezd. Urbánek ji zcela předělal a takto i přečetl. Počítal jsem jen s jedním. Sjezd nesmí schválit žádnou jmenovitou nominaci do funkce presidenta. To by způsobilo velmi vážnou krizi a ohrozilo pochopitelně celý proces změny společenské zřízení v Československu.

Velmi významné pomoci v tomto ohledu se nám dostalo ze strany vystoupení rumunských občanů proti režimu Nicolae Ceaucesca v Temešváru/Timisoara, kde byl komunistickým šéfem syn Ceaucescu. Bývalý šéf rumunského Komsomolu. To k čemu tam došlo iniciovalo vystoupení delegátů mimořádného sjezdu KSČ k návrhu, okamžitě přerušit styky s Rumunskou komunistickou stranou. Což se také stalo.

A události v Rumunsku zcela jednoznačně ovlivnili jednání mimořádného sjezdu. Nikdo si nedovolil vystoupit “ kontrarevolučně“. Tedy volat po nějaké radikální změně. Třeba po schválení návrhu na presidenta republiky Adamce. Nebo i Urbánek chtěl být. To nevím. Jen v závěru, který jsem řídil a měl jsem ho jednoznačně pod kontrolou, asi dva hlasy volaly po diskusi “ o presidentovi“. Utlumil jsem je a sjezd přijal usnesení aby poslanci Federálního shromáždění – komunisté hlasovali pro presidenta republiky v souladu s přáním svých voličů.

Na sjezdu mi oznámili že mi navrhnou do funkce prvního tajemníka. A Adamce do funkce čestného předsedy. Souhlasil jsem. Byl to podvod gangu Víta na podporu gangu Atose. Levá fronta z roku 1969 znovu v akci. Ortodoxní Adamce nechali zvolit předsedou. Tedy mým nadřízeným. Nebyl president a nemohl tedy ovládat zabezpečení jejich zájmů, i finančních z Hradu, tak zvolili náhradní řešení. Z budovy ÚV KSČ. Také bez kontroly. O tom také píšu jinde.

Ihned po sjezdu jsem svolal na 27.prosince Klub komunistických poslanců do budovy ÚV KSČ. V předvečer svolaného zasedání Federálního shromáždění. Přišli a vyslechli si můj pokyn. Ten nebyl nikde a nikým projednán. Zeptali se mě co mají druhý a třetí den dělat. Řekl jsem jim – Zítra to je 28.prosince zvolíte Alexandra dubčeka předsedou Federálního shromáždění a pozítří zvolíte Václava Havla presidentem republiky. A tak se také stalo.

A začal rok 1990. Rok rozpuštění aparátu strany. Bylo propuštěno okolo 12 a půl tisíce pracovníků aparátu KSČ. Byl v souladu se zákonem Federálního shromáždění zlikvidován majetek komunistické strany v odhadu asi 12 miliard korun. A byla zajištěna účast na volbách v červnu 1990. Po volbách jsem zase jako předseda klubu komunistických poslanců prosadil volbu komunistickými poslanci Václava Havla do funkce presidenta republiky. I když to nebylo potřeba z hlediska 54 procent hlasů, které obdrželo ve volbách Občanské fórum. Považoval jsem to však za nezbytný krok v době Národního porozumění. To bylo jméno které jsem já dal vládě Čalfy na jednání kulatého stolu v prosinci 1989.

A v říjnu 1990, na 18. sjezdu Komunistické strany Československa ukončit její činnost.